Detektivky Agathy Christie

On: „Moje malé šedé buňky viníka odhalí.“
Ona: „Viníka? To u Margaret Simpsonové měli služku…“
On: opouští místnost
Ona: „Tihle mladí nic nevydrží...“ pohrdavý smajlík
On: vrací se do místnosti
Ona: „Tak už máte, drahoušku, vraha?“
On: poskakující smajlík, smajlík s rukama nad hlavou, plácající smajlík „Samozřejmě. Ještě jednou jsem prošel místo činu. Mám jasno.“
Ona: „Tak jak jsem říkala, u Margaret Simpsonové měli služku. Chodila s kovářským učněm…“
On: „Co to pletete? Udělal to lord Stevens!“
Ona: „Ale drahoušku! Zapomněla jsem vám říci, že i lord Stevens chodil se služkou. Ale lady vše zjistila A…“
On: „Klatě!“ opouští místnost.

Vlak zastavil uprostřed země nikoho. Strhla se vánice.

„Konec světa,“ prohlásila elegantní žena a pohladila kočku, jež se jí ovíjela kolem krku jako živoucí límec.
„Představoval jsem si ho jinak,“ podotkl válečný veterán. Protézou na místě pravačky zamyšleně zaťukal na okenní rám.
„Míň osobní?“ řekl mohutný topič, který se hodiny snažil údery kladiva přivést soukolí k rozumu.
Ve vedlejším kupé seděl pod dohledem přísného jednookého generála slepý mladík obviněný z vraždy.
V dalším spočíval jeho mrtvý bratr, jemuž právě muž s jedinečným knírkem vytáhl z hrudi…
„Le gui, podivuhodná zbraň.“
„Jmelí?“ užasla jeho bledá pomocnice.
„Exactement, mademoiselle Sigyn,“ odvětil Cernunnos.

Mark Easterbrook šel raději na procházku, aby setřásl ten strašný výjev. Stále slyšel vrčení toho pekelného přístroje. Neustále měl před očima tu čarodějnici Bellu, jak uprostřed obrazce na podlaze podřezává bílého kohouta. Obraz svíjející se Sybily, která jako médium vyřkla slova, jež jím otřásla, byť si to nechtěl přiznat. Věcný komentář pragmatické Thyrzy…

Byla to jen dobře zinscenovaná hra, ale co když temné síly nebo sugestivní vlny Ginger opravdu dokážou ublížit? Co když ty ježibaby přece jen našly způsob, jak zabít člověka na dálku? Co když se mu jeho zvědavost vymkla z rukou a Ginger na to doplatí?

Zamrazilo ho.

Laura otočila klíčem a měkkými krůčky obešla prostřený stůl. Stáhla jemně žaluzie. Pomaličku posunula stůl, tak aby příbory a skleničky nezacinkaly a voda ve váze se sněženkami nevyšplíchla. Příborovým nožem uvolnila prkno v podlaze a sáhla dovnitř. Rádio hlásilo podvečerní zprávy. Vytáhla z úkrytu obálku s fotografiemi a strčila si ji za pásek pod šaty. Vrátila stůl na místo, když vtom se klika pohnula. Laura rychle rozsvítila lampu v okně.
„Moment maminko!“ zavolala.
„Ty se zamykáš?“ zeptala se maminka jejího muže, zatímco usedala.
„Převlékala jsem se,“ odpověděla Laura.
Detektiv Marcel Poquet se vrátil do kavárny a objednal si další pastis.

Napoprvé se jich objevilo jen několik. Postupně vstupovali na scénu i ostatní. Konečně dorazili všichni.
Prázdná místa tak vyplnily tváře, postavy, hlasy. Ale chybělo vlastně už jenom tohle. Vnější podoba. Ostatní, to pod povrchem, už delší dobu nebylo tajemstvím. Ano, ani to pečlivě ukrývané…
Napohled samí řádní, počestní lidé. Snad s výjimkou jednoho, který toho moc nepředstírá. Jistě zajímavý případ a bude mít svou úlohu.
Další výjimka. Počestnost nepředstíraná. Ovšem taková, že se vlastně mění v neřest.
Ústa se lehce zvlnila. Nikdo to v tu chvíli nemohl vidět, přesto to byl jen náznak úsměvu.
Vítejte na Černochově ostrově, hra začíná.

Skupina kamarádů si pořídila včely. Jeden z nich po čase zemřel na cukrovku.
Jeho přátelé propadli depresím a alkoholismu. Nastoupili odvykací léčbu, ale pro jednoho už bylo pozdě.
Po propuštění začali nový život. Vystavěli si rodinný dům, ale jeden z nich zaplatil svou nekvalifikovanost životem.
Ostatní trávili čas četbou indiánek. Ukázalo se, že jít na grizzlyho s nožem není dobrý nápad ani v přesile sedm na jednoho.
Zbylí dva vyrazili na cesty, ale první si přišlápl tkaničku a nešťastně se uhodil o obrubník.
Druhý, genetický inženýr, dostal nápad. Do roka měl zase devět přátel.
A to byl teprve první rok...