66. kapitola – Kornatění
Háj, kam rytíře s čím dál většími obavami následovaly se nacházel v podhradí, na svahu, který byl přímo předurčený k zakopávání a natloukání částí těla.
„Kdysi tu prý tančívaly rusalky,“ řekl. „Nějaký čas jsme měli podezření, že v tom mají prsty, ale když jsme se syna pokoušeli hlídat, nikdy jsme žádnou nezahlédli.“
Šárce se to vzhledem ke sklonu svahu nezdálo příliš pravděpodobné. Osobně neměla s vílami dosud čest, ale předpokládala, že dávají přednost paloukovitým terénům.
Pošeptala Kláře: „Větříš tu nějakou vílovštinu?“ V Knize kouzel se vílám nevěnovali, přesto se snažila přijít na nějakou magickou berličku pro případ, že na ně nějaká vyskočí z houští.
Klára ukázala kolem, zamávala prsty a potom rukama.
„Jo, je to tady divné,“ souhlasila Šárka.
„To ano. A jen se to zhoršilo. Teď se sem chodí dívat na našeho chlapce,“ řekl rytíř.
Šárka setřela z tváře další pavučinu. Rytíř kráčející před ní jak se zdálo, takový problém neměl. Občas sebou trhl, ovšem jen proto, že si vzpomněl, že má jako vládce kráčet osudu hrdě vstříc. I když jeho panství bylo v porovnání s tátovým jen zahrádka. Navíc neutěšená.
Mlha to stále zkoušela. Tentokrát visela mezi stromy jako závěs, který se sem tam zakmitl ve větru a zahrálo na něm bledé světlo. Šárka si vzpomněla na mžitky, které ji pronásledovaly, když se pokoušela kouzlit. Na bludičky, které se usídlily u nich doma.
Při dalším záblesku se zastavila. „Viděla jsi to?“ zeptala se Kláry.
Ta vztáhla ruce ke kápi, jako kdyby si ji chtěla stáhnout, ovšem hned se vzpamatovala a zase je spustila.
„Děje se něco?“ zeptal se rytíř znepokojeně. „Ta kletba… cítíte ji?“
Klára nejistě přikývla a zadrnkala prsty ve vzduchu, jako by hrála na harfu.
„Hudba? Slyšíš nějakou hudbu? Píseň? Hlasy?“ Šárka se najednou ocitla uprostřed hry na hádání.
Klára potřásla hlavou.
„Šepot? Něco, co slyšíš jen ty?“
Klářiny prsty zahrály prstoklad.
„Neslyšná melodie?“
Klára ukázala na nejbližší list.
„Chvění? Něco se třese?“ zkoušela to dál Šárka. Rytíř jim vůbec nepomáhal.
Vtom se zpoza stromu vyloupl chodec a vytrhl princezny z jejich luštitelských pokusů.
Pohyboval se tiše jako duch. A taky tak vypadal. Za jiných okolností a v jiném osvětlení by snad působil dekorativněji díky černým vlasům, zasněným očím, vysoké postavě, což je osvědčená příběhová kombinace. Jenže jeho oči byly až příliš zasněné. Šárka byla zvyklá na to, že lidé hledí skrz ni, jenže mladý rytíř nepůsobil krátkozrace ani dalekozrace, prostě jen nikamzrace.
Bylo s podivem, že s takovým přístupem nepadal přes kořeny a kameny a následně ze svahu.
„Zdeňku,“ oslovil ho otec nešťastně. „Nemluví,“ dodal na vysvětlenou. „Nevnímá. Jenom tu chodí. Když ho chceme odvést domů, pokaždé se nám vytrhne. Podívejte se na jeho ruce.“
Mladík se od nich lhostejně odvracel, ale Šárka stihla zachytit ty rány a ranky. A krev.
„Zkusili jste ho odvést násilím?“ zeptala se, i když se odpovědi děsila.
„Párkrát ano,“ přiznal starší rytíř a provinile dál hleděl za synem, který zatnul prsty ho dubu stojícího poblíž a pak spustil ruce jako loutka, které ustřihli provázky.
„Přivedli jsme pomoc,“ zavolal za ním otec, nepokusil se však za ním vydat. Potom si vzpomněl, že by se měl narovnat. Vlastně trávil celé dny na vlnách jako námořník a trpěl z toho mořskou nemocí, uvažovala Šárka, hned se ovšem napomenula: Soustřeď se na Zdeňka. Od toho tu jsi. Dovede tě k Mladě.
Klára vykročila za bludným rytířem a Šárka ji následovala. Občas k tomu přidala „fuj!“ nebo „už zase“, když se zamotala do pavučiny.
Rytíř je nechal jít. Být na jeho místě, Šárka by se vynasnažila, aby se počet bloudících v háji nezvyšoval, ale vzhledem k tomu, že se zase shrbil a kradmo si utíral oči, raději ho nechala, kde byl.
Mladík procházel lesem nahodile a Šárka znovu ocenila obuv. Nohy ji bolely už jen při pohledu na křoví, kterým se Zdeněk prodíral. Ona s Klára keře moudře obcházely. Sledovat rytíře nebylo příliš náročné, protože se co chvíli zastavoval a pokoušel se strhnout kůru tu starému buku, tu mladé olši, což byla vyloženě ošemetná záležitost.
Občas si něco šeptal a Klára se pokusila naznačit, co zachytila, takže jim den uplynul v hádankách a zdravém pohybu na nepříliš čerstvém vzduchu.
Netrvalo dlouho a byly unavené.
Šárka mezitím uhodla holubici, srdce a duši – po menším nedorozumění, kdy měla dojem, že ji sestra varuje před přízraky. Táhlé vytí, jímž své nápovědy doprovázela, bylo přece jen poněkud zavádějící.
Rytíř si nevšímal šrámů, které mu zasazovalo rostlinstvo a jeho snahy o poškozování místní flory, což od něj bylo velmi rytířské.
Šárka přijala s povděkem přestávku, kdy se opřel čelem o strom, a usedla do mechu. Rázné popleskání po lících, jak dost přízemně radili předkové v Knize kouzel, už na něj nejspíš jeho blízcí vyzkoušeli. Potřebovala by najít příčinu kletby… kořen. Něco, čeho by se mohla zachytit, aby to mohla rozplést.
Jako další pavučinu.
Klára k rytíři došla a jemně mu položila ruku na rameno. K úžasu jich obou, a snad i všech tří jí sevřel prsty. Jako ve snu. Klára se přitiskla ke kmeni.
Ach, ne, teď v tom pojedou oba, zděsila se Šárka. Potom se však rozhodla nechat pracovat Klárovitost.
Klára pustila Zdeňka i strom a rozběhla se k Šárce. Zvedla šest prstů. Pak si to rozmyslela.
„Sedm? Sedm slov?“
Klára zavrtěla hlavou.
„Sedm písmen?“
Pochvalné vlčí kývnutí.
Potom začala kroutit prsty.
„J,“ uhodla Šárka. „O.“ Následné H bylo celkem oříšek a nejdřív to vypadalo, že si Klára chce uplést z prstů šálu.
„Á,“ zaradovala se Šárka. „Johan-a? Johanka!“
Mladík sebou škubl a otočil se k nim. Chtěl něco říct, pak pohlédl na své ruce, zamrkal a do očí se mu vloudil ten zamlžený výraz.
„Johanka!“ zkusila to znovu Šárka a namířila na něj prstem, jako by to bylo zaklínadlo, kterým ho osvobodí.
Jenže Zdeněk se jen svezl k zemi a přikryl si oči ztýranýma rukama.
A Šárka se snažila nemyslet na tátu.
„Ta kletba ti dává zabrat, viď? Něco se stalo s Johankou. To je ta holubice a srdce a duše, mám pravdu?“
Rukávy se mu svezly a Šárka přistoupila blíž. „Tohle už jsem viděla. Někdo ti strašně ublížil.“ Vtom pochopila, že kletba se nedotkla jen jeho duše. Na kůži předloktí neměl jizvy. Ruce mu pokrývaly strupy kůry.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit