Střední škola elitního vražednictví

Kodex traviče byl závazný pro každého traviče, který ho podepsal. Tečka.
Jeho dodržování si vynucovala rada travičů pod vedením strážce kodexu - ten nejzatvrzelejší hlupák, jakého dokázala rada najít. Jméno jediného letošního kandidáta mě naplňovalo škodolibou radostí, která spolužáky děsila téměř k smrti. Mysleli, že se děje něco příšerného. Co jiného by mě donutilo se při hodinách pochechtávat?
Pochopte, nikdy jsem ho nepodepsala, jenže to není to samé jako se ho zbavit. Ale s Jonášem a Kristiánem jako hlavními hrdiny tragického dramatu jsem viděla šanci, jak tu kokotinu sprovodit ze světa nadobro. Smlouvy se sice mají dodržovat, ale některé zaslouží shořet.

Jmenovat se Zoubková není žádný med. Natož potom, když je křestní Malvína. Kdejaké Veroniky, Martiny a Petry se vám chechtají, kluci vám zase dávají - och tak úžasně vtipné! - přezdívky jako Barvína nebo Zubejda. Je jedno, kolik vám je, VŽDYCKY se najde někdo, kdo vám vymyslí přezdívku a s výrazem mistra světa vám tak bude říkat. Až do konce života! Svého, ne vašeho.
Na první hodině němčiny jsem zjistila, že jsem to vlastně docela vyhrála. Ne tak spolužačka, která se, s červení ve tvářích, představila slovy: „Ich heiβe Petronela Vozihnojová und ich komme aus Záhrobí.“
Tu chudinku museli rodiče hodně nenávidět…

Ačkoliv jsme s Jonášem neochotně zakopali válečnou sekeru, stále ještě jsme jeden druhého neměli rádi. Vlastně, nemít rád byl pro náš vztah moc jemný eufemismus. Omezili jsme ale pokusy jeden druhého přizabít. Kristián mi byl vděčný a Petr poznamenal, že je rád, že je doma taky jednou klid. Věděla jsem přesně, co Jonáše nejvíc žere - zachránila jsem mu zadek, a to nemohl překousnout. Neustále mi tedy dělal naschvály. Nezůstala jsem mu nic dlužná, ale stále jsme se tvářili relativně přátelsky. Žádná divočina. Ale když mi opět nacpal školní skříňku rezavými plechovkami, rozhodla jsem se, že ho zabiju. Bolestivě. Velmi bolestivě.

„Malví, že mi opravíš chyby, že jo?“ Kristián se na ni podíval svým nejlepším štěněčím pohledem. Malvína protočila oči, odhodila katalog zbraní na postel a přistoupila ke stolu.
„Co to máš?“ zeptala se, opřela se o Kristiánovo rameno a podívala se na popsaný papír s hromadou škrtanců, kaněk a hanbatých obrázků, které kreslí všichni chlapci školou povinní.
„Tu slohovku, dopis.“ odpověděl Kristián a zamračil se.
„Krásná neznámá, píši ti, ... No poslyš, Kristý, krásná neznámá? To je něco jako Schrödingerova kočka, ne? Dokud ji neznáš, tak je krásná i ošklivá zároveň. A vůbec, proč nepíšeš chlapovi, když se ti líbí kluci?“

Matka ji upozorňovala, aby byla na všechny slušná a milá. Hlavně na svoje profesory, protože oni jsou těmi lidmi, na kterých závisí její budoucnost. Martin Smrtka, profesor Forenzních věd, byla ale jediný zástupce profesorského sboru, který si vysloužil něco, co by se v Malvínině případě dalo označit jako lehký přátelský úsměv.
Za to Vitriol! Ten si vysloužil jen nenávist. Profesor Hoblík byl totiž evidentně ze staré školy. Najraději trávil arzenikem, jeho vzorem byli Borgiové a všem studentkám bez rozdílu onikal. Studentům ale vykal. Taky je chválil a všemožně jim nadržoval. Navzdory svým vzorům, budoucnost žen viděl u plotny a dětí.

Po zazvonění Malvína seskákala schody a otevřela dveře. Kristián stál opřený o branku, prameny blond vlasů mu rozfoukával vítr a zamotával mu je do chumlu s tyrkysovým šátkem, který měl na krku.
„Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř a upozornila: „Bacha na kufry, přijel Zámečník!“
Kristián vstoupil do předsíně, zakopl o těžká bagančata, která měla své nejlepší roky dávno za sebou, a zeptal se: „Zámečníci teď choděj měnit zámky s celou domácností v kufru?“
„Ale ne, ty trdlo, Zámečník je strejda. Nesnáší pohled na krev, tak se vyučil a dal se na vloupačky. Ten otevře jakejkoliv sejf dřív, než stačíš mrknout!“

„Milí studenti!“ zachrchlalo ze školního rozhlasu. „Vítáme vás všechny v novém školním roce a doufáme, že na vás opět budeme moci být hrdí. Navzdory mé víře, že do naší školy chodí jen ti nejlepší a nejperspektivnější studenti, mi dovolte připomenout, že nejen zde nabyté vědomosti dělají z našich absolventů ty nejlepší v našem oboru. Mějte prosím na paměti, že správný vrah musí mít i další vlastnosti a věci, které jsou potřeba k úspěchu. Především pak postřeh, instinkt, fištrón, krytí a alibi! Děkuji za pozornost.“
Rozhlas se odmlčel, profesor usedl a Malvína pronesla: „Stačilo říct, že musíme mít na oběť pifku.“

Lámala jsem si hlavu, jak jednoduše Jonášovi vysvětlit, že přiznáním udělal největší chybu, jakou mohl. Nějak jsem pochybovala, že by moje řešení někoho těšilo. Zcela jistě by nevyhovovalo místní obsluze, protože jsem měla největší chuť ho utratit jak psa. Pak si to přihasil, rozevlátý a nedbale elegantní jako vždy a mě popadl amok.
„Nechechtej se tady, jako by ti to tu patřilo, ty ignorante!“ vyjela jsem na něj a doslova jsem si užívala, jak ztuhnul uprostřed kroku.
„Ten tvůj poslední nápad byl vážně za milion! Ty letos končíš, umíš v tom chodit, ale Kristý je druhák, chytráku. Sežerou ho zaživa!“

Kristián seděl na mé posteli a hlavu měl v dlaních. Podezírala jsem ho, že brečí jako malý kluk. Nedivila jsem se. Situace se vyvinula poněkud jinak, než čekal. Lhala bych, kdybych řekla, že já to čekala. Nikdy bych si nemyslela, že Jonáš udělá takovou šílenost.
„Co budu dělat? Ve škole se nemůžu ukázat!“
Zamyslela jsem se. Ne, že by neměl pravdu. Traviči byli v současné chvíli schopní sežrat je oba zaživa.
„Kristý, hlavu vzhůru. Nemůžeš přestat chodit do školy. Musíš ukázat, že se nebojíš, tos mi přece řekl sám!“
„Zabijou mě!“
„To nevylučuju, ale strachem jim uděláš radost! To nepřipustím!“

„Vítejte na hodině forenzních věd,“ řekl na úvod profesor a uličnicky se zašklebil. Na rozdíl od zbytku sboru mu nebylo ani třicet a polovina studentek se do něj okamžitě zamilovala.
„Během první hodiny si řekneme něco málo k tomu, proč vlastně forenzní vědy studujete. Forenzní vědy se aplikují při vyšetřování činů, kterých se vy hodláte v rámci svého budoucího povolání dopouštět. Je proto bezpodmínečně nutné, abyste jim rozuměli. Necháte-li za sebou stopy, chytí vás. A to si nikdo z nás nepřeje. Nechci slyšet, že je forenzika nuda, jasné? Profesionální vraždění je hra na honěnou a když prohrajete, skončíte v klepetech!“