65. kapitola – Neznámé stromy
Klára si toho všimla jako první. Šárka jako druhá, když se zpod plachty za jejími zády vynořila ruka a šťouchla ji do zad.
„Haá,“ vyhrkla Šárka a otočila se tak prudce, až ji Stromisko zachytil, aby nespadla z povozu. Naprosto zbytečně pochopitelně. Ostatně si to hned uvědomil a spěšně se odtáhl. Zvedl váček, který žmoulal v ruce před Šárčiným rukávem, a upřel pohled znovu na cestu.
Klára zvedla varovně prst a pak jím dloubla do vzduchu.
Šárka se podívala na nebe, ovšem žádný útok přerostlého dravce ani pád létavice nehrozil.
„Divné mraky,“ řekla.
Strom se zadíval na svahy údolí Jilmoviny, jejichž vrcholy mizely v břichách hladových mračen. „Divná mlha,“ mínil. „Tady se docela držívá.“
Ve zdejším kraji něco číhalo. Něco víc než jeden zakletý mladý rytíř.
Ať to bylo cokoli, klouzalo to k nim. Pomalu, jako šelma, která ví, že jí kořist neuteče.
Jeli jí vytrvale vstříc, až pohltila celý povoz. Šárka sledovala trpělivě pokyvujícího koníka. Sem tam se z oparu vynořili poutníci, s nimiž se rozpačitě zdravili.
Mlha Šárce pronikala hluboko pod kůži a zkusmo oťukávala kosti. Připomnělo jí to kouzla, která jí mravenčila tělem. Vdechovala ten vlhký chlad a v jejích představách se jí rozléval do plic. Jako voda, když se topila a nad sebou viděla stvoly a světlo.
Po očku pohlédla na Stromisko – konečně pro něj našla jedno určité jméno, které k němu sedlo. Vydechl a opar od úst zahustil mlhu ještě víc.
„To je ale nesmysl,“ namítla pro sebe. „Takový zima přece není.“
„Děje se něco?“ špitla k sestře a nahlédla do povozu.
Klára rázně přikývla a zavětřila.
„Děje se něco, co by nás mohlo ohrozit teď hned?“ zúžila svůj dotaz Šárka.
Klára pokrčila rameny.
Stromisko se vedle ní znepokojeně zavrtěl.
Za třetí vesnicí, když opět vjeli do lesa, se mezi tmavými kmeny smrků něco mihlo. Šárku jako první napadlo: Duch!!! Jako druhé: Kost! Jako třetí: Sovice sněžná?
Ta zde ale v tuhle roční době a zeměpisné poloze neměla co pohledávat.
„Neblázni,“ uklidňovala se Šárka a potom se opravila: „Neblázni ještě víc.“
V takové povzbudivé atmosféře pokračovali v cestě, až se před nimi vyloupla vesnice a z ní město a nad ním mlha neochotně vyplivla hrad, do kterého v tom mléku málem narazili.
Nebyl ověšený černým suknem, takže snad dorazili včas.
Když je Stromisko vysadil před hradem, spěšně se rozloučil a předvedl otočku, jejíž ostrost Šárce div nevysekla z vlasů ofinu. Klára se snažila ztratit ve starém plášti s pořádnou kápí, kterou nejspíš někde v hloubi rodinný truhlic vyhrabal mlynářský dědoušek.
Šárka by ji do toho raději nezatahovala a schovala ji někde v teple a bezpečí se zásobou dobrých knih a jednohubek, jenže netušila, kde takové místo v tomhle cizím městě najde. Mezi dlaždicemi ještě nenašly dost peněz na to, aby mohla sestru zašít do pokoje v hostinci. A co bylo hlavní, nemohla si dovolit spustit ji z očí.
Nezbývalo než ji zatáhnout do dalších pletek s kouzly.
A sebe do hovoru s lidmi.
Koho měla oslovit? Stráže? Někoho ze služebnictva? Nebo si to namířit rovnou před majitele hradu?
Byl pomenší, s jednou věží, na níž vlál praporec s vydrou nebo přehnaně natahovanou liškou.
„Nebo to má být vlk? Promiň,“ řekla Kláře. Ta jen krátce pohlédla vzhůru a znovu sklonila hlavu.
„Tak jdete dál, nebo tu bude stát jako potrefená sůva?“ zabručel kdosi za jejich zády.
Šárka se zlostně otočila na majitele hlasu. Muž obložený zeleninou uskočil.
Vida, tak aspoň o temňáctví se mohla opřít.
„Do toho,“ povzdechla si pro sebe i pro Kláru. „Jednou jsme hrdinové a tohleto“ – ukázala na jilmovinský hrad – „je jenom zatraceně přerostlý mlýn.“
Rodiče osudem stiženého rytíře Zdeňka byli bledí, jako by je skutečně někdo protáhl mlýnicí.
Hleděli na přestrojené princezny s nedůvěrou a Šárka jim ten pohled oplácela za obě.
„Myslíte si, že dokážete pomoct našemu synovi?“
„Můžeme aspoň zkusit zjistit, co ho postihlo a jestli to zlé kouzlo můžeme sejmout.“
Rytířovi rodiče se na sebe podívali. Byli starší než její táta a Blanka, i když se na nich možná podepsaly starosti a strach. Pán jilmovinského hradu se střídavě hrbil a střídavě si uvědomoval, že se hrbí, takže se sem tam náhle napřímil. Paní si mnula ruce.
„Proč myslíte, že mu dokážete pomoct právě vy?“
„Protože jsme se s magií několikrát setkaly a…“ Spousta lidí skončila proměněná v pečivo, obojživelníky anebo vyslaná kořenem do nových, zajisté vzrušujících končin. „… ještě stále jsme tady.“
„Tvůj bratr…“ spustila rytířka a přimhouřila oči.
Šárka je přimhouřila taky. Neviditelnosti, jestli někdy byla správná chvíle, abys zasáhla, tak teď Čiň se!
Rytířka zavrtěla hlavou. „Tedy, můj syn…“
„Prý jste chtěli pro poslat pro nějakou čarodějku,“ nadhodila Šárka.
„To ano, ovšem žije velmi daleko,“ odvětil rytíř.
„Za sedmero horami a lesy?“ zeptala se zničeně Šárka.
„A třemi královstvími,“ dodal rytíř a Šárka měla co dělat, aby se neotočila na patě a neodešla. Jenže to nemohla vzdát.
„Mohli byste mi prosím prozradit, kde ji najdeme?“ naléhala.
„Myslela jsem, že jste sem přišli kvůli našemu synovi . Proč vás zajímá ta čarodějka?“ zeptala se rytířka. To, jak svírala ruce, působilo až křečovitě.
„Protože by nám mohla pomoct splnit náš úkol… o kterém nesmím nic prozradit, jinak ztratím řeč, jako můj nebohý bratr,“ lhala Šárka jako o život. „Jak vidíte, máme s kletbami jistí zkušenosti. Třeba vám dokážeme pomoct.“
„Pokud našemu synovi dokážete pomoct, pomůžeme vám tu čarodějku najít,“ slíbila rytířka.
„Pojďte se na něj podívat,“ vyzval je rytíř hlasem, který k Šárčině překvapení zněl, jako by přijímal trpkou porážku.
Když je vyvedl do zahrady, jíž opar dodával šeravý, zasněný nádech, zeptal se jich: „Odkud přesně jste? Váš přízvuk… zní vegladsky.“
Šárka si předsevzala, že musí používat víc jestlivá a posbírat nové barvité fráze. „Přišli jsme od vegladských hranic,“ odpověděla. Při vyšetřování záhadných kleteb a jiných hlavolamů se cizokrajný přízvuk vždycky hodí.
„Tak to o čarách víte své,“ řekl rytíř, který byl právě ve fázi hrbení, což se hodilo při podlézání větví. „Jejich král se svého času s nimi nehezky zapletl.“
„Nevím, právě, že nevím!“ chtěla na něj začít křičet. „A ty o tom taky víš houby!“
„V jakém smyslu?“ zeptala se. „Proslýchá se všelicos, ale jaká je pravda…“
„Pravda je taková, že to došlo tak daleko, že se museli zbavit té černokněžnické kukačky. Na venek ji hledají, ale já bych řekl, že jí krvavá královna zatnula tipec.“
Tohle rčení Šárka znala z Vegladu a nejradši by na rytíře na oplátku vychrlila staré známé Zameťte si před vlastním prahem.
Nebo své zbrusu nové: Každý může být žába.
Jenže to už ji Klára chytla za ruku a stiskla jí prsty.
Vlk a kukačka.
Podstrčenec a proměněnec.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit