Samuel Taylor Coleridge: Christabel

Na chvíli trochu pozastavíme děj... Odehrává se po Bardově písni, kterou jsem musela vložit až dnes do bonusu.
Bard Bracy už určitě tvrdě spal. Jen jeho učedník měl ještě práci.
Harfička. Jak libě zní její zvuk. Jak se jen lesknou její stříbrné struny. Jaké umění bylo ji vyřezat. Harfička. Vůbec není tak lehká, jak by se mohlo zdát. Ladit ji je nekonečná práce, když s ní neustále cestují. A když mistr nestrpí jiný než nejčistší zvuk. Leštit sedmnáct strun, třeba jen zdánlivě ohmataných, mu ničilo prsty. Jaké výhody mu přináší být nejlepším učedníkem, když ostatní si doma užívají klidu?
Dveře do komnaty se pomalu otevřely. Mistr Bracy vzal harfičku a odložil ji stranou. Učedníka náhle přešla veškerá nevrlost.

Téma: Červený karafiát
Pokračujeme dál. Nápad jsem měla hned, jen co jsem si v pátek přečetla sobotní téma, ale nešlo mi to napsat... Asi se mi včera z toho vedra zavařil mozek. Ale dnes se to už napsalo. :)
Silné víno a jasně rudá místnost, zdobená červenými karafiáty, znakem lorda z Tryermaine, rozehřívaly bardovo zkřehlé tělo. Zpíval lordu Rolandovi. O jeho dávném příteli, siru Leolinovi, a o ztracené Rolandově dceři Geraldine, nalezené počestnou Christabel. Melodie byla opojná jako víno, které bardovi kolovalo v žilách, a slova sladká jako med, jež pomalu kolébala. I učedníkovi, který poslední dny neslýchal nic jiného, stekla slza. Avšak lordu Rolandovi běsnila v očích bouře. Venku se zablesklo, zahřmělo. Když bard dozpíval, jen stroze přikázal připravit hostům nejlepší pokoje. Hned ráno se zas vydají na cestu. Bracy ještě zaslechl tiché zašeptání: „Geraldine, má mrtvá Geraldine!“

Omlouvám se, že jsem strašně pozadu se čtením všech drabbles, ale notebook v servisu mi moc příležitostí ke čtení nedává... Takže se šinu, ale čtu, komentáře budou, až se k vám dostanu. ^_^
------
A pokračujeme v drabblech na Christabel. Tentokrát už pokračujeme tam, kde STC skončil... Toto a příští téma se na to velice hodí.
Ryo, díky moc za fandom!

A zde je druhá...
Sir Leoline zbledl, když uslyšel jméno Geraldinina otce. Přítomný výraz se vytratil, rty neslyšně zopakovaly, co slyšely. Jako by to nebyla pravda, dokud ho sám nevyslovil. Bylo tomu dávno, tak dávno. Již uvěřil tomu, že ta doba nikdy nebyla. Divoké hony, veselé pitky, vzrušující zápasy, zdržení v lese, tajné schůzky... Vše se zdálo jako sen. Jako by večer ulehl a obrazy předchozí noci navázaly tam, kde byly přerušeny. Pomluvy a urážky byly neodbytným sluncem, které se mu prodralo pod víčka, léta nepřátelství vyčerpávajícím dnem, který se vlekl. Noc se však blíží. Bez přemýšlení poslal barda Bracyho k lordu z Tryermaine.
Poznámka: Ano, čtete správně, Coleridge byl nejen femslasher, ale i slasher - no jo, romantici...

Ještě jednou pro Ryu, která si přátal Christabel a inspirovala mě hned ke dvěma drabble. Zde je první.
Christabel se zachvěje. Chce vykřiknout, prozradit Geraldinino tajemství, chce svého otce varovat. Pošli ji pryč! Avšak kouzlo, kterým jí Gerladine svázala jazyk, je silnější. Jen zavře oči – obrazy minulé noci se jí vkradou pod víčka. Mihotavé světlo svíčky. Nezvykle úzká postel pro dvě těla. Lehká noční košilka – jak lehce sklouzla z ramen. Ledové dotyky pálily. Téměř neslyšný šepot, umné zaříkávání. Podlehla. Jak ji jen uřkla? Uštkla ji jako ta zmije, o které zpíval bard Bracy?
Pálí ji na prsou, když ji otec vítá, když ji objal. Chce vykřiknout, jen neví co. Nerozumí svému srdci, které buší je má, je má!
-------
Poznámka: Ano, Coleridge byl i femslasher! Pokud mi nevěříte, přečtěte si originál. Mimochodem, kdo ještě neví, že miluju romantismus? ;)