Děsivé dějiny

„Viděla jsem ji, jak uvařila kočku!“
„A po nocích v povětří lítá, s všelijakými ďábly obcuje!“
„Je to bosorka! Na hranici s ní!“
Rozlícený dav pokřikoval na nebohou ženštinu přivázanou na voze. Když vůz dorazil na náves, pohůnek vzpouzející se ženu přivázal ke kůlu na hranici. Pak předstoupil vyhublý kněz v černém hábitu.
„Anna Kotlářová byla usvědčena z čarodějnictví a obcování s ďáblem. Ve věci obvinění bylo dočiněno přiznání a žádost o milost. Ta bude vykonána“
K ženě zezadu přistoupil pohůnek a trhnutím jí zlomil vaz. Kněz vhodil plápolající pochodeň do roští u jejích nohou a nebožačku brzy pohltily plameny.

Svou kariéru založil na podněcování k nenávisti a rozvracení. Fungovalo to, dostal se do čela strany a do parlamentu. Tam pronesl památný projev: „Učíme se v Moskvě, jak vám zakroutit krkem.“
Později dokázal, že nelhal. Katastrofu národa i vítězství velkého spojence využil beze zbytku. Jako všemocný prezident mohl vládnout zcela podle svého…
...možná...
Ve skutečnosti o všem rozhodoval velký bratr na Východě. Odtamtud chodily rozkazy a dobré rady, sny o samostatné cestě skončily velmi rychle. Nakonec musel při monstrprocesech odsoudit přítele.
Snad to tehdy pochopil. A proto propadl alkoholu.
Brzy zemřel a svůj velký vzor tak následoval i ve smrti.

Rota se posledního půl kilometru plazila korytem potoka. Někde proti proudu byl přehrazen, ale i tak v něm zůstalo dostatek vody, aby se vojáci plazili řídkým bahnem. Jejich cílem byl noční přepad pozic Wehrmachtu okolo kóty 426.
Kapitán vydal rozkaz k zastavení, čekaje na zprávy od předsunuté hlídky. Ta se vrátila, nesouce nečekané zprávy.
„Kapitáne, našli jsme tábořiště, ale po skopčácích ani stopy. Museli se stáhnout někdy během odpoledne.“
„Něco tu nehraje. Vojíne, zahajte přesun na kótu…“
Náhle se z vyvýšené pozice na protější stráni rozezněl štěkot kulometu.
„K zemi! Je to past!“
Ale to už vzduch páraly střely schmeisserů.

Muž v dlouhém kabátu se rozhlédnul a pak vklouznul do zpovědnice.
„Otče, nesu vám zprávy. Chystá se nějaká velká akce, vyřizování účtů s konkurencí, prý ve čtvrtek za dva týdny. Cílem bude palírna, asi tři míle za městem směrem na Grassy Falls. Otče?“
„Pokračuj, synu. Poslouchám.“
„Přimluvíte se za mě, otče? Já bych hrozně nerad dopadl jako Sam nebo Ned. Až to federálové skončí, musím dostat protekci, jinak jsem mrtvej muž.“
Z druhé strany se ozvalo cvaknutí uzávěru Thompsonu.
„Sally, možná tě překvapí, jak dlouho jsme věděli, že jsi krysa.“
Střely ráže pětačtyřicet rozcupovaly tenkou přepážku zpovědnice.
„Don nechá pozdravovat.“

Rejzl sbírá cáry štůčků látek a polyká při tom slzy. Jako každý rok se po velikonočním kázání prohnali městem, porozbíjeli okna a vyrabovali krámy. Smotá zdupané krajky a vztekle jimi mrskne do kouta.
“Tohle teď není důležité, Rejzl,” ozve se za ní tiše. “Běž čistit dům od kvašeného. Po sedm dní nebudeme kvašené jíst ani pít a v našem domě se nenajde kvas, neboť Hospodin vyvedl naše zástupy z Egypta.”
Otočí se s očima plnýma slz. “Jaký to má teď smysl, otče?”
“Oba jsme přežili a živý Žid je zbožný Žid. Příští rok už možná budeme slavit Pesach v Jeruzalémě.”

„Na vědomost se dává, že zde přítomný Milo Křivohub, byl uznán vinným z následujících zločinů: mnohočetné drobné krádeže, napadení, loupežné přepadení, spiknutí za účelem kriminální činnosti, podvod, těžké ublížení na zdraví, znásilnění, urážka veřejného činitele, vražda, vražda na zakázku, mnohočetná vražda, příprava atentátu a veřejné pohoršení. Pro vážnost zločinů a kriminální minulost sahající do raného dětství, se odsuzuje k trestu smrti stětím.“
Milo Křivohub ze tří generací zlodějů a lupičů, vrah z povolání, se naposledy s úsměškem podíval svému katu do očí v rudé kutně. Potom se jen ozvalo ostré hvízdnutí a tupý úder jak se sekera zakousla do špalku.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoustá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Kouř ve vzduchu se pomalu rozptýlil. Místo, kde byl ještě před pár okamžiky park s několika olysalými stromy, se proměnilo ve spálenou pustinu zbrázděnou dírami po leteckých bombách. V dáli stále drnčí poplašná siréna ohlašující nálet. Tu ze suterénu jednoho domu po schodech vybíhá mladá žena, hrnouce se přímo přes rozpálenou plochu náměstíčka. Z ocelových dveří krytu se ozývá křik postaršího muže zkřiveného strachem.
„Katrin, vrať se zpátky, poplach ještě neskončil! Vrať se do krytu.“
Nedbajíc volání utíká dál, vyhýbá se hromadám suti, lehce ale rychle míří k druhému konci náměstí.
„Katrin, každou chvíli se mohou vrátit.“
Vzňáááu!
Ka Booom!

Sedí vedle něj na patě toho, co zbylo ze Stalinova pomníku, a hledí na noční srpnovou Prahu. Je ráda, že ve tmě nevidí její rudé tváře a idiotsky šťastný úsměv. Ještě ji ani nevzal za ruku. Povídají si a smějí se. Líbil se jí už na majáles, prohodili spolu pár slov a pak se párkrát pozdravili na fakultě. Včera se náhodou potkali v kině na Rozmarném létě a teď jsou tady. Úkosem se na něj podívá, i ve tmě má krásný profil. Pak zvedne hlavu k obloze. Letnou provane studený vítr. Mezi hvězdami vidí blikající červená očka desítek přistávajících letadel.

„Koho to zase vedete?“
„Nějakého maďarského přistěhovalce. Dělal výtržnosti. Tady máte jeho doklady.“
„Dejte mu klepeta a zavřete ho do cely.“
„Co to vůbec bylo za výtržnost?“
„Vystupoval na ulici v nějakém akrobatickém vystoupení. Když jsem chtěl vidět povolení, jen se mi vysmál. Tak jsem ho sebral za výtržnost.“
„Radši ho běžte zkontrolovat.“
„Kapitáne, pojďte sem. Tohle musíte vidět, jinak mi neuvěříte!“
Uprostřed cely na malé stoličce ležely pouta a jediný květ rudé růže.
„Tak a mám toho akorát tak dost. Z našeho policejního oddělení si nikdo legraci dělat nebude! Konstáble! Pište příkaz k pátrání, budu diktovat. Hledaný: Erik Weisz…“