38. Sametka

„Né, nesundám, nechte mě být,“ Liduška ječela, jako by ji napichovali na vidle a držela si šátek pevně pod bradou.
Naďka sestřičku nepoznávala.
„Až umyjeme vlásky, můžeš si do copánků zaplést moji stužku,“ lákala ji Erika.
„Přijedou vojáci, ať si o tobě nemyslí, žes nějaká špindíra. Koukej, kluci už jsou vymydlení a nikdo nevyvádí jako ty.“
„Ale jí oholili hlavu!“
„Komu, dítě?“
Babička se vyštrachala na dvorek, kde v neckách probíhala očista.
„Nevím, říkal to Péťa,“ kvílela holčička.
„Jenda ji viděl. Utíkala pryč a už se nadosmrti nesmí vrátit,“ hájil se kluk.
Naďka úkosem zahlédla na mladšího bratra.
„Jenda je taky třeštiprdlo. A ty ničemu nerozumíš a jen děsíš malou!“
Obrátila se k Lidce. „Mysleli, že ta paní je moc zlá, prý pomáhala náckům, tak ji takhle potrestali.“
„Tys přece nikomu nic neudělala,“ pohladila Erika sestřenku po hlavě. „Ukaž, rozvážu ten uzel a ty si zatím rozmysli, jestli chceš modrou nebo červenou mašli.“
Ručky povolily a holčička se zasnila.
„Modrou. Sametovou!“

Vlasy uschly, babička se vrátila do k plotně a cůpek s blankytnou stuhou i její šťastnou majitelkou zmizel za stodolou.
Dívky se vyhřívaly na zápraží.
„Opravdu měla něco s Němcem!“
„Ještě ty roznášej klepy! To byla Lisa, co si ji Lojzek přivedl od Vídně. Jeho poslali na práci do rajchu a ten „Němec“ byl z asi přízně.“
„Ale to je hrozná nespravedlnost,“ rozhořčila se Erika.
„Soused ji udal, brousí si zuby na jejich pole,“ pokrčila rameny Naďka.
„Musíme něco udělat,“ vyskočila Erika. „Když to víš, nemůžeš to přece takhle nechat!“
„Třeba, až bude najisto po válce. Ještě jsme osvoboditele ani neviděly. Co když se gestapo zase vrátí?“
„V rádiu hlásili, že už je dočista konec.“
Naďka natáhla nohy, zakroužila prsty a vyhrnula si sukni nad kolena.
„Co myslíš, jací ti vojáci budou?“
Zamžourala do sluníčka.
„Snad je uvidíme na vlastní oči.“
Erika stála nad ní a nevěřícně zírala. Měla chuť s ní pořádně zatřepat.
„Já už se s žádným bezprávím smiřovat nebudu! Už jsem si užila dost!“