DMD č. 6. pro 6. 4. 2014. Téma: Dokonalý tvar

,,Doktore! Počkejte na mě!" křičel Jack Harkness zdálky.
,,Počkáme na něj?" zeptala se Donna.
Doktor se chvíli zamyslel. ,,Máme na výběr? Stejně by se zase zavěsil za TARDIS," řekl a zpomalil krok.
Jack je doběhl zrovna když došli ke dveřím modré policejní budky. Chvíli oddechoval po tom běhu.
,,Páni, chvíli jsem myslel, že na mě nepočkáte," vydechl Jack.
,,Tady pan Kostnatý Zadek o tom i uvažoval," řekla Donna.
,,Oi, Donno! Ty si to asi nikdy neodpustíš, co?"
,,Donna jen nepozná dokonalý tvar, Doktore," mrkl na Doktora Jack. ,,Ale jsou tací, kteří ho poznají," usmál se.
,,Ehm," odkašlal si nervózně Doktor.

Na počátku jejich vztahu by svoje pocity mohla charakterizovat jako křišťálovou směsku vstřícnosti, snahy o pochopení a možná i veselosti, v oblé a pestře pomalované nádobě. Postupem času - jak budoucí tchyni poznávala, nádoba začínala vysychat a měnit svůj tvar. S každou v přeslazených slovech schovanou urážkou, zesměšňujícím smíchem, ponižujícím utnutím každého jejího názoru, nápadu.. se ta "věc" začínala pomalu,pomalinku měnit, prodlužovala se a špičatěla. Šedla, leskla se. Byla víc a víc podobná zbrani, snad meči, oštěpu nebo dýce. V okamžiku, kdy byla donucená jet na další návštěvu do nepřátelského území, získala ta zbraň naprosto dokonalý tvar. Byla připravená udeřit.

Kruh, ovál. Dokonalé tvary, o tom není pochyb. To věděl každý hobit - proč by jinak stavěli své nory oválné, proč by dělali kulaté dveře?
Ach ano, kulaté dveře. K dokonalému tvaru patří hezká veselá barva, například žlutá. Chodit takovými dveřmi je radost - i zachmuřená postava změní názor, když se vydá takovými dveřmi na ranní procházku s pořádnou svačinkou na zádech. Ke kulatým dveřím neodmyslitelně patří kulatá klika, samozřejmě. Nepíchá vás, když na ní položíte buclatou dlaň, žádná vesta se vám za ní nezachytne...
Jo jo, hobiti si vždycky uměli vybrat správný tvar - proč myslíte, že jsou celí takoví hezky kulaťoučtí?

Už od svých jinošských let investoval pan Kaštánek veškeré finance, které neutratil za alkohol, do plastelíny. Vždy po výplatě, jež, pravda, nebývala vysoká, utíkal do papírnictví, kde si koupil šest malých hranolků.
"K čemu ji potřebujete?," ptávali se.
"Bude to mé štěstí," odpovídal pan Kaštánek.
Trvalo mu téměř třicet let, než nashromáždil potřebné množství. V práci dal výpověď, přátelům řekl, že odjíždí do zahraničí, a s vidinou dokonalých tvarů zmizel v garáži.
Modeloval, začínal stále znova, avšak když garáž po měsíci opouštěl, ležela uprostřed jen beztvará hrouda.
"Jak, Pygmalione, jak?!," vykřikoval netalentovaný Kaštánek, zatímco mu po tvářích kanuly první slzy.

Zapomeňte na dokonalá stehna mulatek. Používá se dřevěná podložka a ostrý nožík.
Ruční kroucení doutníků je umění vyžadující talent a cit, obratné prsty, pečlivý výcvik. Dobře spojit vláčné listy. Řezanky musí být akorát a nesmí se zaškrtit. Kvalitní doutník z pečlivě vybraného tabáku je pružný, pevný a hladký. Dokonalost tvaru a elegantní barvy dovrší zlatý prstýnek.
Kouření luxusního doutníku je rovněž umění srovnatelné s ochutnáváním dobrého vína. Spěch není na místě. Složitá kombinace chutí se pojí s požitkem z nezaměnitelné vůně, hebkého doteku, pohledu na stříbřité spirály dýmu.
Rozkoš dovrší sladký jazz a sklenka temně zlatého třtinového rumu s ledem.

Opatrně jsem zpod vraníka vytáhla svůj vlas. No co, vlasy padají každému, většinou to nevadí. Jen pokud je nemáte dlouhé. Jako já. To jsou pak všude.
S povzdechnutí jsem se odtáhla a ze svého místečka na složené dece koukala do krabice. Modrá, modrá, trochu bílé, zelená... Ale nic se nehodilo!
Kousek po kousku jsem třídila na "pracovní hromádku", jak tomu říkám. Kousky stejné barvy či odstínu, občas kupodivu i dané dohromady. Ale to bylo vše.
Proklínala jsem to. Čtyři tisíce. Já chtěla tak dva a půl. Tři. A dostanu čtyři.
Čtyři tisíce puzzlí, z nich žádný dílek nemá dokonalý tvar.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Strávil hrabáním a maskováním jámy dva dny. Měla perfektní tvar.
Kopčem se připravil v blízkém houští. Lov! Maso. Žádné kořínky.
Kamarádi z tlupy rozdělili běžící stádo mamutů a nahnali jedno mládě přímo před nastraženou past...
Malý mamut se zastavil na okraji pečlivě zakryté jámy a začal očuchávat nakladené větve a listí. Pak ucukl chobotem, elegantně jámu obešel a běžel dopředu za mamutí maminkou. Kopčem se podrbal na hlavě. Nechápal to.
Vždyť jáma byla dokonalým kruhem.
Jenže cesta mezi skalami nebyla dokonalá. Na jedné straně jáma přiléhala ke skalní stěně, na straně druhé by pohodlně prošlo malé mamutě. Příště zvolí ovál...

Edvin, Batman a Dorotka se konečně vymotali z Hvozdu binárních stromů a uzřeli zeď.
„Potřebuješ vysvětlit ještě něco, holčičko?“ spustilo na ní usazené vejce s mizernou schopností rozlišovat obličeje a mračilo se na Dorotku.
„Vy jste... vejce?“ opáčilo děvčátko bezelstně.
„Narážíš snad na můj tvar? Což jsem ti již jednou neříkal, že je evolučně nejvýhodnější, ve všech směrech dokonalý, ergonomický a ještěněconomický?“
Chtěla vytknout jednu očividnou slabinu, ale Batmana už to nebavilo, úderem do zdi poukázal na totéž a Valihrach, jak na zdi seděl, v tu ránu z ní dolů sletěl. Vojsko jemu pomoct běží, marně však, dál rozbit leží.

Námluvy trvaly dlouho, ale věří, že už ve třináctém století bylo tím, čím dnes. Elegantní křivka dlouhého „s“ se koketně nakláněla k „z“ a pak zase zpátky, není přece psána kurzívou a nebude tak lehce k mání. Malému „z“ se červenala něžná klička a nevědělo, jak moc se smí k dlouhému „s“ přiblížit, snad ručku políbit by bylo ještě společensky únosné. Pánové lingvisti dlouho projednávali jeho zvláštní vztah. Až když se na počátku 20. století uvolnily mravy, dlouhé „s“ a malé „z“ si řekla minuskulní „ano“. A přes veškeré protesty byl ve 21. století jejich svazek zrovnoprávněn na majuskulní úrovni.