71. kapitola – Přínos turistického průmyslu
Cestování přináší spoustu nových zážitků, poznatků i otlačenin. Poutník si všímá, jak se řeč mění a proudí, nabírá novou melodičnost a výrazivo, občas se v ní poutník zamotá, když zaslechne známé slovo ve větě, kde jaksi nehraje, a pak si uvědomí, že se význam posunul. A čím dál se na své cestě dostává, tím častěji naráží na lidi, kteří mezi sebou hovoří cizími řečmi.
Zkrátka, otvírá si obzory, ovšem někdy ten obzor bývá zpropadeně daleko.
Podle Šárčina mínění se Jestřábím královstvím sotva vlekli. Bořek se, když nepočítala to, že s ní občas prohodil nějakou tu zdvořilostní frázi, držel na kozlíku, a pokud je nějakým zázrakem poznal na plakátě, který přehlédly a nestihly poničit, zatím je nikdo nepronásledoval.
Šárka přesto raději ponechávala bludný kořen v blízkosti, o níž si nebyla jistá, jestli je bezpečná, nebo nebezpečná. Kořen jí tak spočíval v kapesníku v uzlíku na klíně a ona právě uvažovala, jak ho od sebe oddělit ještě účinněji.
Byl podezřele zticha, nebo využíval skutečnosti, že ho přes vytrvalé kodrcání není slyšet.
Co měl asi za lubem?
Ráno ho opatrně zalila a mírně s ním zatřásla. „Poslyš, jestli nás někam příště zavlečeš, ať je to změna k dobrému.“
Kořen si tentokrát odpustil hihňání, a Šárka se přesto nedokázala zbavit dojmu, že se na ni šklebí. Přilila mu na kůru vody, aby ho ta svrasklost přešla.
A tak s nimi teď kořen drncal světem a dělal jim křena.
Nechybělo moc a málem dostal příležitost svou moc dokázat.
Ten podvečer bolel Šárku každý sval v těle. Doplazila se před hostinec ve Ztracených Divičkách a sedla na lavici. Nikde na dohled žádný pátrací plakát.
Chvíli hleděla na slepice, které se trousily po dvoře, a na slepičince, které trousily za sebou. Pak na kaštan s mohutnou korunou.
Jedna k ní zamířila v naději, že člověk na zápraží rovná se krmič, pak však nejspíš zachytila její temný punc a předvedla otočku, za niž by se nemusela stydět ani zkušená korouhvička.
Bořek v posledních slunečních paprscích hovořil s hostinským a sděloval mu vzrušující novinky ze svého kraje. Klára i Šárka byly vděčné, o jejich zapojení do té nejhlavnější pomlčel. Klára usoudila, že přesun jejich nevelkých zavazadel je asi na ní, co se dá dělat, a začala sbírat uzlíky.
Šárka opřela hlavu o zeď a přimhouřila oči. Soustředila se na sestřin převlek, představila si její novou podobu – mladík v kápi, kterého si navzdory nešťastnému obličeji, lidé nedokážou zapamatovat. Neviditelnost byla oříšek, když jí celý život šla sama a teď se ji pokoušela přenést na člověka, který byl od přírody nepřehlédnutelný, až to bylo k neuvěření.
Sestřina silueta se jí rozpila před očima. Halas z ho stince se vyostřil.
„... čarodějnice.“
To slovo Šárce narušilo soustředění.
„Mladá, nebo stará?“ zeptal se mladší hlas.
„Obě,“ odpověděl někdo třetí.
„Stará očarovala Krvavého krále a přinutila ho zabít vlastní bratry a mladá se zbavila sestry,“ mínil ten, kterého Šárka zaslechla jako prvního.
Moc ráda by si namlouvala, že probírají nějakou prastarou místní báji, nebo problémy úplně jiné královské rodiny.
„Prý za ně nabízejí odměnu. Tři tisícovky zlatek.“
„Pět tisícek.“
„To je pořád málo, když tě může zaklít do čuněte a nadělat z tebe klobásy.“
„Pche, to by k tomu musela dostat příležitost!“
„Ještě jedno!“
„Pro mě taky!“
Ty poslední dva komentáře se Šárky nejspíš netýkaly. Úleva, ale neměla dlouhé trvání.
„Myslíte, že se z toho ten jejich fotr už dočista pomátl?“
Šárka se otočila ke dveřím, nahmátla přes uzlík kořen, udělala krok, pak další. Napadlo ji, že by to bylo hrozně jednoduché a legrační a snad by ty zmetky uvnitř dokázala poslat k ďasu, než by ostatním došlo, co se děje.
Klára jí zvlčile mrštně zastoupila cestu a vrazila jí do náruče jejich věčnou deku a nějaké oblečení.
„Byla by z nich skvělá kupa kaštanů, to musíš uznat,“ zašeptala Šárka. Tváře jí hořely, jako by se z ní samotné stal pěkně vypečený kaštan. Moc nepomohlo, když zabořila tvář do nevypraných spodniček.
Klára trhla hlavou a nechala si kápi spadnout až po špičku čenichu. Potom sestru jemně popostrčila ke dveřím. Šárka ji následovala.
„Ale jestli nás někdo pozná…“ zabrblala do oblečení.
Klára si odfrkla.
„Já vím, co jsem tvrdila o těch plakátech, ale pro všechny případy…“
Obsluhující paní nechala násosky násoskami, otřela si ruce do zástěry a zavedla je nahoru. Počínala si vlídně, jen párkrát na ně nejistě pohlédla, ovšem pak se zmateně vrátila k pokusům o rozhovor, které dokonce i Šárka dokázala odbíjet rozvitými větami.
„Můžete se jít najíst dolů,“ nabídla jim. „Máme výbornou česnečku a zapečenost se zelím, sledí pusinky a krocaní svatbu.“
„Sledí pusinky,“ zopakovala Šárka omámeně.
„Já vím.“ Paní pokývla, jako by jí Šárka sklidila poklonu.
„Možná…“ bych se neměla přibližovat k vašim hostům, pokud nechcete, aby ty zapečenosti, pusinky a svatby byly z nich… „Můžeme prosit trochu chleba… a sýrce“ – zkusila zaimprovizovat místní nářečí a ukázkově přitom vařila z vody – „sem na pokoj? Jsme strašně unavené po cestě.“ Zafuněla do oblečení v náručí, což ji přimělo dodat: „Nemohly bychom si tu někde vyprat prádlo?“
„No, za tři vitomily vám ho vypereme, dáme usušit, nakolik vám přes noc stihne uschnout, a ohlídáme ho před hadrberci.“
„Ono to na nás doschne,“ usoudila Šárka, vysypala oděvy do křesla a sáhla pod košili pro váček. Zamračeně ho otevřela a ještě zamračeněji začala prohledávat jeho obsah.
„To jsou ty malý s naším králem,“ dodala ta dobrá žena, která se nenechala Šárčinými vpády do cizokrajných přízvuků vyvést z míry. A snad se ani neurazila. „Nachystám vám sýr a chleba, něco na pití a nějaký ovoce. Ale musíte si pro ně dojít. Máme tam dole šrumec, to byste nevěřily.“
A tak se Šárka po slavnostních přísahách, které musela opakovaně složit Kláře, vydala dolů s rancem těžce zkoušeného oblečení. Šárčino během uplynulých dramatických dnů a nocí nasbíralo pár věder potu a z Klářina se ne zcela překvapivě linul mírný psí odér.
Nakonec je neminula ani česnečka, kterou jim hostinští přihodili k večeři z dobré vůle. Zatímco zápolila s podnosem a opatrně stoupala skrytá za polévkovými vývary, musela s povděkem uznat, že hovor v krčmě už se posunul o její rodiny dál – k sousedskému sporu, do kterého se prolínaly nejméně dvě táhlé písně.
Stejně si nedokázala pomoct a hryzala se do rtu, až jí tekla krev.
Když položila nohu na první schod, někdo si u stolu za ní hlasitě povzdechl. „Chuděra princezna.“ Povzdech následovalo sborové: „Tak tak. Pravda pravdoucí. Taková hezká panenka to byla. Oukropeček.“
Samu ji překvapilo, že podnos neupustila.
Cestování člověku velice rozšiřuje obzory, jenže nikdo mu nezaručí, že se mu to musí nutně líbit.
Ale abychom nebyli jen škarohlídi, je třeba říct, že po této vydatné večeři na princezny neměl šanci zaútočit vampýr ani mátoha s alergií na mléko a mléčné výrobky.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit