Anita Blake

Chystala jsem se do práce, když zazvonil telefon.
„Anito, ma petite, sice jsme na dnešní večer nebyli domluveni, ale zastav se. A prosím, obleč si něco velmi elegantního.“
Tohle se Jean-Claudovi nepodobá. Respektuje mou práci.
Svoje pracovní závazky jsem vyřídila rychle. Pojedu tedy za Vládcem města.
V Provinilých slastech panuje nezvyklý ruch. U stolu se Jean-Claudem sedí vysoká štíhlá upírka. Jeho chování je nezvykle uctivé. Není jí ani dvě stě let. Není Vyšší upír. K čertu, o co jde?
„Anita Blakeová. Princezna Marica.“
„Princezna?“
Upírka se zářivě usmívá, pak se lehce řízne do ruky. Krev, která vytryskne, je vážně modrá.

Chovat ve městě takové tele je pitomost. Sousedům to většinou vadí. Věděl jsem, že ho nezachráním, ale musel jsem to zkusit. Kvůli holce, co vypadala, že jí skončil svět. Lidi jsou často na svoje zvířátka strašně fixovaní. Bořila mu ruce do srsti na krku, brečela a mumlala něco o práskačích. Vykolejená až na půdu – za co byste asi tak udali psa? Pořád říkám, že mazlíčky si pánové musí hlídat. Ty hodně velké s ostrými zuby obzvlášť. Zbraň může mít kdekdo a kulka moc nestojí. Tohohle mazla někdo opravdu neměl rád. Měl jich v kožichu třicet. Jen mě zarazilo, že stříbrných.