6. kapitola - Změna rodinného stavu

6. kapitola
Změna rodinného stavu

Vladanovi bratři se měli na pozoru. Sice se zbavili dvou problémů současně – problému jménem Vladan a problému jménem obléhání vojskem cizí královny –, ovšem stráže byly stále na hlídce a zaručeně ne všichni uvnitř hradu oslavovali. Královna na to nezapomínala, když s mečem v ruce čekala. Žádný signál z hradeb. Na ten byl však ještě čas.
Představila si, jak se Vladan s jejími muži za zády krade tajnou chodbou zpět do svého sídla.
Když to nevyjde, nezbude jí nic jiného než ráno odtáhnout. S malou princeznou, která možná trpí nějakým spacím zakletím.
Nevzbudila se ani, když se k ní otec sklonil a políbil ji, než vyrazil k hradu.
Blanka si říkala, jak doma vysvětlí nečekaný přírůstek.
Ale co. Pokud by si o ní měl kdekdo myslet, že se po tom dlouhém, několikaměsíčním tažení vrací domů s potomkem, pořád to bude obrat k lepšímu. Lepší se vracet s překvapivým dítětem než s překvapivou chybějící paží.
Napadlo ji, že se Vladan musí v uzavřeném prostoru cítit nesvůj. Poslední dobou si ho v zajetí užil víc než dost.
Královna musela uznat, že když vojáků, které mu propůjčila, dávala poslední pokyny, působil jinak. Rozhodněji, cílevědoměji. A teď se navíc opět ocitl na svém území. Snad jeho bratři nepočítali s tím, že se člověk, který zná tajné cesty do hradu, dožije toho, aby o nich povyprávěl nepříteli.
„Pořád se to může ošklivě pokazit,“ řekla si v duchu.
Jeho bratři mohli mít vládu pevně v rukách a on si pořádně neuvědomil, že ztratil korunu jednou provždy. Nemusí se dostat ani k bráně, natož zpátky k trůnu.
Čas ubíhal. Královna nepokojně přecházela, dokud jí nedošlo, co dělá. Měla na sebe trochu zlost a bude mít ještě větší, jestli své muže a Vladana poslala zbytečně na smrt.
„Pořád to může vyjít,“ opravila se polohlasem.
Pak to uslyšeli. Všichni v táboře zbystřili. Na hradbách se strhla potyčka, ale netrvala dlouho a mezi zuby cimbuří se v oblouku mihla pochodeň. Další jí odpověděla. Ryk zesílil. Protnulo ho zatroubení a královnu napadlo, jestli princezna pořád spí a už kolem ní raší růže.
Nebyl čas to zjišťovat. „Do útoku!“ zakřičela.

Královna proběhla zmatkem na nádvoří. Mezi muži, kteří jim otevřeli bránu, byli zčásti její vojáci a zčásti už zase Vladanovi bojovníci, nebo se tak aspoň horlivě tvářili. Jistě to byl působivý obraz sbratření a porozumění mezi národy či něco v tom smyslu, královna však neměla čas se rozplývat ani nad tím.
Pak přišlo druhé nádvoří, kde měla dojem, že zahlédla, jak se jim Vladan mihnul nad hlavami po dřevěném můstku mezi budovami, ale v té tmě si nebyla jistá a ke všemu po ní právě šel pořádný halama.
Na třetím nádvoří už se halamové připojovali spíš na jejich stranu nebo přinejmenším přemýšleli o oddanosti, životě a smrti a dalších hodnotách. A s protivníky, kteří prožívají hlubokou osobní nejistotu, se lépe pracuje. Královnini válečníci postupovali a královna měla ten známý pocit, že ji pohání obrovská vlna, která smete vše, co jí stojí v cestě. Teď už to byly i rožně a stoly – vida, takže královi bratři přece jen uspořádali menší oslavičku.

Královně Blance se vybavovaly další a další podrobnosti oné noci, ale když tak člověk sedí několik let poté venku, slunce ho hřeje a poslouchají ho dvě holčičky a jedna zrovna nasazuje druhé na hlavu věnec – mimochodem, už výrazně lepší než ten, který vyrobila pro svou matku –, raději obere celý ten příběh tak, že z něj zbyde jenom holá kostřička bez přílišného masa a krve.

Proto se královna nezmínila, kde našla prvního králova bratra. (Jeho totožnost jí potvrdili její noví spojenci, které cestou posbírala, protože ona by to z té neurčité zarudlé kupky nepoznala. Dokonce ho nejprve nevšímavě přeskočila.) Nelíčila ani to, že když se dostala k trůnní síni, našla i bratra číslo dvě… a Vladana, který v poněkud frustrujícím rozporu s tím, co královna v minulé kapitole zdůraznila, neměl přílbici. Jsou však chvíle, kdy platí čestné výjimky. A dramatický souboj se zrádným sourozencem si přímo říká o to, aby si bojovník strhl pokrývku hlavy s působivým, byť značně neopatrným: „Tady mě máš, ty kuno lesní!“
„Vítězství je naše!“ zavolala na Vladana. Když se k ní otočil, zarazila se. Jeho bratr ležel na stupíncích před trůnem a – proboha, tohle hned tak nikdo nevyčistí.
Královna už viděla dost hrozných věcí, ale pak tu byly ty Vladanovy oči… královy oči, opravila se mimoděk. Jistě, už byl znovu králem.
„Princezně ani tobě už nic nehrozí,“ připomněla mu, už jemněji, protože tenhle tón hlasu taky uměla, přestože ho často nepoužívala. „A tobě taky ne.“ Přestože jsi právě zašel dál, než by sis kdy dokázal představit. Já to znám. Věř mi. Tohle už však vyslovit nedokázala. Zatím ne.

Proto když teď seděla na zahradě s věncem na hlavě místo přílby, princeznám vylíčila, jak její vojsko a Vladan se skupinou chrabrých mužů slavně dobyli hrad a královi bratři byli po zásluze potrestáni, když zahynuli v boji, protože takhle se v pohádkách vypravěč přes poslední hrboly osudu dostává ke šťastným koncům.
Šárka vypadala poněkud nespokojeně a mračila se. Jenže to dělala dost často. Vlastně bylo spíš znepokojivé, když se nemračila.
„Potom jsem se vrátila do své země, ke svým sourozencům, kteří byli na poměry královských rodin celkem přátelští a spolehliví. Váš otec mi začal posílat dopisy. Byly moc hezké. Sem tam přidal báseň nebo perokresbu nějaké krajiny nebo stromů.“ Možná mu to pomáhalo a nejen jemu, protože se Blanka na jeho listy začínala těšit a rozhodla se vypilovat vlastní rukopis i sloh. Prospělo by jí odlehčit ruku.
Když Vladana po necelém roce navštívila znovu (s výrazně menším počtem ozbrojenců), už s ním zůstala.
„Prostě jsem se do vašeho otce zamilovala. A to je celé,“ uzavřela své vyprávění. Musela ovšem uznat, že konec dost zkrátila a učesala, nakolik se jen učesat dal.
Taky raději pomlčela o tom, že spolu potom žili šťastně až navěky. Moc dobře věděla, jak snadno se tyhle věci umí zvrtnout. Zvlášť když se mu šťastné a věčné žití s první ženou nezdařilo. Jako kdyby Zoru pohltila papírová zem a propadla se bůhvíkam. Na druhou stranu ale nemohla popřít, že ve svém životě docela přivítala trochu klidu a kil navíc. A měla ráda svého laskavého muže.
I potom, co ho viděla v trůnní síni s mečem, z něhož odkapávala krev, a s tím pohledem, při kterém ji napadlo: „Tohle znám. V tomhle se ti podobám.“

„Ale ta první královna, tátova první manželka,“ namítla Šárka. „Jaká byla?“ Za tím „Jaká byla?“ se skrývalo sžíravé „Co se s ní stalo?“ a za tím ještě něco krátce zašeptalo „Co jste s ní udělali?“
„Všichni říkají, že byla… čarokrásná,“ odpověděla královna a podívala se na Šárku, jako kdyby luštila nějakou záhadu. „Ale nikdo mi nebyl schopný říct víc než to a její jméno. Prozradil ti snad otec něco dalšího?“
Šárka zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že…“ Budeš vědět víc. Jsi dospělá. Vy dospělí máte ty svoje tajné dohody a výmluvné pohledy. Myslela jsem, že se přiznáš. K něčemu. Šárka netušila, kde se ta myšlenka vzala, ale nějak se vyhrnula z představ plných řinčení mečů a poskakujících plamenů. „… že si ji bude někdo pamatovat.“ Nebo o ní prostě bude mluvit. Podrážděně rozcupovala v rukách zbloudilou sedmikrásku, která jí vyklouzla z květinové koruny. Na nějaké Má mě rád, nemá mě rád neměla ani pomyšlení.
„Chtěla bych ti pomoct, opravdu, děvče moje,“ řekla královna a poplácala ji zlehka po hřbetě ruky. Měla drsné dlaně. „Už jsme dlouho na slunci,“ dodala spěšně. „To by se nám nemuselo vyplatit. Posbíráme to tu. Pomůžete mi?“ Klára se houpavě zvedla a začala sbírat drobky z pokrývky „plo mlavence“. I při tom dokázala vypadat jako roztomilost sama. Šárku by nepřekvapilo, kdyby jí mravenci přiběhli na pomoc, až bude potřebovat posbírat perly, které jako správná zlatovlasá princezna rozsype na louce zarostlé všemožným býlím.

Proutěná knihovna Šárku objala, jako kdyby ji chtěla schovat před světem pod obrovským košíkem. Světlo přicházející zvenku Šárce kreslilo na kůži pruhy, jaké měla zvířata v pojednáních o dalekých zemích. V přízemí se nacházela celá jedna skříň věnovaná tygrům, zebrám, ještěrům a jejich domovům. Světlo se přelévalo přes Šárku, když zvedla dráp a obří zub v polici. „Zajímavé, minule tu nebyly.“ Zacvakala jimi o dřevo. Jak se to dělá? Třikrát zaklepat pro štěstí?
Obří proutěná ryba jí plavala nad hlavou a Šárka si sama připadala jako pruhovaná rybka. Měla by se podívat, jak se jmenuje.
Musela listovat vyobrazeními ryb nějak dlouho – těch s pruhy měla na výběr celé moře –, protože světlo získalo načervenalý odstín.
„Zajde slunce. Musím spěchat,“ řekla si. Zaklapla knihu a rozvířila prach.
Schody, odpočívadlo. Měla dojem, že tentokrát v tom zákoutí na mezipatře musí něco objevit. Kromě vázy, v níž byly zastrčené suché rákosy, které ji chytily za vlasy, když procházela kolem. Soumračné světlo plálo. A bylo to tu ještě něco… nový pocit, že není sama.
„Nesmím zapomenout pozdravit. Možná se uklonit. Nebo to bude moc?“ Bylo dost směšné dělat si takové starosti, když přesně nevěděla, koho tu potká.
Prach jí nepřestával vířit před nosem. Nadechla se, aby ho rozfoukla, jenže ji zarazil ten pach. Pak se ozvalo praskání. Odněkud zdola. Shlédla přes zábradlí dolů. Ten praskot vycházel z prutů pod nohama obrněného vetřelce. A plameny, který šplhaly po stěnách domu.
Rytíř k ní vzhlédl a v soumraku, v záři ohně mu po krunýři tančily rudé mžitky. Neviděla mu do tváře a věděla, že to nechce udělat. A jasně že měl meč. Co je rytíř bez meče?
Dala by se na útěk, kdyby neměla nohy z olova. Nebyla zebra, natož tygr. „Mřenka!“ vzpomněla si dost zbytečně na tu rybu.
Rytíř zatarasil schody.
Na nohách z olova je pitomé i to, že se nedají použít k obraně. Když už jsou z olova, tak proč ne se vším všudy? Šárka se na nich vlekla na poschodí a všechno praskání v knihovně se slilo do jednoho. Blížilo se.
„Propadni se mu pod nohama!“ prosila knihovnu. „Spadni na něj!“ To patřilo rybě.
Červánky křepčily po stěnách.
Šárku napadlo: „Čtvrtá knihovnička. Je to čtvrtá knihovnička.“
Musí se tam dostat, než ji chytne ten oplechovaný obr. Jeho kroky jí praskaly v uších.
Nemohla se dopočítat. Prvnídruhátřetídruhánetřetí.
„Nemáš klíč,“ řekl jí tichý hlas přicházející z neskutečné hloubky. „Nevzpomínáš si. Ale to nic. To nikdo.“ Kožená rukavice – drsná, hrozně drsná, učiněné struhadlo – ji popadla za rameno, otočila a přitiskla ji na studený kov. Nebyl zrudlý od slunce. Ocelový obr ji držel a nepouštěl, rostl a shazoval rameny knihy. Zastínil svět, který křičel a ryčel někde venku.
„Čarokrásná,“ dodal.
Pod tváří cítila tvrdé brnění a bylo to hloupé, protože do něj nenasáknou slzy a obr uvidí, že Šárka pláče.
„Jenže tak to nebylo,“ namítla do krunýře. „Tak se to nestalo. Byla jsem venku v táboře před hradem s mistrem.“
A pak napůl vítězoslavně, jako kdyby našla ztracený klíč, prohlásila: „Je to jenom sen.“

Šárka pod tváří cítila cosi tvrdého… Vyklubal se z toho rám postele. Ležela ve tmě a pravá ruka jí visela z postele dolů. Šárka po chvíli zakroutila prsty. „Zdravím podpostelové příšery.“
Když jí otrnulo, pokračovala: „Měla jsem jen noční můry.“ Můry mezitím zamávaly neviditelnými křídly a vytratily se, aby našli dalšího spáče, kterému by mohly zavařit. Šárku by nepřekvapilo, kdyby to byl král. To ji přivedlo k dalším členům rodiny. „Může za to Blanka s těmi svými bitvami.“
Odkulila se do bezpečného, i když nevyhřátého středu lůžka a uklidňovala, že ten příběh byl přece pohádka. Královna to líčila tak klidným hlasem. Jenomže na rozdíl od Anny a táty neměnila dramaticky hlas a jak tak nevzrušeně vyprávěla, nedělala ty správné padoušské hlasy. Sama měla trochu nakřáplý hlas. Ne úplně tak jako vlk nebo zlý čaroděj, když je předváděl táta, ale stejně. Šárka si frustrovaně oddechla.
V té tmě, v níž na lidi, malé i velké, přicházejí všelijaké myšlenky, si uvědomila jednu věc. Už dlouho jí nenápadně hlodala v hlavě jako červotoč – i když nedělalo by to z ní tím pádem hlavu dubovou? Každopádně ta myšlenka byla tady a Šárka ji poprvé zabalila do slov a zašeptala do tmavého pokoje: „Ale jestli tohle měla být pohádka, já jsem v ní nevlastní starší sestra.“
Vítr, který se venku proháněl mezi praporci na zdech hradu, zesílil a znělo to jako potměšilý potlesk.