5. kapitola

úterý, 25. prosince 2018

Vánoce. Takový zvláštní čas. Na jednu stranu plný všeobjímající lásky, zenových mouder typu: „Zastavte se a prožijte vzácný moment“, „Opravdová kouzla jsou uvnitř vašeho srdce“ nebo „Zázraky tvoříme sami“. Na druhou stranu nikdo není ochotný skutečně stopnout ten dávno roztočený kolotoč práce a povinností, uvnitř srdce často najdete spíše ucpané koronární tepny než dobrotu a na zázraky už tady věří jenom děti a pacienti doktora Lockharta.
A doktor Lockhart. To je takové přerostlé děcko, které zřejmě na pět let svého studia medicíny zažilo osvícení, načež po promoci zase někdo zhasnul. Každopádně ten na zázraky věří. Aspoň to vykládal, když se minule někam nepozorovaně odplazila Matylda a po půldenním pátrání mu ji omotanou kolem paže přinesl doktor Lloyd, že prý spala v jeho skříňce. (Matylda je krajta. Taková menší. Docela roztomilá. A hodně mazlivá. Nejradši se mazlí s doktorem Lloydem.)
Ale zpět k Vánocům. Takže… No… Byla jsem u našich. Vlastně ani nevím, proč to každý rok podstupuju, nejspíš proto, že se tátovi cítím zavázaná za to, že mi cáluje školu. Ale zase jsem si připadala jako totální exot a musela se hryzat do rtu, abych na ně nezačala hystericky řvát. Jo, uznávám, Štědré večery, které s námi trávil i děda Vernon, bývaly mnohem horší, ale ona babička Petunie vám to taky umí pěkně naservírovat a parádně osolit. Ten její nafrněný koňský ksicht, co pokaždé vzteky zrudne, když někdo nahlas zmíní Harryho Pottera. Doteď mi není jasné, co má za problém, jestli jí vadí jen to, že je gay, což se podle ní přímo rovná tomu, že jste vyvrhel a roznašeč pohlavně přenosných chorob, nebo jestli prostě jenom žárlí, že její sestra vychovala Hrdinu roku, zatímco ona má za syna bývalého pouličního rváče a chlapa, co se neštítí zaměstnávat východoevropské šlapky. Buď jak buď, celý večer jsem se jen tak tak držela, abych jí do toho ksichtu nechrstla víno, které jsem nepila, poněvadž kdybych se napila, už bych se neudržela.
Do toho všeho se zase nacpávali, jako by týden nejedli, a máma, která před rokem prodělala akutní cholecystitidu s následnou cholecystektomií, si všechno na talíři zalila hektolitrem omastku a doprovodila to vynikající průpovídkou, že když už nemá žádný žlučník, tak ji ani žádný nemůže bolet. Ano, logika mojí matky je neúprosná.
Táta se zmazal tak, že vypadal jako obraz od Hieronyma Bosche, a brácha ho musel s kalhotami na půl žerdi tahat z koupelny, kde se místo do záchodu vymočil do koše na prádlo. Zeptat se ho na krevní tlak jsem se ten večer neodvážila. Myslím, že by po mně hodil první flaškou, co by mu přišla pod ruku.
Občas si říkám, jestli třeba nejsem adoptovaná. Pak se podívám do zrcadla…
Přespání jsem zdvořile odmítla a zavolala si taxi. Ven mě doprovodil brácha. Chvíli na mě opile mžoural a pak povídá: „Přetáhl bych ji lopatou po hlavě.“ Hned mi došlo, že myslí Petunii, tak jsem se usmála a odpověděla, že bych mu klidně ochotně pomohla zbavit se těla. „Taky máš pocit, že jseš úplně divná?“ zeptal se pak a já pokývala hlavou. V dálce zasvítily reflektory auta. „Já jsem sice jenom obyčejnej dělňas,“ pokračoval, „dyť víš, že jsem nikdy nebyl taková bedna jako ty, ale… Do hajzlu, tahle famílie je fakt pošahaná.“
„Mám tě ráda, Barney,“ řekla jsem mu, objala jeho sto padesát kilo živé váhy a nasedla do taxíku.
Mám ho ráda. I když mi taky občas pije krev. Ale aspoň je slušný a poctivý. A vždycky se ke mně choval laskavě. A nesnáší Petunii.