44. kapitola: Ponocování

Když vycházel branou věznice, rozhodně nečekal žádný zástup fanoušků, kteří by oslavovali jeho předčasné propuštění. V přítomnost jednoho člověka však tajně doufal. Liduprázdná ulice vedoucí zdánlivě nikam, v půlnoční tmě osvětlená bílou září reflektorů umístěných na strážní věži, ho naplnila pocitem zklamání a skličující samoty.
Vykročil po úzkém chodníku směrem k civilizaci a snažil se odehnat vtíravou myšlenku na panáka i na to, jak uprostřed noci klepe u Malfoyových, aby komorné bez obalu sdělil, že si s její paní přišel zašukat. Ta představa ho samotného rozesmála. Ticho na konci světa protrhl štěkavý smích.
„Je fajn, že tě v base nepřešla legrace,“ ozval se hlas mladé ženy ze staženého okýnka zhasnutého Golfa, který právě míjel.
„Stello?“
„Nazdar.“
„Co ty tady? Snad nenastupuješ do výkonu trestu?“
„Zas tak moc jsem se nepotatila,“ ušklíbla se a otevřela mu dveře. „Přijela jsem tě vyzvednout.“
„To je od tebe hezký. Díky.“ Hodil batoh dozadu a posadil se vedle ní. „Čekal jsem teda někoho úplně jinýho, ale tohle je milý překvapení. Jak se máš?“
„Teď už mnohem líp.“ Nastartovala a vyrazila. Do Londýna je čekala dlouhá cesta. „Sehnala jsem si místo v St. Phoenix. Vrchní vypadala, že se úlevou počůrá, když jsem jí nabídla svoje zkušenosti z pohotovosti v Chelsea and Westminster. Na traumatologické sestry se v poslední době pořádají hony.“
„Ty jsi dobrovolně sestoupila do chřtánu pekla a už se máš líp? Na čem frčíš?“
„Na pocitu užitečnosti. Bydlíš pořád v tom domě hrůzy na Grimmauldově náměstí?“
„Jo. Ještě mi nespadl na hlavu.“
„Proč ho neprodáš?“
„Protože jsem línej a taky nejspíš trpím stockholmským syndromem.“
„Vracíš se zpátky na chirurgii?“
Sirius přikývl a oba se na chvíli odmlčeli. Stella zapnula rádio.
„Jak se daří matce?“ odvážil se zeptat po tom, co dohrály čtyři songy a v tunelu je plynule nahradil šum. „Ještě pořád odbarvuje zazobaný paničky?“
„Tam, kde je, se barva na vlasy shání dost blbě. Umřela. Je to pár měsíců.“
Sirius k ní pomalu obrátil neoholenou, zachmuřenou tvář.
„Budeš mi věřit, když řeknu, že je mi to líto?“
„Budeš mi věřit, když řeknu, že je mi to fuk? Vím, že jste se neměli rádi.“
„To není odpovídající definice našeho vztahu. Byli jsme cizí lidi, co si to rozdali v tanečním klubu. Fakt netuším, jestli jsem ji měl rád nebo ne. Vůbec jsem ji neznal.“
„Jeden ze smutných příběhů tvého života.“
„Tahle fáze zase tak smutná nebyla. Horší bylo to, co přišlo potom.“
„Jako já?“
„Ne...“ Unaveně si promasíroval kořen nosu a promnul oči. Chtělo se mu spát. „Tak jsem to nemyslel. Jen... Člověk prostě nepočítá s tím, že se třicet vteřin rozkoše změní ve dvanáctiletou noční můru.“
„Třicet vteřin?“ Stella na něj vykulila oči. „Moje početí trvalo třicet vteřin?“
„Byl jsem mladej! Sakra, jak dlouho si myslíš, že to může trvat osmnáctiletýmu nažhavenýmu frajerovi?“
„To nevím. Já jsem lesbička.“
„Aha. Tak jo. No, aspoň ti nějakej nadrženej kretén v tanečním klubu nenaštěká do boudy.“

„Jsi nádherná,“ zašeptal ústy přitisknutými k její šíji. Na tváři ho šimraly kadeře, které zatím dorostly sotva k hraně čelisti a které po vášnivém milování vypadaly jako ptačí hnízdo.
Opírala se o něj zády, nechávala se něžně objímat kolem pasu a roztržitě si pohrávala s chloupky na jeho předloktí.
„Přemýšlím.“
„To děláš neustále.“
„Mám pocit, že je se mnou něco v nepořádku.“
Odhrnul jí vlasy stranou a naklonil se, aby zachytil něco z jejího výrazu.
„Jak to myslíš?“
„Připadám si jako v nějaké počítačové hře. Jako bych jen hrála za postavu Hermiony Grangerové a orientovala se podle ukazatelů na obrazovce.“
„Depersonalizace? Jak dlouho?“
„Cca dva týdny.“
„Máš úzkosti? Panické ataky?“
„Ne. Jsem relativně v klidu. Taky to není permanentní stav, spíš se dostavuje ve vlnách. Třeba teď. Vnímám tvoje tělo, cítím jeho teplo, dotyk i vůni, ale to svoje si neuvědomuju. Je těžké to popsat. Ne že bych necítila vůbec nic – kdybys do mě vrazil dranžírák, asi by mě to dost bolelo. Ale je to všechno takové jakoby umělé, automatické, naprogramované.“
„Chyba v Matrixu? Jsi vzhůru, ale zatímco tvoje tělo leží ve skutečném světě, vědomí pořád zůstává v počítačovém programu?“
„Jo. Přesně tak.“
„Bereš drogy?“
„Proboha ne!“
„Benzodiazepiny, barbituráty nebo opiáty?“
„Ne.“
„Štítná žláza?“
„Myslíš, že by to mohla být hyperthyreóza?“
„Zbývá schizofrenie a tumor v oblasti temporálního laloku. Co je pro tebe lákavější?“
Obě diagnózy v ní probudily myšlenku na to, že by raději skočila pod vlak. Ostatně jako v kterémkoli jiném případě, který znamenal ztrátu či výrazné oslabení mozkových funkcí. Podle tajeného smíchu však poznala, že si z ní utahuje. Zavrčela, povalila ho na záda a natáhla se pro polštář, kterým ho začala dusit.
„Pitomče! Víš, jak mě tyhle věci děsí?“
„Zřejmě víc než pobyt v kriminále za chladnokrevnou vraždu,“ utrousil, když se mu konečně podařilo osvobodit.
„Mnohem víc,“ ujistila ho chladně.
Nahá přešla k otevřenému oknu, posadila se na parapet a zapálila si jednu z jeho cigaret.
„Myslím, že by sis měla srovnat priority.“
Nahý přešel k ní, sebral jí cigaretu z ruky a otevřeným oknem ji vyhodil ven.
„Nelíbí se ti, že kouřím?“
„Požární čidla,“ ukázal na strop. „Radši se sprchuju v koupelně. Mimochodem, tipoval bych abstinenční příznak. Říkala jsi, že poslední kafe jsi měla před čtrnácti dny, ne? Být tebou, zkusil bych si ho ráno uvařit.“
„Zkusím kofeinovou tabletu. Nějak mi to kafe v poslední době dráždí žaludek. Proto jsem ho koneckonců tak dlouho neměla.“

Uvnitř černé limuzíny vládla napjatá atmosféra. Narcissa se posadila co nejdál od svého manžela, aby nemusela snášet jeho alkoholový dech a neurvalé doteky. Luciuse to rozladilo. Otevřel bar, nalil si do sklenice na tři prsty Hennessy a rozvalený přes tři sedačky rozbafal doutník.
„Tak před pár minutami ho pustili na svobodu,“ poznamenal zdánlivě ledabyle. „Máš radost?“
„Proč bych z toho měla mít radost?“ zatvářila se lhostejně a stáhla okýnko. Kouř ji štípal v očích a nutil ke kašli.
„Teď spolu budete moct píchat zase jako dřív.“
Narcissa nasadila šokovaný výraz, ne však dostatečně rychle. Ten zlomek vteřiny, kdy její tváří prokmitnul strach, Luciuse utvrdil v dlouhodobém podezření.
„Jsi nechutný.“
„Nechutné je dělat to se svým bratrancem. A jestli mi chceš lhát, nemusíš se namáhat. Vím o vás už dlouho. Data tvých výletů do Cornwallu za zoufalou přítelkyní Violettou se ve všech případech shodují s daty Blackových vycházek. Následuje účet za čistírnu. To se spolu pokaždé válíte někde v křoví?“
Narcissa si pohrdlivě odfrkla a nalila si taky.
„Závidíš? Ty sis mě nikdy nevzal jinde než v manželském loži. Možná to ani jinak neumíš.“
Lucius se vymrštil do vzpřímeného sedu tak rychle, že to připomnělo hadí útok. V obličeji zrudnul, prsty zaryl do koženého čalounění a masku ledové netečnosti vystřídala grimasa zvířecího vzteku.
„Jak to se mnou mluvíš, ty čubko?“ zachraplal a jedním skokem byl vedle ní. „Ty mi máš prokazovat úctu, zachovávat věrnost a děkovat za to, že jsem ti otevřel dveře do pohádkového světa.“
Pokusila se od něj odtáhnout, ale on ji surově chytil v pase, přirazil ke svému boku a rukou s doutníkem jí zuřivě šermoval před očima.
„Nebýt mě, tak teď u svojí sestřičky Bellatrix žebráš o almužnu, aby sis mohla dojít na manikúru. Nebýt mě, neznamenáš nic! Jsi nula! Stejně jako ten tvůj nabíječ. Řezník s vypitým mozkem, který postrádá pud sebezáchovy i jakékoli vychování.“
„Jistě. Aspoň ale ví, jak potěšit ženu.“
Lucius zaskřípal zuby a uhasil doutník i část svého hněvu o její klíční kost. Narcissa jen sykla. Do očí se jí natlačily slzy.
„Povím ti, jak se věci mají, drahá,“ zašvitořil jí do ucha. „Kolem se začínají motat čmuchalové a nad Riddleovou klinikou se stahují mračna. Je dost pravděpodobné, že už brzy budeme nuceni přesídlit. Komu dáš přednost? Postelovému králi, který tě bude chodit šoustat do věznice, až tě odsoudí za napomáhání únosům a vraždám, nebo manželovi, který tě dokáže ochránit před veřejnou potupou a zajistit ti přepychový azyl v zámoří?“
Narcisse po tváři skanula slza a dopadla do Luciusovy dlaně, kterou jí hrubě držel za bradu.
„Dobře si to rozmysli. Já umím odpouštět. Jsem ochoten zapomenout na tuhle bláznivou avantýru a nenechat tě napospas mlýnskému kolu spravedlnosti. Moje práce pro Riddlea je téměř hotová. Jakmile bude u konce, můžeme zmizet.“

Draco se v Harryho náruči neklidně zavrtěl a odvalil se na druhou stranu postele. Ze spánku ho vytrhla salva oslepující bolesti, která vystřelila z pravé nohy do mozku a tam se zakousla jako rozběsněný bulteriér.
„Co – co je? Co se děje?“ zamumlal Harry, rozsvítil lampičku na nočním stolku a natáhl se pro brýle. „Draco?“
Když svého přítele uviděl skrčeného s koleny pod bradou, horkého a zpoceného, okamžitě se probral. Změřil mu teplotu, tlak, puls, reakci zornic a pohmatem ověřil míru a rozsah bolesti v končetině.
„Musíš hned do nemocnice,“ prohlásil a začal se oblékat. „Nebudu volat sanitku, takové trauma ti způsobovat nehodlám. Odvezu tě tam sám.“
„Harry...“ Draco přes drkotající zuby jen těžce ovládal řeč. „Nenech je... Nenech je... Prosím... Slib mi, že... je nenecháš...“
„Slíbím ti jednu jedinou věc,“ odsekl tvrdě Potter, zatímco do sportovní tašky balil oblečení z jeho skříně. „Nenechám tě umřít.“