DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

„Hem! Hemmm...žženííí, Hem…žíít. Hemžit."
Mravenec básník procházel mraveništěm a s velikou pečlivostí si pro sebe opakoval to slovo. Převaloval je v ústech a zkoušel, jak bude znít. Když shledal, že je dokonalé, vytáhl tužku zastrčenou za tykadlem a zapsal první řádek básně do notesu:
Mraveniště, mnoha mravenci se hemží...
Perfektní a jak dál? Jaké slovo se rýmuje na „hemží“? Stejně jako jeho předchůdce musí být znělé, hluboké, trefné…
Hemží- běží, sněží, těží, kněží… To bude těžké…
Zahloubal se, po chvíli radostně popadl pero a zapsal další řádek.
Mraveniště, mravenci se hemží
A já jsem šťastný mravenec
Ať žije volný verš

Svět se třásl, za chvíli ho zalilo oslepující světlo, potom se převrátil vzhůru nohama.
Jedna ponožka zmateně mžourala okolo, druhá se rozhlížela, značně naštvaná, že ji někdo probudil z hybernace.
"Říkal jsi, že o nás nemá ponětí." Zavrčela fialová ponožka s dírkou místo palce.
"Nevěděl, určitě o nás nevěděl." Pruhovaná ponožka se zpuchřelou gumičkou vrčela.
"Tak proč nám ten idiot zničil svět?" Zkusila znova ta fialová.
"Hledal čisté ponožky?"
"V koši na prádlo? Je to snad idiot?"
"Holle, buď v klidu, prohledal jsem všechno, ale žádní polymorfové tu nejsou," ujišťoval Lister. A tak dva polymorfové v klídku dožili jako ponožky.

Z oken se valil kouř a burcoval poplach. Znepokojilo to i Elronda a spěchal se podívat, co se stalo. Byl to pokoj dvojčat. Sliboval si, že tentokrát je opravdu přetrhne. Čím byl blíž, tím byl zápach nepříjemnější a nutil jej ke kašli. Ze dveří unikaly kruhy olověné barvy a mísily se se vzduchem.
Na místě činu už byl Erestor. Elladan s Elrohirem stáli u stolu a provinile koukali do země. Elrond přejel pohledem po skleněných nádobách s podezřelým obsahem, svícnu a rozsypaném prášku po stole. Nepochybně se jednalo o obsah báječného dárku od Mithrandira, díky němuž málem lehla Roklinka popelem.

Ve Velké Síni se to hemžilo studenty. Noví studenti čekali na rozřazení a ti starší čekali, až jim konečně magicky vyčarují večeři.
,,Nesnášim tyhle malí děti. Neumí nic než se hemžit kolem," zavrávoral Ron.
,,Rone, vždyť jsi jen o rok starší. Ještě před rokem jsi se tady hemžil sám," řekla Hermiona.
,,Ale to bylo před rokem, trole. To jsme se hemžili s Harrym."
,,Jo. A já jsem úžasnej, takže všechno, co dělám je taky úžasný," přidal se Harry.
,,Jak myslíš. Naučil ses vůbec něco za ten rok kromě hemžení?"
,,Alohomora a Lumos, víc stejně letos potřebovat nebudu," zasmál se Harry.

Farář je načapal, když vylézal ze zpovědnice. Kluci nechápali, proč se vzteká. Vždyť jen poslouchali, co si tam lidi šeptají. Teď se farář nad provinilci tyčil jak hora a jeho zamračená tvář dvěma klukům slibovala všechen hněv Boží, co ho je ve Starém zákoně.
„Jste katolíci, chlapci?“ zeptal se.
„Ne,“ vypálil rychle ten starší.
PLESK! Facka jako když kopne kůň. „Zmiz a běda ti, jak někde něco vykecáš.“
Utekl, aby na kamaráda počkal venku. Vylezl za pár minut s uslzenýma očima.
„Jsem nechtěl taky dostat facku,“ potáhl kamarád. „Tak jsem mu řekl, že katolík jsem a on mě seřezal páskem.“

Viděl to všechno. Radost, naději, smutek, zabíjení. Umírali všichni. Lidé, trpaslíci, elfové i skřeti.
Díval se na to hemžení a stále jasněji si uvědomoval, že je mu to jedno. Je mu jedno, kdo vyhraje, kdo zemře a kdo přežije. Záleželo mu jen na jediném. Potřeboval Ho. Cítil se jako matka oddělená od dítěte. Neúplný. Nešlo o to, jak vypadal, nešlo o to, kde žil. Jen ho mít u sebe a byl by šťastný.
Poznání přišlo jako blesk z nebe. Byl tady! Na jediném místě, kde mohl zemřít.
"Prosím, zachraňte Ho!" křičel celou svou myslí. Jeho věrní poslechli, ale...
Pozdě. Prohrál.

"Jé, Želví, co to tady je?"
"Podíváme se, vypadá to zajímavě."
"Pšík."
"To byla mouka, Košíne. Do toho čumáček nestrkej."
"Hele, Želví, tady je něco, co máme rádi!"
"Nojo, máslíčko! Blíz, blíz, blíz."
"A co je tohle žluté s tím slizem okolo?"
"To je vajíčko, Košíne! Prý je také moc dobré."
"Srrk, srrk. Dobré, vážně."
"Hele, Košíne, myslím, že páníčkové si nás všimli."
"Bojím! Co budeme dělat?"
"Kočka! Dolů ze stolu!"
Dupdupdup, dupdupdup.
Za chvíli pod postelí:
"Želví, proč vlastně vždycky utíkáme? Vždyť by nám stejně nic neudělali."
"To je fakt. Příště budeme dělat, že nevíme, že o nás vědí."

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

"Vaše Veličenstvo?"
"Co si přejete?"
"Nemáme k vašemu pokoji postavit stráž? Přeci jen..."
"Nebojte se, nikdo o nás neví. Všichni předpokládají, že jsem zůstal u svého vojska. To, že jsem zde, víte pouze vy a vrchní velitel třetího oddílu, kterému naprosto důvěřuji."
"Přesto, Vaše Veličenstvo, možná by bylo trochu lepší, kdybychom... Můžeme přeci postavit stráže, mužů máme dost."
"Nesýčkujte. Není se čeho bát. Žádná stráž! A to je moje poslední slovo!"
"Dobrá Vaše Veličenstvo, jak si přejete."
"Čtvrtého srpna, léta Páně 1306. Dnes se nic nestalo, ale zítra se rozhodne." pomyslel si Václav III. než se odebral do své ložnice.

Dole se něco dělo. Liam vstal z postele, natáhl si kalhoty a šel se podívat.
Matěj stál na stole uprostřed lokálu a vedl plamennou řeč ke skupině po zuby ozbrojených lidí.
"Necháme si to líbit?"
"Ne!" skandoval dav zpět.
"Budeme jen nečinně přihlížet?"
"Ne!"
"Přesně! My totiž budeme bojovat!"
"Ano!"
Byl otevřen portál a skupina opustila hospodu.
Liam se otočil k doposud klidně čtoucímu Kanibalovi. "Co to bylo?"
Dotázaný zaklapl knihu a zamával s ní Liamovi před nosem. "Goodkind dopsal sérii a jim se to nelíbí."
Liam kroutil hlavou. "Chudák spisovatel. Snad to nebude horší než ta eskapáda s Rowlingovou."