Třinácté kotě

MILAN stále spí obklopen krabicemi. Přiběhne KULISÁK.

KULISÁK: Kde jsou ty krabice? (Uvidí je, rychle je sebere.) Tohle jsme si fakt nedomluvili!

MILAN (rozespale): Co? Cože?

KULISÁK: Krabice patří do zákulisí. Jo a taky jsem si přišel pro ten pracovní stůl.

STUDENTKA: Ach ano, práce zůstala zapomenuta, příliš mě zaměstnávala ta naše neláska.

PETR (souhlasně): Je to fuška, nemilovat.

Ticho, STUDENTKA a PETR se na sebe zamilovaně dívají.

STUDENTKA: Víš, tak mě tak napadá… Když láska je jako večernice, může být neláska jitřenka?

Opět ticho, KULISÁK je nervózní, MILAN stále rozespalý.

KULISÁK: Hele tak já asi půjdu, jo?

STUDENTKA: To byla otázka, řečnická otázka, nebo nejisté oznámení?

KULISÁK: Oznámení. Asi. Teda doufám. Ne že by na tom v konečném důsledku záleželo.

PETR: Nezáleží, pane, nezáleží.

MILAN (radostně): Nezáleží, nezáleží, tu na stole něco leží!

PETR: Co blbneš? To je jiná scéna! Stejně o ten stůl brzy přijdeme. Teď máš bránit kočku.

STUDENTKA: Nebo kocoura.

MILAN: Jo, aha, tak jo. (Obrátí se na kulisáka.) Byl bych vám, velectěný pane, převelice zavázán, kdybyste zde krabice ponechal. Vím, že to asi může znít trochu zvláštně, ale ujišťuji vás, že mé úmysly jsou čisté, asi v nich mám kamarádku.

STUDENTKA: Nebo kamaráda! (Odmlčí se.) Počkat, v těch úmyslech?

MILAN: Co v úmyslech?

STUDENTKA: Kamarádku v úmyslech. Ta bude asi jen vymyšlená, viď?

MILAN: Je reálná alespoň tak jako my!

STUDENTKA (zoufale se rozesměje): Jako my? To v tomhle příběhu přece dávno nic neznamená...