9. Soudruh Konečný

„Tak už je to dneska všechno?“ zeptal se doktor Růži, když propouštěl posledního pacienta.
Růža už měla jinak poklizeno a chystala poslední věci na čtvrtek. Dneska měla noční na pohotovosti, tak potřebovala stihnout autobus do Bukoviny.
Nakoukla za odcházejícím pacientem do čekárny a uviděla pána v saku a kravatě. Toho ještě neznala.
„Dobrý den, jdete k nám? Můžete mi říct jméno?“
Příchozí se zatvářil uraženě.
Doktor Šrámek koukl Růže přes rameno: „Dobrý den, pojďte dál soudruhu náměstku.“
„Už nejsem náměstek,“ zabručel mrzutě.
Vzhledem k tomu, že soudruh už ne náměstek nehodlal ani odpovědět na pozdrav, natož říct Růže jméno, aby ho mohla najít v kartotéce, tak ho musel Růže napovědět pan doktor: „Sestřičko, prosím kartu Jiřího Konečného.“
Než Růža došla ke kartotéce zabouchl soudruh už ne náměstek za sebou a doktorem dveře ordinace.
Na tomhle vesnickém obvodě nebylo mnoho pacientů, kteří by tak ostentativně dávali najevo, že je pro ně sestřička automaticky největší drbna.
Růža vytahla příslušné šuple kartotéky, aby nalistovala správnou kartu. Jak začala probírat karty, padla jí do oka karta Petra Komárka. To je přece manžel od Andrey! Vybavila se jí vzpomínka z porodnice. Zaváhala, pomyslela si: „Přece jen jsem asi drbna,“ – a vytahla kartu pana Komárka spolu s kartou pana Konečného.
„Sestři?“ otevřel doktor Šrámek dveře z ordinace. „Pan Konečný přijde ve čtvrtek ráno na odběry.“
Růža hmátla pro žádanku, že začne zaškrtávat požadavky, ale pacient něco nespokojeně zabručel.
Doktor si povzdechl: „Víte co, tak já vás zrovna pošlu do Bukoviny na ambulanci, udělají vám EKG a ty odběry si tam udělají sami.“ Že tam asi proto stráví celý den, když budou muset čekat na výsledky, to už si tímto soudruh vybral sám. Doktor si vzal od Růži kartu a začal vypisovat papíry.
Růža se zatím vrátila ke svému stolu a otevřela druhou vytaženou kartu. On má vážně nulu! A určitě to není úpis, tady je to i ve výsledkách.
Růža vzhlédla, soudruh už odcházel. Opět bez pozdravu.
Doktor si unaveně usedl na židli na odběry u Růžina stolu. Pozorovali z okna, jak soudruh nasedlá do nablýskaného žigulíka a odjíždí.
„Růžo, víš, jak ten Kodeš mluvil o tom, že na něj v JZD svalovali nějakou rozkrádačku? Už nevím, čeho se to přesně týkalo, ale říkal něco v tom smyslu, že v tom jede určitě nějaká větší ryba, že takový množství si nikdo jen tak domů nevezme.“
„To mluvil o něm?“
Doktor kývl hlavou: „A přisadil bych si, že má pravdu, odešel tady z textilky z pozice náměstka nějak podezřele tiše. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby měl s Joskou Vaňáskem v JZD nějaký ty kšefty pod rukou. Vrána k vráně sedá… A fakt nevím, co tu chtěl, divil bych se, kdyby mu na tom EKG fakt něco vylezlo. Buď je to simulant, nebo…“ Tak se lehce pousmál. „Nebo má nervy nadranc, to se tak občas šmelinářům stává a to bušení srdce by mu to mohlo udělat taky.“ Už se zvedal, že jde tedy balit věci, když si všiml karty na Růžině stole. „Komárek? Co je s Komárkem?“
Růža se zatvářila trochu provinile. „Jen mi tak přišel pod ruku, jak jsem teď hledala toho soudruha Konečnýho, byl asi o dvě karty před ním a mě se vybavila taková divná vzpomínka z porodnice, jak jsem rodila tu jeho manželku Andreu, tu, co u ní je teď Jana Vaňásková. Ona byla nula negativní, tak jsme dělali miminu krevní skupinu, jestli má dostat protilátky. V papírech měla, že je manžel nula pozitivní.“
Doktor kývl. „A?“
„Dítko bylo B negativní. Pamatuju si, jak mě to překvapilo, ptala jsem se na to jen staniční, nechtěla jsem, aby z toho byl nějakej skandál, říkala, že tam bude určitě chyba v tý udávaný krevní skupině manžela. Že se to psalo do papírů, jen z toho, co Andrea říkala, a že to teda asi popletla…“
Doktor zalistoval kartou: „Nepopletla, on je fakt nula pozitivní. Tam chyba není, je to i dárce krve.“
Růža koukla na hodiny: „Jejda! Ujede mi autobus.“
Zaběhla ke skříni a začala se bleskově převlékat. Za chvilku už utikala z kopce na zastávku.
Doktor za ní koukal z okna a šlo mu hlavou, co by tak Růža říkala, kdyby Péťu Komárka znala. Hodnej kluk a určitě jeden z nejšikovnějších mechaniků v textilce, ale plachej a trochu zadrhává, ten k takový údernický dcerce, jakou byla Andrea, opravdu zrovna neseděl.

Řidič autobusu si naštěstí běžící Růži všiml a neujel.