7. kapitola

pátek, 4. ledna 2019

Přihlásila jsem se do kurzu vaření pro středně pokročilé. Pořádá ho gastronomická škola a je fajn, že jsou to večerní lekce, takže je budu bez problémů stíhat.
Doktor Black se na ten kurz přihlásil taky a nejvtipnější na tom je, že rozhodně není středně pokročilý. S přivřenýma očima by se dal označit za mírně pokročilého. On sám je však evidentně přesvědčen, že základy bezvadně zvládá a může se směle pouštět do takových kulinářských počinů jako nadívaná křepelka. Je pravda, že vykostěnou ji měl bravurně a taky nejrychleji ze všech, ale když jsem potom viděla, jak tu chuděru týrá na vlažné pánvičce a následně ji strká do studené trouby, protože si ji zapomněl předem rozehřát, bylo mi jí upřímně líto. To zvíře žilo a zemřelo úplně zbytečně. Brusinkovou omáčku odmítl dělat na červeném víně a snažil se lektorovi vysvětlit, že jako abstinující alkoholik víno zásadně nepoužívá a běžně ho nahrazuje rybízovým džusem. Poté, co se mu dostalo ujištění, že během procesu vaření se veškerý alkohol z jídla vypaří, řekl, že jde o princip a jestli to víno nemůže nahradit, tak to prostě dělat nebude, načež dvacet minut stál ležérně opřený o linku a brusinky do sebe házel jako buráky. Je zvláštní, jak mu tohle dětinské chování, které by u jiných působilo jednoznačně negativně a odpudivě, přidává na jakémsi rebelském charismatu. Čím arogantnější a sebestřednější je, tím je přitažlivější. Rebel bez příčiny. Vsadím se, že má pod tou košilí bílé bavlněné tričko.
Na konci lekce znuděně protočil panenky nad sžíravou kritikou své křepelky, hodil ji celou do koše i s celkem ucházejícími gratinovanými bramborami, vklouzl do bundy a s cigaretou připravenou mezi rty odešel. Před budovou jsem na něj narazila. Požitkářsky do sebe vtahoval kouř a dlouze vyfukoval do mrazivého nočního vzduchu. Když jsem procházela kolem, zastavil mě a nabídl mi odvoz domů. Vidina, že bych ho bez jakýchkoli výčitek mohla zezadu obejmout a přitisknout se k němu, byla lákavá. Nakonec jsem ale s díky odmítla a nechala pozdravovat doktora Lloyda. Samotná jízda na motorce přece jen představovala vysokou cenu za pár příjemných vteřin blízkosti. Nevypadal uraženě.
Dneska jsme se potkali na urgentu. Pomáhal nám zvládnout jedno dost otřesné polytrauma hlavy, hrudníku a končetin. (Pacient se nepohodl s bagrem, který ho následně přejel.) Byl mnohem soustředěnější než během vaření. Mnohem soustředěnější než při jakékoli jiné činnosti. Hodně špičkových chirurgů (ale třeba i záchranářů) má ADHD a pracovní výkon je jediná věc, která dokáže přimět jejich mozek, aby se plně zaměřil na úkol a provedl ho naprosto dokonale. Proto pak spousta z nich těmi pracovními výkony tráví tolik času, poněvadž právě to jsou chvíle, kdy mají svůj život pod kontrolou.
Myslím, že doktor Black nikdy neměl život mimo nemocnici pod kontrolou. Myslím, že se chaoticky zmítá mezi stovkami nejrůznějších myšlenek a aktivit, jako molekula v roztoku. Chybí mu pevná struktura, krystalická mřížka, která by dávala jeho existenci jasný tvar a tudíž předvídatelnost. U něj zkrátka nikdy nevíte. A tahle nejistota, tenhle Brownův pohyb odnikud nikam, může některé lidi (zvláště ty úzkostlivější, s potřebou zajetých kolejí a mantinelů) přivádět k šílenství.
Když už zmiňuji šílenství, trochu se obávám, aby náš nový primář – doktor Krum – neskončil v péči doktora Lockharta. Je patrné, že mu přibyvší administrativa a řešení personálních záležitostí, dávají dost zabrat. Vrchní sestra Creeveyová se mu sice snaží pomáhat, celé oddělení ale vést nemůže. (Jakkoli nepochybuji o jejích organizačních schopnostech.) No, každopádně jsem zvědavá, jak zareaguje, až zjistí, že si doktor Black na příští týden naplánoval dovolenou a dalším pěti chirurgům ji schválil také, aniž by to s kýmkoli konzultoval.