DMD č. 6. pro 6. 4. 2014. Téma: Dokonalý tvar

Stačilo jen roztáhnout křídla a mírně povyskočit. Silný vítr se o už další postaral sám. Uchopil ho a zdvihl. Nesl ho stále výš a výš, v zdánlivě nekonečné spirále. Křídla vibrovala, jak vítr obtékal jejich hrany. Svištěl, šuměl a povídal. Chladil.
Bylo to příjemné.
Natolik příjemné, že téměř zapomněl na nával, na dav cizích návštěvníků, jenž se nahrnul na jeho oblíbené místo.
Taky si chtěli zalétat.
Jakpak jim to asi jde?
Podívá se.
Bez námahy klouzal oblohou a s údivem hleděl na neobratné letecké pokusy tvorů pod sebou.
Lidské tělo má naprosto neaerodynamický tvar.
Pocítil soucit.
Každý nemůže být drak.

Přijde. Pozdraví. Řekne své jméno. Kromě něj o sobě neví téměř nic. Dokonce i autorka, které se zjevil, ví jen, jak se jmenuje a co dělá. Neví, jak vypadá, jaké bude mít osobnostní rysy. Ví jen, že existuje. A že bude nádherný.
Čas běží. Slova přibývají. Příběh košatí. Sen už ví, jak se jmenuje a kam jde. Ví, jaké má povolání, dokonce i to, jak vypadá. Ví, že je ješitný, ale snaží se k sobě přistupovat s pokorou. Má trošku sklon k sebepodceňování.
Autorka už ale ví, že je nádherný. Dokonalý tvar pro dokonalou myšlenku. Nádherný zelenooký zlomený anděl. Daniel.

Poprvé jsem se jí dotkl jen pár minut poté, co otec zemřel. Nemohl jsem uvěřit jak je hebká, lehce opracovaná. Pod polštářky mých prstů jsem cítil každé zakřivení, byla dokonalá. Cítil jsem mírné vibrace. Byla moje… a já byl někdo. Stal jsem se jejím pánem, jak bylo předurčeno.
Ten arogantní lord ze severu mi ji chtěl vzít… nechal jsem mu za tu drzost setnout hlavu.
„Jsem Král, koruna je moje!“ Vykřikoval jsem.
Chtěl jsem to vykřiknout i v posledních vteřinách života, ale dechu se nedostávalo.
Oči dívky ze severu zářily zadostiučiněním, zatímco koruna padala z mé hlavy, hledajíc nového Krále.

Lirael se pod ruce přimotal Macek, který nevybíravě odstrčil Fenku, právě když mámila šunku. Dívka se zarazila a zbystřila nad démonovou náhlou přítulností. Nevěřila mu ani Fenka - vycenila tesáky a dotčeně si odfrkla.
"Jestlipak víš, že hlazení koček uklidňuje?" broukl Macek.
Nevěřila mu ani slovo. Už několikrát se pokoušel lstí osvobodit, ale cítila, jak proti vlastní vůli vplouvá rukama do srsti. Kocour vrněl jako sbíječka a jen tak mimochodem si posloužil šunkou, po níž Kibeth pokukovala.
Fenka namíchnutě vytáhla zuby z bandalíru na druhé židli Rannu a tiše zazvonila. Ten nejdokonalejší tvar pro jednorázové výsadní uspání měl stejně zvonek Abhorsena...

Od chvíle, kdy jsem přišla sem, je můj život samé utrpení.
Denně do mě něco strkají - různé tvary, délky, šířky, barvy. Většina vetřelců nepasuje, proniknou do mě jedině silou. Někteří jsou tak dlouzí anebo tlustí, že se do mně sotva vejdou... A já nemůžu nic, jen tiše čekat a doufat, že už to brzo skončí.
A tak je to pořád - přes den jsem sama a jako uzlíček nervů čekám, až se moji trápitelé vrátí domů a celé to začne od začátku. Jeden moc dlouhý, druhý příliš křivý...
A ejhle, dnes hned na třetí pokus - ten pravý klíč do mé dírky!

We all live on the edge, teetering between life an death in sky-high heels and outfits that were meant for a pretty hanger rather than a person.
90-60-90 is long passé - you show up to a casting looking like that, they’ll laugh at you and tell you to go home. Hangers don’t have curves, the perfect shape is the one that’s barely there, so as not to disturb the way the fabric falls. The perfect shape doesn’t distract from the couture.
And so here we are, obsessing about yesterday’s bite of salad, and hoping our perfect bodies last another day.

"Ne, tenhle ne!"
"Chjo."
"Ani tenhle, nemá správný tvar."
"Hm, hm..."
"Ten by možná šel? Co myslíš?"
"Ten je výborný! Můžem už jít?"
"Ne, ani ten nejde!"
"Néé!"
"Ach jo, tady není žádný dost dobrý. Potřebuju nějaký, který by měl dokonalý tvar!"
"A co třeba tenhle?"
"Hm, vypadá dobře... Ale né, blbě se drží a navíc, koukni se na tuhle rýhu."
"Proč! Proč já! Dobře, chápal bych, kdybys šel zrovna sem, aby sis prohlížel květiny, nebo pozoroval ptáky, ba pochopil bych, kdybys sem šel na lov, ale nemůžu pochopit, že sem jdeš jenom proto, abys našel správný menhir pro Falbalu!"

Netvor na sebe bleskurychle vzal vlčí podobu. Zvrátil hlavu k nebi, výhrůžně zavyl a ve svitu měsíce se zatřpytily ostré tesáky.
Náš hrdina však nezbledl. Vzdorně pohodil svou zlatovlasou hlavou a pozvedl obě ruce se zbraněmi. Měsíční paprsky sklouzly po ostří stříbrné dýky i po naleštěné hůlce z ebenového dřeva a zalily světlem obě bělostné ruce. Vypadaly jako vytesané z mramoru, byly tak dokonale tvarované, přestože jejich dlouhé prsty s pečlivě ostříhanými nehty nyní…
Zlatoslav Lockhart se zarazil. Při pohledu na ruku třímající brk uznával, že popis je naprosto pravdivý, ale přece jen se to možná trošičku vychýlilo z děje…

Hlídání Irene Adlerové bylo lehčí, než čekal. Nedělala nic hloupého. Neohrožovala svou novou identitu a to se Mycroft hodně snažil, aby jí byla proti srsti. Dokonce souhlasila s pomocí MI6. Jen se musel jednou za týden ohlásit. Pohoda.
Zato soužití s Irene, to byl oříšek. Cudnost jí nic neříkala a z počátečního nadšení, že chodí pořád polonahá, se vyvinula frustrace. Musel uklízet, prát a vařit.
Proto když přišla z jedné obchodní schůzky, zavřela se do pokoje a jala se desinfikovat nářadí, tak jí uvařil pozdní večeři. Dokonalé na zvednutí nálady. Steak a hranolky s kterých na talíř vyskládal usměvavého smajlíka.

Plavala mezi troskami lodi. Ta tady včera nebyla, pomyslela si. Je úplně nová.
Tvář se jí roztáhla v úsměvu. Prohlížela si vrak očima sběratele.
Když se o několik hodin později vynořila nad hladinu a pátrala očima po rackovi, měla s sebou tašku plnou pokladů, které neznala.
Jedna věc ji však zaujala více než všechny ostatní. Dřevěná věcička, kulatá a bachratá na jednom konci, úzká na tom druhém. Ariel věcičku nemohla pustit z ruky, tak dokonalá byla svým tvarem. Zvedla ruku nad hladinu a pozorovala, jak se na té věcičce v kapkách vody odráží slunce.
Kde je ten pták, pomyslela si.