Náhrada za téma z 27.4. - Zabít málo
Ačkoliv jsme s Jonášem neochotně zakopali válečnou sekeru, stále ještě jsme jeden druhého neměli rádi. Vlastně, nemít rád byl pro náš vztah moc jemný eufemismus. Omezili jsme ale pokusy jeden druhého přizabít. Kristián mi byl vděčný a Petr poznamenal, že je rád, že je doma taky jednou klid. Věděla jsem přesně, co Jonáše nejvíc žere - zachránila jsem mu zadek, a to nemohl překousnout. Neustále mi tedy dělal naschvály. Nezůstala jsem mu nic dlužná, ale stále jsme se tvářili relativně přátelsky. Žádná divočina. Ale když mi opět nacpal školní skříňku rezavými plechovkami, rozhodla jsem se, že ho zabiju. Bolestivě. Velmi bolestivě.
Abych to vysvětlila, Malvína je trochu mým odrazem, alespoň v tomhle - už odmalička mám panickou hrůzu z toho, že chytím myší nemoc. Tak se u nás říká Weilově chorobě - přenáší ji hlodavci a může se na ni i zemřít. Proto nerada piji z plechovek, myji konzervy a podobně. Sestra se mi kvůli tomu vždycky smála, dokud nezjistila, že opravdu existuje.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit