DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

Některé věci dokázala říct jen v posteli.
"Co s námi teď bude?" zeptala se, když si ji přitiskl blíž.
"Nikdy jsem něco takovéhohle neplánovala. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Asi bych mohla říct, že to bylo silnější než já. Ale ve skutečnosti jsem v každém kroku věděla přesně co dělám. Všechno to jsou výsledky mých 'informovaných' rozhodnutí. Chtěla jsem aby ses do mě zamiloval. Chtěla jsem zkusit kam to povede. Chtěla jsem zajít tak daleko, abych mohla říct, že už vím všechno. A teď... teď sobecky chci vás oba. Nechci přijít o tebe, ale nemůžu zranit jeho. Ty se můžeš rozhodnout..."

Nervové buňky. Spojují mozek odpovědný za pohyb, myšlení a city se všemi částmi našeho těla.
***
Posel se rozběhl po dráze. Rychle...zkratkou přes reflexní oblouk. Má na to míň jak setinu vteřiny.
„Nesu příkaz podrbat se na nose.“ chlubí se. Kolem běží další s příkazy ke smrštění svalů a pohybu ruky.
Proti nim prosviští běžci se zprávami z nosu.
„Co nesete?“
„Ále. Zprávy o lechtání, vlhkosti a pocitu štěstí. Snad mají na centrále dost serotoninu.“
***
„Už toho nech, Béďo! To lechtá.“
Anna ležela na koberci a se smíchem se snažila naoko odehnat svého bernardýna, který jí na uvítanou olizoval nos.

Nikdy jsem nechtěla mít nic s klukem, co nezvládá pravopis. Kdo nezvládá shodu podmětu s přísudkem, je slabého ducha a já mám svou úroveň.
A teď vyhlížím zprávy, co se hrubkami jen hemží. Jak hluboko jsem klesla. On klidně napíše, že „radiové paprsky byli“ - jenže taky napíše co byly, kde a proč a dá se to od něj pochopit.
Na rozdíl ode mě si asi nepředstavuje, že s kousky našich vzkazů (o paketech jsem už slyšela!) hodně rychle běhají malí trpaslíčci sem tam. Čím dál častěji.
Mám novou zprávu.
„Co kdyby jsme šly zítra do kina?“
Krásnější jsem ještě nečetla.

Nejdřív vypadalo toulání po otcově říši jako docela dobrý nápad. Svět venku byl vůči lidem, jako byl on, nepřátelský. A číhaly v něm nestvůry. V otcově říši sice také byly, ale nemohly mu ublížit. Ne jemu.
Viděl mnohé. Božský klid, krásu a dostatek všeho, co by člověk mohl potřebovat. Někdy jen hnus. Hromady hnusu. Protože hnusu bylo vždycky víc než krásy a nezáleželo na tom, kde jste. Tady bylo ale hnusu přehršel. A to se mu nelíbilo. V nejhorších chvílích by byl raději venku a ne v Podsvětí. Ale co naplat, jednou byl Hádovým synem, a to se nedalo odestát.

Každé ráno jsem ji sledoval z okna. Její krok byl jako tanec, skoro se ani nedotýkala nohama země. Oblečená tak jak se dívky o jarních ránech oblékají, jen mnohem zářivější. Každé ráno si lehla na louku před našim domem a rozestřela dlouhé, ebenově černé vlasy mezi žluté pampelišky. A ten smích, narážel do mě jako perličky. Myslel jsem, že ptáci zpívají kvůli ní.
Každé ráno jsem ji sledoval, protože dvě hodiny předtím, než si lehla do pampeliškového lože, sekala trávník. Zalykal jsem se zlostí a mnul si unavené oči.
Vstal jsem dřív a sekačka setnula pampelišky. Ten den se nesmála.

Tahle část ji na celém učení bavila nejvíc. Každý rok si vymyslela jiné úvodní číslo. Ne proto, že by se chtěla předvádět. Milovala pohled na ty dětské oči, v nichž se mísil údiv, nadšení a nesmělý záblesk hrdosti, že se to všechno jednou naučí.
„Jmenuji se McGonagallová a vítám vás na hodině přeměňování,“ začala a svižně mávla hůlkou. Brky, které si studenti stihli vytáhnout, se spojily do dvojic a ve vzletu se přeměnily v malé ptáčky. Ve vzduchu se objevily těžké olověné kruhy, jimiž ptáčci v elegantních sestavách prolétali, než se snesli na lavice a kruhy se beze stopy rozplynuly.

Christabel klečela na vlhkém podrostu, šaty umazané.
„Zabiješ mě a otce nikdy nezískáš,“ špitla a neodvažovala se vzhlédnout. Zašustilo listí, Geraldine přistoupila blíž. Chladnými prsty zvedla Christabel bradu. Ostřím dýky lehce setřela z Christabeliny tváře slzu, prudce jí švihla ke kapradinám a několik jich jedním řezem usekla.
„Nechci tě zabít. Nikdy jsem nechtěla. Bard Bracy zná naše tajemství. Musí mlčet.“
„Naše?“
„Též.“ Geraldine se usmála. „A já sice vím, kde on tráví noci, když není ve svých komnatách, ale toho využijeme později.“
Christabel se zachvěla, lesem se prohnal ledový vítr, kdesi se rozštěkal pes. V očích neznámé již nepoznávala Geraldine.

Olověné kruhy se rozplývají ve vzduchu, těkají. Zvětšují se a zmenšují, mění se na železné jak jimi prosvítá slunce. Zavřu oči a znova je otevřu. Stále tam jsou a navíc ta úporná bolest v týlu. Mám pocit, že nejsou ve vzduchu, ale v mý hlavě a jak se zvětšují, praská mi lebka.
"Au." Vyjede mi z pusy. To musela bejt pěkná rána. Asi mám naraženou i kostrč a taky možná rameno.
"Jsi v pořádku, Gimli."
Z dost velký výšky na mně čumý Legolas.
"Samozřejmě, že jsem v pořádku, proč bych neměl bejt. Už dávno tvrdím, že trpaslík na koně nepatří."

Našel jsem to tady náhodou. Jednou za čas sem musím. Dvakrát, třikrát do roka. Vyčistit si hlavu.
Takový klid jinde není. Dostat se sem znamená nechat auto na hranici chráněné oblasti, prolézt úzkou skalní soutěskou a jít kus cesty potokem. Nikdo kromě mě sem nechodí.
Je to osvěžující. Jen si prostě sednu pod strom a vypnu. Hodinu nebo dvě nečinně sedím. Pak se zvednu, vrátím se domů a pár měsíců normálně funguju.
…
Objevuje se tu každou chvíli. Přijde, hemží se kolem, ruší mé myšlenky. Copak neví, kolik soustředění je třeba věnovat správnému růstu? My stromy to máme s lidmi těžké.

Hemžili jsme se bez zastavení. Kdo trénuje, doplave nejrychleji a nejdál a to byl taky náš úkol.
"Až najdu vajíčko," povídá nám takhle jednou Šprťák, "dohodnem se a bude z nás slavný fyzik."
"Na to se ti vajíčko může vykašlat, oplodním ho já a budeme krásná herečka," opravila ho Fiflena a pohodila ocáskem způsobem, kterým by jednou pohazovala vlasy.
"Ale oba jste k ničemu, já mám nejlepší tah na branku, já a vajíčko budem mistr světa v hokeji," přihemžil k nám Sporťák.
"Dal bych si pivo," povzdechl jsem si. Nakonec jsem vajíčko oplodnil já. Za devět měsíců mě pojmenovali Saša.