Čtyřicátáprvní

Polorozpadlé zbytky betonové stavby tvoří něco jako amfiteátr. V jeho středu stojí Perenara, na troskách kolem posedávají další. Reka je tvrdošíjně nazývá lidmi, ale Carter se přes její veškerou snahu nedokáže přimět přemýšlet o nich jinak, než o bytostech z Jinde. Aaron, Brodie, Ma´Nonu a Savea jsou Perenarovi souputníci z okraje povrchové společnosti, sedí nejblíž. Další se v nadcházejícím soumraku jeví jen jako nezřetelné stíny. Muži i ženy, bezhlesně spolu rozmlouvají, šumem přelévajících se myšlenek, otázek a odpovědí.

Perenara jej přeruší rázným gestem. Pak všem v myslích promluví jeho tichý, ale důrazný hlas.

„Na počátku našich dnů jsem byli vyzdviženi z temnot do světla. Narodili jsme se podruhé, vedeni božskou prozřetelností, vedeni silou našich mocných myslí. Byla nám dána moc nad povrchem. Bylo nám zjeveno, že veškeré dobro je světlo, veškeré zlo je tma. Zbraní tmy jsou zbraně, zbraně jsou nástroj samého zla! Byly to zbraně, které obrátil člověk proti člověku, byly to zbraně, které nás uvrhly na staletí do temnot. Ve světě světla máme jen jednu povinnost, jedinou a bezvýhradnou. Zničit každého, kdo by z temnot znovu vyzdvihl zbraně a vynesl je na světlo.“

Odmlčí se a omluvně se podívá na své druhy.

„Každý z nás toto dogma zná. Každý z nás v něm byl vychován. Ale oni musí pochopit. Pak snad dokážou odpustit. Jednou. Možná.“

Znovu se odmlčí a sbírá síly. Pak pokračuje dál, nahlas, ne v myšlenkách. Jeho hlas zní jako když se přesypává štěrk. Nepoužívaně a zvláštně.

„Od narození žijeme v přesvědčení, že jsem jedineční. A taky jsme se domnívali, že jsme jediní. Pak jste přišli vy. Když první z vás houndi vyslídili, připadali jste nám tak nedokonalí. Divní, neschopní se domluvit, nemožní. A taky ozbrojení. V souladu s Prvním dogmatem garda zasáhla. Byl jsem tam.“

Carter se zhluboka nadechne, než ale stačí vyskočit a něco říct, Perenarův pohled se zasekne do jeho jako dýka a umlčí ho.

„Pro mladé muže byla služba v gardě nezbytná povinnost, pokud to chtěli někam dotáhnout. Nebo pokud jejich rodina prostě určila, že to budou chtít někam dotáhnout. Byl jsem na rutinní obchůzce s ostatními zelenáči,“ kývne směrem k Aaronovi a Saveovi, „když houndi vyčenichali první výsadek z Metra. Než jsme dorazili, vytáhli vaši lidé zbraně a všechny je postříleli. Co bylo dál, myslím všichni víme.“

Skloní hlavu. Cal se zdvihne, přistoupí k němu a povzbudivě se dotkne jeho ramene. Pak se natáhne a zapálí lampu na betovém sloupku. Její svit je zakalený, stěží ozařuje Perenarovu zář, vše ostatní mizí ve tmách.

„Byli jsme vyznamenáni. Garda pak byla posílena a její prestiž i pravomoci vzrostly. Všichni mi říkali, jak bych měl být hrdý, ale když jsem si vzpomněl... Když jsem znovu viděl ty tváře, jak se bortí, když přichází šílenství do jasných myslí, když jsem si vzpomněl, jak si jiné bytosti trhají maso ze svalů, rvou si vlasy z hlavy, padají a na zemi se stáčí do klubíček, a když jsem si připomněl, že je to moje zásluha, nějak jsem v sobě nedokázal najít nic jiného než vinu."

S obavami se podívá na Cartera. Ten kývne a pohled mu vrátí, v očích pochopení.

„Taky jsem se nemohl ubránit pomyšlení, zda jediní neznamená totéž co sami. Pak přišlo Druhé dogma. Rada se v něm shodla na tom, že příchod lidí z Metra je znamením. Je to zkouška, kterou je nám uložena. Pokud obstojíme, nenecháme se obloudit a zastavíme bytosti tmy, pak se vrátí požehnání.“

Podívá se na úplný kraj amfiteátru, kde se na betonovém kvádru k sobě choulí několik žen.

„A zase se začnou rodit děti.“