Děsivé dějiny

Úzké nížiny u pobřeží, vysoké hory ve vnitrozemí. Rudá řeka, která jako nit protkává krajinu nekonečných rýžových polí a tropických lesů. To je Vietnam.
Relikvie v lihu, naložené pozůstatky těl, slepé, s jedním okem, bez nohou, se srostlými končetinami, prorostlé navzájem, deformované, hrůzné pozůstatky chemické války. I to je Vietnam.
Dioxinové děti se stále rodí. Vlastní rodiny jejich narození tají, končí v ústavech, malé smutné zrůdičky.
***
Československá socialistická republika v souladu s politikou východního bloku tvrdě odsuzovala americkou účast na bojích ve Vietnamu i prostředky, které americká armáda používala.
Složky pro Agent Orange vyráběla neratovická Spolana. Prodávaly se na Západ.

Všichni jim lhali. Důstojník u odvodu je lákal na slávu. Při výcviku jim vykládali o velké německé armádě, dali jim pocit nepřemožitelnosti. Udělali z chlapců muže. Když šli na frontu, lidé jim mávali jako hrdinům.
Teď ležel na dně díry plné bahna, které říkali zákop. Většina jeho kamarádů šla před pár dny na zteč – už je nikdy neviděl. On to nedokázal, naučili ho bojovat, ale nenaučili ho zabíjet. Zůstal pozadu, schoulený v kaluži vlastní moči, ztuhlý strachy.
Slyšel hvízdavý zvuk. Blízko, příliš blízko. Výbuch jim mrštil stranou. Ucítil bolest a něco teplého mu teklo po nohou. Rukama nahmátnul vlastní střeva.

Ta místa už zůstanou navždy změněná.
Nekonečné boje s tolika oběťmi se do nich vtiskly.
V krajině zjizvené krutými ranami stojí veliká budova, zevnitř celá popsaná jmény. Ukrývá nespočet kostí, které k nim snad patří.
Přístřeší nad zákopem, který se zavřel živým nad hlavou a proměnil se v hrob.
Pole zalévaná krví, která rodila místo obilí rudé květy. Makový kvítek se stal symbolem Pikardie.
Dlouhé řady bílých křížů na tolika místech.
Mrtví mohou připomínat tragické události.
Ale živí? Ti musí.
Musí připomínat, jak skončily životy jiných, čeho jsou lidé schopni.
Alespoň krátce. Alespoň někdy
Mrtvým na památku. Živým pro výstrahu.

Měl noční směnu. Soustředěnost na práci mu pomohla vytěsnit únavu.
Náhle obrovská exploze. Oslnivý záblesk. Tlaková vlna. Oheň. Epicentrum výbuchu jako gejzír chrlilo zkázu. Kolem ruiny. Ve vteřině. Celá věčnost, než přijeli hasiči. Oheň se zdál nezdolatelný. Noc děsily dílčí výbuchy. Horké páry namísto mlhy zahalily katastrofu.
Jednal instinktivně, hnán jedinou myšlenkou. Přežít. Šly na něj mdloby. Někdo ho chytil a dovlekl k lékařům. Ošetřili rozsáhlé popáleniny.
„Už je líp, ale co ostatní?“ blesklo mu hlavou. Nemyslel na nesnesitelné pálení, silnou bolest hlavy. Vrátil se zpátky. Samozřejmě. Bez rozmýšlení. Nečekal na rozkaz. Kolegialita mu velela pomáhat zachraňovat druhé z trosek.

Lidstvo vstupovalo pozvolna do nové éry. Rozvíjela se věda, školství, právo, svobodnější myšlení se odpoutávalo od dogmat i pověr. Jako když po dlouhé noci nastává ráno.
Odzvonilo ponurým kobkám, okovům, katovým kleštím a palečnicím. Podobné ohavnosti nová doba zavrhovala, člověk člověku přestával být vlkem.
Jako na zavolanou vznikl nový vynález. Mechanismus umožňující rychlou, humánní popravu. Jen jeden úder mohutné čepeli, odsouzenec snad ani nic neucítí.
Vynález měl veliký úspěch. Přirozená lidská a občanská práva bylo přece nutné vybojovat a hlavně účinně hájit. Nepřátel jako by neubývalo.
Kat s mečem by neodvedl ani zlomek té práce.
A to byl jenom začátek.

Na německé gymnázium ho přehlásila matka poté, co otec zemřel. Nechtělo se mu, neměl tam žádné kamarády, ale matka naléhala. Prý to tak bude za současné situace lepší.
Maturitu ovšem nikdy nedokončil. O dva roky později, v posledním ročníku, do školy přišli verbovat vojáci z místní posádky. Jeho to nechalo vlažným, ale matka se opět nadchla, za dva roky se toho změnilo až příliš. A tak šel a přihlásil se, stejně jako více než polovina jeho třídy. Škola je měla za hrdiny, všem jim vystavila čestné maturitní vysvědčení.
Psal se rok 1942 a on posílil jednotky Wehrmachtu na ukrajinské frontě.

Čekali na něj v rokli, dobře věděli, že tudy dnes pojede s výplatami. Ani nemusel hádat proč, když se sesmýknul z koně za balvan, zahlídnul mezi nimi tu krysu Jacka.
„Hoď nám kabelu a vyjdi s rukama nad hlavou.“
„Pojďte si pro ni!“
Vytáhnul revolver a několikrát zkusmo vypálil přes balvan. V odpověď balvan zasypala smršť kulek. Sotva střelba utichla, opět několikrát naslepo vypálil přes balvan, v naději, že se udrží, dokud se ho nevydají hledat.
Slyšel kroky, jak se někdo blížil ze strany balvanu. Otočil se a zjistil, že zírá do hlavně revolveru. Jeho vlastní zbraň cvakla naprázdno.
BLAM!

Neurvalý muž převážil ranec, rozbalil ho a sebral jim bochník chleba. Prý překročili povolených 5 kilo potravin. „Tak hybaj holoto,“ ječel. Strčil do ní, divže neupadla.
Maličké v lůně ji kopalo. Jako by protestovalo proti nespravedlnosti a bránilo se odchodu. Polkla nasucho. Křivda jí zaskočila v krku. Vydaly se na trýznivou cestu. Ona samodruhá a tchyně.
Táhla ranec a podpírala zuboženou stařenku. Pod tíhou bezmoci se jim podlamovaly nohy. Námaha a strach ji připravily o děťátko.
Už ji doprovázely jen slzy, krev, hořkost a manželova matka. Ta zanedlouho neměla sílu pokračovat.
Zůstala sama. Musela se vláčet tam, kam vůbec nechtěla.

Před ním se otvíral vstup na vrchol pyramidy. Do chodby dopadaly první paprsky vycházejícího slunce a jeho nahé tělo se lesklo v jejich záři. Večer do pyramidy vstoupila skupina chlapců, on se nyní vynoří na jejím vrcholu jako muž. Černé kapky krve stékaly po čepeli rituálního nože v jeho rukou. Jenže na konec chodby nikdy nedošel.
„Promiň, bratře.“
Do jeho zad se zabořila čepel identická té jeho. Marně lapal po dechu, zatímco mu s proudem šarlatové krve utíkaly poslední zbytky sil. Protivník ho sesunul na zem a překročil.
Posledním pohledem pozoroval, jak někdo jiný zaujal jeho místo na vrcholku pyramidy.

Od rána byl jako na trní. Dnes byly jeho narozeniny a on dobře věděl, že ho čeká překvapení. Jeho šéf rád organizoval různé večírky a narozeniny podřízeného si nikdy nenechal ujít.
Hned po obědě ho zastavil jeden z jeho kolegů a podal mu pásku na oči. Nechal se poslepu odvést na parkoviště, kde ho naložili do auta a odvezli pryč. Dorazili na místo - rachot otevíraných vrat a bzukot rozsvěcených žárovek. V duchu si představoval narozeninový dort. Posadili ho na židli a prostor kolem se zaplnil lidmi. Strhli mu pásku a on mžoural do hlavně tommy gunu.
„Šéf nemá rád práskače.“