„Omlouvám se,“ pokračovala vlasatice. Šejdračka? Ta jí Emil říkal. „My jenom… je to tak trochu něco jako náš domov. Potom, co jsme tu uvízli… Nevěděli jsme, kam jinam se podít.“
Šárka už uvedl do chodu většinu prstů na nohou i na rukou. Šejdračku nejspíš poděsil i ten nepatrný pohyb.
„Prosím, ušetři mě, velká čarodějko!“
Šárku překvapilo, že jí to oslovení nejspíš poprvé v životě polichotilo, přestože co do její velikosti, notně přestřelilo.
„Dobrá,“ řekla tiše a se znepokojivý zalupáním uvolnila zápěstí. Šejdračka se pokusila srůst s tmavým koutem. „Ale povíš mi všechno. A taky koukej vyklopit, co jste udělali s mou společnicí.“
„Společnicí? Žádnou kočku jsem neviděla.“
„Nepodléhej zaběhlým představám. Mou lidskou psolečnici,“ pravila rázně Šárka. „Společnici,“ opravila se vzápětí. Nemysli na Klářinu hlavu, prostě na ni nemysli.
Z kouta se ozvalo syknutí, které mělo být asi zatajeným dechem. „Ovládáš i smrtelníky?“
Šárka, která v tu chvíli příliš neovládala ani sebe, to raději přešla zabručením, jímž se k ničemu nezavazovala. Obzvlášť ne k pravdě.
Takže Kláře nic neudělali. Snad. Jenže kam se poděla?
„Jak to že jste tu uvízli?“ zeptala se.
„Ach, nejspíš jako ty,“ řekla Šejdračka. „Však víš.“
„Zkus to rozvést,“ vybídla ji Šárka, která zjistila, že umí báječně stříhat ušima, což byl ten druh pohybu, který jí byl právě nejvíc k ničemu.
„No, potom, co Vševlad zapečetil vchody do našeho světa. Já byla právě tady na průzkumu zdejších vod, když se to stalo.“
„Proč je zapečetil?“
„Přece aby jimi nemohla projít jeho snoubenka, se kterou vede válku.“
„Zora,“ vydechla Šárka. Už už by dokázala vstát, teď se jí však hlava zamotala nanovo.
„Sorja,“ potvrdila Šejdračka.
„Kdo jsi vlastně zač? Ten krvepij byl tvůj manžel?“
„Byl?!“ zděsila se vlasatice nanovo. „Ty jsi ho…“
„Tentokrát jsem byla milosrdná a jen jsem ho odeslala o kus dál, ale jestli si ještě něco zkusíte –“
„Ne! Ne! To by mě ani nenapadlo! Jsem jenom obyčejná vodnice.“
„Ale topila jsi lidi, že? Říkala jsi něco o náhonu.“
Když se opřela o židli, podařilo se jí zvednout, přestože proti tomu její tělo protestovalo do posledního svalu a přihodilo pár mžitek před oči.
„To byl vtip. Občas se tu objeví nějaký poutník a usmyslí si, že tu přespí. Tak jsem ho s Krvemilem vyděsili a obrali o jídlo, ale jinak… já mám v řece ryb dost.“
„A Krvemil? Ten nevypadal na strávníka, který by žil o rybách a racích.“
Šejdračka si povzdechla. „Tak dobře, ten si občas cucl.“
Bylo hezké najít aspoň jednu věc, kvůli které člověka nemusí hryzat svědomí.
„A teď mi pověz o té válce,“ uhodila Šárka na vodnici. „Proč vůbec vypukla?“
„Ale to přece… Asi jsi hodně mladá a narodila ses mezi smrtelníky, že to nevíš,“ odpověděla omluvně Šejdračka. Opatrně popolezla z kouta, ale udržovala si uctivý odstup. „Potom co Sorja dala Vševladovi košem – prý místo něj dala přednost nějakému smrtelnému králíčkovi –, se na sebe vrhli a jejich poddaní spolu s nimi a naše říše od té doby nezná klid.“
„Takže ona i Vševlad jsou vládci vaší země?“ zeptala se opatrně Šárka. Kaše, do níž zabředávala od toho, co našla knihu, se začala měnit v bažinu a stahovala ji čím dál hlouběji. Břeh zůstával v nedohlednu. „A kdo tu válku vyhrál? Nebo vyhrává?“ Když se Vševlad promenuje po světě smrtelníků, jak se mu zlíbí.
„Rodiče ti vůbec nic neřekli?“ opáčila vodnice.
„Stihla je kletba,“ vysvětlila Šárka. „Kdykoli o tom chtějí mluvit, oněmí.“ Zamrazilo ji, když to konečně vyslovila. Chudák táta.
Šejdračka se poškrábala ve vlasech a ty se jí zavlnily kolem hlavy. „Těžko říct. Na stranu obou se přidal kdekdo a pak už se nešlo nepřidat, chápeš. Když ses vykrucovala, že vlastně nevíš, tak tě mohli zajmout nebo ztlouct stejně, jako kdyby ses prořekla, že podporuješ protivníka. Nebo tě proměnit ve zvíře. Těm nestrannost ještě prochází. Myslím.“ Povzdechla si a hloubka toho povzdechu dosahovala dna studní napojených na jeskynní prolákliny sahající až k samému srdci země. „Nebo v kámen. Hrůza. Představ si, že ležíš v řece a můžeš se jen dívat, jak život kolem plyne… Já radši plynu…“
Ať už se pohroužila do myšlenek, nebo do vzpomínek, Šárka ji ponoukla, ať mluví dál: „Tak jsi doplynula až sem?“
Vlasy zaplavaly vzduchem, když Šejdračka přikývla.
„A začala jsi tu topit lidi,“ obvinila ji Šárka.
„To ne!“ bránila se vodnice.
„Co to bylo za řeči s tím náhonem?“
„Jen ho zapadalo kamení a ucpaly ho nánosy. Těmi utopenci jsem jenom strašila lidi. A Krvemil je taky spíš jen vyděsil,“ dodala spěšně na obhajobu svého zmizelého kumpána. „Aby se sem nestěhovali. Říkali jsme si, že si tu zařídíme domov, když už jsme tu zkysli. I když je snazší nás tu zabít, znáš to.“
Neznala a bylo to velmi zajímavé zjištění.
„Jenže se tu ztrácím. Doma jsem měla vlastní významný přítok. Určitě se mi tam mezitím nastěhoval Okřín nebo sestřenice Blatnice. To by jí bylo podobné.“
„Takže by bylo možné zabít i takového Vševlada?“ nadhodila Šárka.
„Hm?“ broukla vodnice, která se opět vezla na jiné vlně. „Hm.“
To byl nejspíš souhlas.
„Jak?“
„Proč tě to zajímá?“
„My čarodějnice jsme prostě zvídavé. Sbíráme kouzla. Předpokládám, že má někde uložený svůj život – obvyklé úschovny jsou jehly ve vejcích nebo oko oblíbeného sokola. Ovšem podle mě to může být třeba i polštář. Nebo dárek od příbuzného, který člověk někom založí a všem je trochu hloupé ho vyhodit.“
„Nebo schránka na dně moře! Prsten v břiše ryby!“ přidala se Šejdračka. To věci trochu komplikovalo. Na druhou stranu, když se teď seznámily a Šárka jí prokázala dobrodiní tím, že se na ni z posledních sil nepokusila něco vrhnout, mohla by jít taková vodnice přijít vhod.
„Takových historek se vypráví.“ Šejdračka mávla rukou. „Vševlad je šíří schválně, aby zmátl nepřátele.“
Šárka usoudila, že zklamání teď nejspíš má být jejím denním chlebem, a zkusila jinou otázku: „Zora, Sorja, je laskavější? Velkomyslnější? Vševlad z toho vychází jako pěkný lotr.“
Vodnice si odfrkla. „K oběma se přidali obři, draci, víly, dlaci, přerostlí ptáci a jiní maniaci… Když ti obr rozbije domek a dračí rodina ti vypije půl rybníka, tak je jedno, jestli slouží králi, nebo královně.“
Šárka by se nejraději svezla na židli. Do téhle chvíle tak nějak počítala s tím, že největší hrozbu představuje Vševlad. Vojska nestvůr byla nevítaná novinka. Ovšem brány do světa kouzel byly zapečetěné.
„Kam jsi Krvemila poslala? K nám? Mohla bys tam přehodit i mě. Trochu se mi stýská.“ Šejdračka si troufla udělat krok blíž. Z jejího hlasu bylo znát, že toho stesku nebyla jen trocha.
Možná za to mohlo její toužebné přání, možná se její oči už dostatečně přizpůsobily šeru, ale útržek oblohy za oknem jako by zesvětloval natolik, že dokázala rozpoznat i Šejdraččiny sepnuté ruce. Nebe za oknem skutečně přecházelo do tmavé modři.
Byla to dlouhá noc. A den. A noc. Pěkných pár nocí.
Odstín oblohy jí připomněl lesk Olřichových křídel a něco, co jí krkavčice řekla.
„Přemístila jsem ho o pár údolí dál,“ zalhala. „Ovšem…“ A teď ta matná vzpomínka získala podobu spásného a geniálního nápadu. „Mohla bys požádat o pomoc Mladu.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit