Děsivé dějiny

Jako by z jejího života vymazali barvy. Vzpomínala si ještě, jaké to je, když prsty voní terpentýnem a na pár centimetrech může vzniknout jakýkoliv svět, který si vysní. Měla strach, že až se vrátí, nedokáže už namalovat nic, než bílé nekonečno. Měkké, milosrdné bílo, nebo jedovaté bílo, ze kterého fouká potměšilý vítr, který se usadí pod děravým kabátem a bude štípat do prstů. Bílo, ze kterého svítí matčiny smutné oči. Proč ses vracela, Ariadno, do země, která ti zabila sestru? Budou ty ruce schopné malovat i za pět let? Za deset? Vrátí se vůbec? Nebo jí zmrznou, jako tolika jiným?

Tak přece jen svoboda.
Válka skončila a on vyvázl z koncentračních táborů i pochodu smrti.
Bylo to strašných, temných pět let, kdy se sotva dalo v něco doufat, ale teď se otvírala nová budoucnost. Pokojný život v míru, návrat k práci, bádání a nalézání nových pohledů na dávnou minulost.
Jenže už se stahovala nová mračna.
Strana, které kdysi věřil a později se od ní odvrátil, přebírala moc. Nastal převrat a čas zúčtování s bývalými členy. Stal se trockistou, hlavou jakési skupiny zrádců, které ani neznal.
Tihle protivníci už neponechali nic náhodě.
Rozsudek a poprava proběhly právě pět let po osvobození.

Pokud chceme dosáhnout rozvoje za limity lidských možností, nezbývá nám než odvrhnout striktní myšlení našich předchůdců.
Byl to Newton který lidstvo připoutal k zemi zákonem gravitace. Bez Newtonova zásahu do našeho přirozeného vývoje by lidstvo už dávno dosáhlo oblak. A Newton nebyl jediný. Bez Einsteina bychom už dávno sestrojili perpetum mobile a s ním neomezenou energii. Říkáme, že nikdo si nevybírá rodiče, ale bez Mendela a jeho dědičnosti by opak byl pravdou.
A proto musíme vtrhnout do knihoven a univerzit a srazit tyto modly vědeckého dogma v prach. Jedině až lidstvo zapomene tyto okovy, které ho svazují, bude skutečně volné.

Žila obklopená veškerým přepychem, na jaký lze pomyslet, všichni ji poslouchali na slovo. Stala se první chotí samotného sultána. Měla statného syna, který snad jednou vystřídá otce a ona jako sultánka matka zůstane u moci.
Přesto starosti poznamenávaly její něžnou tvář.
Synů je mnoho, vládnout bude jediný. Ostatní nemohou zůstat.
Dokáže to Murad? Neodstraní ho třeba ještě předem některý jiný?
Ale hlavně, je tu mladší Ahmed. Proti bratrům nemá šanci. Tomu není přáno žít dlouho. Bude muset ustoupit z cesty staršímu.
Lépe na to nemyslet, ale jednou to přijde. Přála si vidět Murada vládnout, jenomže… cena byla opravdu hodně vysoká.

Když jim rozdali pastelky a nějaké papíry, měla opravdu radost.
Nabídla sestřičce, že jí nakreslí, co se jí bude líbit.
Obě si přály vlastně totéž, jen to ještě nedovedly plně vyjádřit.
Usmívající se rodiče. Holky a kluky ze sousedství. Místa, kde si hrávaly. Fialky a pampelišky, jabloně obtěžkané plody. Rušné ulice plné lidí. Klidnou cestičku mezi poli, bez závor a ostnatých drátů.
Místa z knížek a vyprávění, moře, lodě, pohádkové zámky.
Světy vzdálené i ten známý tam za vraty.
Ten, o který přišly, ale snad se do něj někdy vrátí.
Nedovedly to vyjádřit, ale jejich přání se ztvárňovala na papíře.

Po dlouhých hodinách se zem přestala třást a nad územím nikoho se rozprostřelo ticho. I zdánlivě nekonečná salva artilerie našla svůj konec. Vrstvami kouře se prodraly sluneční paprsky a dopadly na špinavé obličeje v linii zákopů. Mladí muži s unavenýma očima vylézali pod modravou oblohu z krytů. Kdosi začal recitovat dětskou básničku o skřivánku a jaru, verše přinášející úsměvy na tváře jeho druhů.
Brzy však jeho slova přerušil pískot píšťalky. A potom další a další. Nu, přišel čas. Tisíce rukou se zapřely o bednění zákopu a vytáhly se nahoru, v jejich křečovitém stisku pažby zbraní. A pak vyrazily vpřed věčnosti.