DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

"Myslíš, že o nás ví?" Pohledem přejel zachráněného muže.
"Těžko říct. Onehdy jsem chlapíkovi na soutěži lukostřelců rozvázal tkaničku. Když se sehnul, ten zbloudilý šíp ho minul. Hned po té se podíval přímo na mě, skoro jako by mě mohl vidět. Zvláštní. Co si myslíš ty?"
"Myslím, že ano. Napoled jsem mladé holce vnuknul myšlenku, že jí ujede metro, a když popoběhla, ten balkónový květináč spadl těsně za ni. Její babička pak o nás mluvila moc hezky, stejně jako žena toho parašutisty, kterému selhal padák a skončil v koruně stromu jen s pár zlomeninami. Takže pokud neví, tak alespoň tuší.

V kobce byla tma a zima. A tíha vzpomínek byla snad až příliš velká.
Eufemistická vyjádření nepomáhala...
Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Krásné básnické spojení naprosto neodpovídající situaci.
Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Kdyby se rozplývaly, dávno už by utekl. Zatím se spíše zařezávaly do kůže.
Olověné kruhy ve vzduchu. Tomuhle se nedalo říkat vzduch. Možná leda tak těžký plyn zamořený mozkomory.
Olověné kruhy. To těžko. Ministerstvo šetří a olovo by neposkytlo ani náhodou. Tohle bude zjevně zrezavělé železo.
Kruhy. Vlastně to byly spíše řetězy...
Sirius se šíleně rozesmál.
Není divu, že v Azkabanu lidé přicházejí o rozum.

Vždycky jsem miloval pořádek. Když byly věci na svých místech, urovnané, vycíděné, bez poskvrnky. Když měly svůj řád a své místo.
Takže teď bych měl být na vrcholu blaha. Tohle jsem si vždycky přál. Žádný chaos, pokřikování, hemžení studentů po chodbách, vrážení do spolužáků či dokonce do vyučujících, překračování pravidel. Oáza. Idylka. Ráj na zemi.
Ano, měl bych být spokojený. Jenže když jsem dnes viděl kráčet od kočárů ty přísné dvojstupy, se strnulými výrazy bez jakýchkoliv emocí kromě strachu, pocítil jsem iracionální touhu podstrčit Protivovi trochu chechtacího prášku z mé sbírky zabavených zakázaných artefaktů.
Aby byl svět zase v pořádku.

Zdálo se, že jsou všude. Na dvoře, v zahradě, na stromech v sadě. Ve skutečnosti jich bylo jen kolem deseti, ale z dálky vyvolávali dojem mraveniště. Plného rezatých mravenců. Občas se mihl i nějaký nepravděpodobně hnědý nebo plavý.
Někdy z domu vyběhl nějaký dospělák a s celkem nepatrnou mírou účinnosti se pokusil chásku uklidnit. Pak vyšla starší paní s tácem něčeho sladkého, co na pár minut hemžení zastavilo. Sotva ale spokli poslední sousta a cukr je znova nakopl, začalo vše nanovo.
"Vidíte to," mávl náčelník trpasličího klanu znechuceně směrem k Doupěti, "a o nás tvrdí, že se množíme jak králíci."

Všichni jste sledovali útok na šerifova zástupce. Všichni jste viděli, kolik olova Jack koupil, když ho Peter Padoucnice napadl.
Nikdo nevěřil, že přežije.
Doktor Watkins kroutil hlavou a Saxon už pracoval na jeho rakvi, když byly moje a šerifovy modlitby vyslyšeny.
Jack unikl smrti.
A proto je tu dneska i šerif.
Aby stejně jako my poděkoval Bohu za zázrak vzkříšení. Za to, že poslal svýho jedinýho syna zemřít za všechny naše hříchy. Za to, že mu dovolil zvítězit nad smrtí a přebývat mezi náma, křehkýma a hříšnýma. A činit nás lepší. Silnější.
Abychom i my jednou mohli zvítězit nad smrtí.

"Co to držíš v ruce?" zeptala se maminka opodál sedící dcerky.
"Klacek," odpověděla.
"Ty jím šťouráš do toho mraveniště?"
"Jo. Mravenci mě pokousali."
"Pojď sem, ke mně na klín."
"Už jdu, mami."
*
"Tak, už to chápeš? Mravenci mají taky svůj život. Když jim strkáš klacek do mraveniště, je to jako by k nám někdo přišel a obrovským kusem dřeva nám zničil dům."
"Ale oni mě pokousali."
"To dělají, protože jim tam chodíš a třeba i nějakého zašlápneš."
"Aha, už to chápu."
"Teď si běž dál hrát."
*
"Mami, koukni, támhle rostou pampelišky."
"Ano, vidím."
"Já ti natrhám óbrovskou kytku."
"Pampelišky taky..."

Olovo má velmi nízký bod tání, je dobře kujný a odolný vůči korozi.
Kruh je rovinný geometrický útvar, omezený kružnicí.
Rozplývat se může také znamenat rozptýlit se, zmizet, ztratit se.
Vzduch je směs plynů tvořící plynný obal Země.
To mi k sepsání drabble moc nepomáhá. Odhazuji tužku a trhám další papír.
"Otázka je jestli se jedná o vzduch na naší planetě nebo někde jinde. Protože pak by mohl ten vzduch klidně rozpustit i olovo. Pak by tam stačilo jen hodit kruhy z olova, popsat jak se rozplynuly a drabble by bylo hotové."
"Nechceš už jít spát," zahučela naštvaně drahá polovička

Olověné kruhy se rozplývaly na obloze a burácivý zvuk nejmodernějších lodních motorů se pomalu dostával na snesitelnou úroveň. Stál jsem na samém okraji bezpečné zóny, která vyznačovala oblast kontaminace těžkými kovy, lodí startujících z hlavního kosmodromu na Eclipse IV, a pozoroval zmenšující se obrys dopravního trajektu.
Za hodinu zakotví u orbitální stanice, kde jeho cestující, včetně mé životní lásky, přestoupí na pravidelnou linku mířící do Sluneční soustavy.
Díval jsem se na tu mizející tečku se zvláštní melancholií v srdci. Nevěřil bych, že mě bude tak moc bolet, vidět někoho odjíždět.
Ale ať se stane cokoliv, lásko, zase se setkáme. Slibuji.

Život mají krátký, ale pampeliščí paměť sahá do dob dávných prapředků. Vítr je unese z rodičovské péče. Jako semínka vidí daleké okolí. Začínají život výměnou svých novinek za příběhy starců. Není divu, že dějiny spravované říše pampeliškám připadají jako předlouhá a bolestná poprava. Semena ostatních obyvatel nevidí velikost světa. Zajímají je pouze blízcí sousedé. Ne doby, kdy nestárnoucí stromy kradoucí slunce byly vzdálenou pověrou. Pampelišky znají boje, neúspěšné rozmísťování květeny k zahubení objevujících se zárodků stromů. Zatímco ostatní blaženě žijí ve vědomí, že život předků je stejný jako ten jejich a bude stejný i nadále, pampelišky pamatují, sní a smutní...

Zatahuji za sebou závěs ve zpovědnici.
„Odpusť mi, otče, neboť jsem zhřešila…“
Co mu mám říct? Že jsem použila lehké kouzlo zapomnění na souseda, abych mu nemusela přiznat, že to má pračka mu vytopila koupelnu? Že jsem použila spací kouzlo na dítě, co celou cestu v autobuse brečelo, když jsem se potřebovala učit? Že jsem jednomu týpkovi, co se mnou flirtoval v baru, aby pak vyjel po mé kamarádce, na chvíli vyčarovala na hlavně oslí uši?
Ne, to mu říct nemůžu.
„Lhala jsem…“
A lžu pořád. Mí milující a věřící rodiče by nikdy nepochopili, že jejich jediná dcera je čarodějka.