DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2013.

Na dveřích pokoje visí cedule "Nerušte, drabbluju!". Všichni doma už vědí, kdo to je drabblista - počínající schizofrenik. Nemůže to být jinak, protože z pokoje se každý den ozývá nadšené jásání, smích, zoufalé vytí a občas i hádky.
Maminka přikládá ucho ke dveřím - co to bude dnes?
Chvíli je ticho, ale pak se ozve zděšené: "Klácení zmijí? WTF?!"
Hluboký nádech, hluboký výdech. Prsty zatančí lehce po klávesnici.
A to je na dalších deset minut vše. Prostě nic, absolutní ticho.
Pak se ozve bušení hlavy o stůl dopravázené vzteklým zařváním "Zabít málo!" adresovanému autorovi tématu.
Maminka sahá po telefonu a vytáčí 112.

Tylda se domů vrátila pozdě. Že je něco špatně si všimla už v předsíni. Dveře byly nedovřené, ačkoliv by přísahala, že zavřela. V domě se nic neozývalo, všichni spali. Až na jednoho, který tiše číhal.
Opatrně se vydala nahoru, vyhýbajíc se vrzavým schodům. Dveře nejdřív pootevřela jen na skulinku a když se nic nepohnulo, rychle je rozrazila dokořán. U závěsů se hrbil známý zlověstný stín. Rychle přiskočila k posteli.
Pod pokrývkou nahmatala pohrabáč. Vždycky tam měla nějaký pro jistotu schovaný, na tom jediném místě, kam strašidla nemůžou.
"Díky, slečno Zuzano," zašeptala si potichu pro sebe a vrhla se na bubáka.

Když se vogonské flotile podařilo zneškodnit a zajmout posádku Srdce ze zlata, dostal Prostetnik Vogon Jelc jednoduchý úkol, hodný byrokrata, jakým byl: dopravit loď do doků na Betě Malé medvědice, kde se měla podrobit zevrubné kontrole. K cíli to bylo jen pár set světelných let, nepravděpodobnostní pohon zřejmě v kombinaci s nestálou povahou palubního počítače ale způsobily, že po třech týdnech úmorného cestování nejrůznějšími body časoprostoru stále ještě nebyli na místě.
Za pár dnů se kapitánovi vyhýbali i ti nejotrlejší a nejhloupější důstojníci.
Když jednoho rána Eddie zašveholil něco o tom, že loď nabrala stopaře, nebyl Prostetnik od vraždy daleko.

„Co tu hledáme?" zapochyboval Pete.
„Brečíme, čekáme, doufáme," odpověděl mu Paul. „To jenom John se už vidí v Memphisu, Tennesse. Za vodou jako šejk z Arábie."
„Proč ne?" ušklíbl se John. „Prachy, ty chceme. A naše muzika... znát ji znamená ji milovat."
„Dokud jsem neznal tebe..."
„Skládal sis písničky na záchodě, jako to dělají snílci."
„Kluci?" ozval se George.
„Ahoj, holčičko," provokoval ho John. „Hledáš svoje tři bezva kočičky?"
„Ne, já... Zvládneme to?"
„Do tebe se zamilujou. Jenom se mi dobře postarej o tu moji písničku. Čeká nás láska milovaných."
„Kytarové skupiny končí, pane..."
A tak zkusili nahrávat pod EMI.

Přiložil jí dlaň pevně k ústům. Smrděla potem a smaženým olejem z řízku, který před chvíli spořádal. Strážníci bez povšimnutí prošli kolem jejich skrýše. Teprve když zmizeli za rohem, spustil paži k zemi.
Pomohl jí z kontejneru na plasty ven.
"Tohle bylo těsný. Musíme být opatrnější. Já se zpátky už nechci nikdy vrátit."
Přikývla: "To druhé město je z tebe cítit na několik honů. Budeš se muset pořádně vydrhnout. A novou identitu ti nějak zařídíme."
Věděla, že se vrátí. Přestože ho poslali do města duchů a vymazali z historie, ani tlupa psychiatrů ji nedokázala přesvědčit, že si ho vymyslela. Nikdy.

Harry si natiahol nohy pod lavicou a uvelebil sa na stoličke. Slohy mal veľmi rád, vždy pri nich mohol popustiť uzdu fantázii. Pani učiteľka obchádzala lavice a rozdávala zadania. Keď prišla k Harrymu, žiarivo sa na ňu usmial a zobral si to svoje.
Na papieri stálo napísané: „Čo by ste zmenili na svojich rodičoch?“
Harry sa zazubil ešte viac a začal písať.
„Keby moji rodičia žili, naučil by som ich čarovať. Potom by nepotrebovali auto a mohli by sa premiestniť kam by chceli. A naučil by som ich ako byť neviditeľníý, aby ich smrť nevidela keď by ich chcela nájsť…“

„Stačí?“
Důstojníci si kriticky prohlíželi jámu. „No nevím. Já bych ještě metřík přidal.“
Jeden si povzdechl, seskočil dolů a začal zase kopat. „Jen doufám, že přiletí. Jinak je to celé na dvě věci.“
„No, jestli počítáme správně, tak by to mělo vyjít.“
Zhruba o hodinu později začaly z nebe pršet bomby. Luftwaffe se činila a během chvíle byla celá pláň pokryta krátery a plameny.
„Může mi někdo vysvětlit, proč jsme kopali vlastní, když stačilo počkat na Němce?“
„Nešlo o jámu, ale o obsah.“
Leandeos z díry nadšeně mával upečeným kusem krávy.
„Tadá. Steaky ala německá invaze. Kdo si dá první?“

Kolem poledne se hlediště částečně vyprázdnilo. Řada diváků odešla na oběd, jiní utekli před sálajícím žárem. Ti kdo zbyli, se znuděně ovívají vějíři, ukusují sladkosti a klábosením zahánějí dlouhou chvíli.
Přicházejí na řadu popravy. Pískem arény klopýtají otrhaní, bosí ubožáci. Někteří mlčky, někteří se vzlyky, většina se slovy tiché modlitby šeptané přes okoralé rty. Křesťané.
Potom vpouští do arény psy. Obrovská zvířata vycvičená k boji, vyhladovělá k nepříčetnosti. Se zuřivým štěkotem krouží kolem skupinky, oči podlité krví, pěnu u huby. Rozžhavený vzduch se chvěje jejich vlnícími se těly.
Ale ani smrt křesťany nezastaví. Svou víru nezapřou.
Jej jich stále víc.

Procestovala jsem celý svět. V deštném pralese jsem se prodírala hustou vegetací a pak jsem se vydala k jižnímu pólu pozorovat tučňáky. Potápěla jsem se u korálových útesů a zkoumala pouště. Všechna zvířata ze zoo jsem potkala ve volné přírodě. A vlastně i jiná, žijící jen mimo náš svět.
Jako malá jsem si totiž každý večer přikryla hlavu dekou a zírala do tmy. Dlouhé hodiny.
Paní učitelka si všimla mé roztržitosti a jednou po vyučování se mě zeptala, co mě trápí. Mlčela jsem.
Těžko to vysvětlit někomu, kdo dávno zapomněl, že je lepší snít v bdělém stavu než ve spánku.

"Erwin, nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý nápad."
"Ale neboj se. Bude to v pohodě uvidíš!"
"Ale já si vážně nemys-"
"No tak Miku!"
"Fajn, dělej si tedy, co chceš."
"Výborně!" Otočí na mě Erwin z podřepu tvář s úsměvem zářivějším než sluníčko. Načež se otočí nazpět, aby se pokračovala v tom, co dělala. Což je odemykání klece s těmi zvláštními tvory připomínajícími králíky.
"Konečně!" Zvolá, když se jí to podaří, a pak jen spokojeně sleduje, jak se rozebíhají do světa.
Ve zprávách ten večer: Letošní úroda byla zcela zničena invazí Růžových Kuliček Králíkatých. Zřejmě čin nějakého vtipálka.