DMD č. 6. pro 6. 4. 2014. Téma: Dokonalý tvar

Victor sa pozrel na svoje dielo. Ani nedýchal. Nemohol. Krása jeho výtvoru mu vyrážala dych.
„ Si taký dokonalý,“ šepkal vedec a pritom nedočkavými prstami prechádzal po plachte, pod ktorou odpočíval jeho priateľ. Jeho skutočná rodina.
„ Postarám sa o teba, budeme len my dvaja proti celému svetu,“ zašepkal Victor a kŕčovite schytil plachtu. Ešte chvíľu sa triasol vo vytržení, predlžoval moment, kedy konečne uvidí svoj výtvor v jednom celku.
„ Vieš,“ zdôveril sa nehybnému telu pod sebou, "spoločnosť si myslí že som blázon, ale vďaka tebe sa konečne dočkám uznania.“
Dychčal od vzrušenia, keď zrazu pocítil nepatrný pohyb pod plachtou.
„Vitaj, priateľu.“

Lauren si Bo dokonalých tvarů všimla hned, když ji poprvé uviděla. Byla mistrovské dílo, nejúspěšnější pokus matky přírody o nadlidskou bytost. A Lauren si tento skvostný umělecký kus mohla prohlédnout zblízka. Zcela otevřeně musela sama sobě přiznat, že její dotek nebyl zcela profesionální. Nejraději by se jí hned na místě nabídla za doživotního osobního lékaře. V tu chvíli ji nenapadlo, jak moc osobní se jejich vztah stane, že jednoho dne podřídí vše, co kdy udělá, právě Bo. Ani ji nenapadlo, že Bo upřednostní jeji záchranu před bojem o konec světa. Nemohla však říct, že by něčeho z toho někdy litovala.

„Mhmmm, ne.“
„Tuhle taky ne.“
„Tahle je moc mladá.“
„Tahle mi přijde moc plochá.“
„Tahle má příliš dřevitou příchuť…“
Thierry viděl, že jeho najatý odborník na whisky už začíná mít po pár hodinách prohlídky a degustace trpitelský výraz a zřejmě se mu tam brzy složí.
„A máte vůbec představu, jaká by ta láhev whisky měla být?“ zahlásil muž už trochu zoufale.
„Dokonalá, tvarem i chutí,“ oznámil mu vlkodlak rozhodně. Stejně jako dáma, o jejíž ruku bude žádat, pomyslel si a uculil se.
„Co Glenglassaugh Mission, čtyřicetiletou? Máme poslední kus.“
Přečetl si cenu a nepatrně pobledl.
Uplácet alfu byla drahá legrace.

„To tě to pořád baví?“ skřípavý hlas zazněl do větru a následovalo lupnutí, s kterým otočil hlavu.
„A víš, že docela jo?“ přiznal gargoyl a vyndal zpod kamenného jazyka několik holubích pírek, které se mu tam zaklesly při poslední svačině. „Můžeš namítnout, že jsou pořád stejné, ale i tak to má pořád něco do sebe.“
„Přijde mi, že když na tobě pracovali, tak někde udělali chybu,“ povzdechl si druhý kamenný brepta a nahnul se nad okraj, aby lépe viděl. „Ale je fakt, že poslední dobou to povznesly na jinou úroveň… co tamta vpravo, líbí?“
„Ne. Kalhoty říkají jóga, zadek McDonald.“

Přesně takhle si ji představoval. Ve svých myšlenkách. Ve svých snech. A teď byla jeho. Konečně.
Prsty obkroužil ten dokonalý tvar. Padla přesně tak akorát do ruky. Byla nádherná.
Už tolikrát snil o tom, co s ní udělá, až ji dostane. Až ji ukořistí. V jeho rukou bude přinášet zkázu a smrt. Některým. Ostatní před ní budou poklekat a přizpůsobí se danému řádu. A on bude vítěz. Díky ní.
Vycenil zuby do úsměvu a znovu pohladil její linie. Cítil hlubokou nespoutanou radost.
Patřila mu. Byla jeho. Jeho! Navždy.
Zvedl ji ze stolu a zamířil ke dveřím.
Přišel čas vyhrát válku.

Svištěl si tak galaxií a uvnitř svého vozidla se mírně pohupoval k melodii, která mu zněla hlavou.
"Pretty pretty please, if you ever ever feel that you're less than less than perfect... You are perfect to me."
"I AM PERFECT," dodal elektronickým hlasem do melodie.
Měl pravdu. Na těch křivkách se nedalo nic zkazit. Metalové pláty poseté lesklými koulemi, které připomínají Vánoční ozdoby. Nalevo šlehač s mocným laserovým paprskem, napravo záchodový zvon pro nejvyšší potřebu. Kdo by nechtěl takto vypadat?
A popravdě... Všichni by měli takto vypadat.
"I AM SUPERIOR! YOU WILL BE EXTERMINATED!"
Dalek dorazil do své cílové stanice.

Král si pečlivě prohlížel plány, které mu byly předloženy. Pak rezolutně zavrtěl hlavou.
"Tohle nebude fungovat," prohlásil a zapíchl prst do plánů.
Konstruktér si pozorně prohlédl inkriminované místo.
"Nevidím problém, Vaše Veličenstvo."
"Tenhle tvar je neefektivní," trval na svém panovník: "tenhle půlměsícový koncept je zcela nevhodný."
"Co byste navrhoval?"
Král požádal o pero a načrtl jednoduchý plánek.
"Vidíte, takhle. Ne do kulata a ne rovně. Musí to být takhle šikmo. Tak dosáhnete těch nejlepších výsledků."
Konstruktéři podle nákresu sestrojili model a dali mu za pravdu.
Králův zlepšovák se ujal. Sám Ludvík XVI. s ním byl sťat ani ne rok poté.

Zalíbila se mu ve chvíli, kdy ji prvně uviděl, a v okamžiku, kdy se jí mohl poprvé dotknout, se do ní zamiloval. O samotě v šeru jí občas říkal slůvka, která by v plném světle nikdy nevyslovil. Pod dotekem jeho ruky ožívala a předla jako spokojená kočka.
Několikrát se bál, že ji ztratil. Že už mu nebude patřit, že se už nesetkají.
Ale ona tam vždy byla.
Čekala na něj.
Krásná a vznešená.
Jak se víc a víc přibližovali k doku, v koutku oka se mu zaleskla slza.
Na dokonalý tvar kosmické lodi USS Enterprise se Scotty mohl dívat neustále.

http://a-totalita.livejournal.com/32033.html

Měl se skrývat někde pod Prahou. Snad kdyby se začalo vrtat pod Petřínem směrem do středu Země, přímo pod kořeny největších stromů té džungle, co bují v knihovních skladech. Ale nikdy to nikdo nechtěl zkoušet doopravdy. Krtci toho namluví..
Samozřejmě že někde hluboko pod námi všemi je jakýsi dokonalý tvar, ten, který připlul se sirénami a před kterým i démoni pokleknou. Jenže to je jako s křesťanským Bohem. Takový diamant si prostě na krk nepověsíte. Kdyby ano, jaký by to všechno mělo smysl? Vždyť by s vysvětlením úplně zanikla tvůrčí síla koutku oka a chaosu. A to my přece nechceme.