DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

Je to zlé.
Je to zvrácené.
Je to nezbytné.
Když Nandu tu myšlenku vyslovil poprvé, bylo reakcí ostatních pochopitelně zděšení. To, co navrhoval, bylo nemyslitelné, příšerné. Jenže čas plynul a jejich společníkem byl jen sníh a hlad.
Rozhodování nebylo rychlé ani snadné. Netýkalo se to jen neznámých členů posádky, ale i jejich přátel, jejich rodin. Také ale věděli, že žádná pomoc nepřijde a že mají jen sami sebe.
Těžko říct, co se jim jako silně věřícím katolíkům honilo hlavou a jak se s tím vědomím dokázali vypořádat. Faktem zůstává, že na výběr měli jen smrt nebo tohle.
Rozhodli se přežít.

Tyhle baby by snad dostaly pod stůl i trolla, kdyby s nimi pil dostatečně dlouho.
Proč jsem jim vlastně neřekla, že řídím?
Takhle zle mi snad ještě nebylo. A to si říkají kamarádky!
Spaní nefunguje, musím to rozchodit.
Do tý jeskyně dojdu, i kdybych měla zdechnout.
Hlava mi asi praskne.
Bude tam chládek.
Jen ti kluci dole u potoka, kdyby tak neřvali!
Áááách, konečně.
Hm, uvnitř musela spadnout část stropu, balvany jsou až u vchodu.
Opatrně... co????
Bože, slibuju, že už se nikdy neopiju... mám halucinace!
Že v té hromadě kamení nemůže být zasypaný drak?
Proboha, on na mě mrknul!

Říkají, že prý jsem ujetá.
Spíš jsem však rozprostraněná.
Chtěla bych prostě jen do léta
Být zase půvabná žena.
Cítím se trochu jak prokletá.
Mé tělo halí se v tuku.
Věřím však, že moje dieta
Podá mi pomocnou ruku.
Ozdobný tukový prstenec
Břicho mi obepíná.
Mám hlad, že snědla bych krmelec,
Ze rtů mi div nejde slina…
Živím se však pouze zrněním.
Zalévám jej škopky vody.
Říkají, „Jarmilko, neblbni!“
Nedám však na jejich svody.
Brzy se dočista proměním,
Stanu se Jarkou 2.1!
A tak si hubnu už čtyři dni.
Zvládnu to, jsem přeci bedna!
Za tu snahu dám si škvarky.

Pohled jí sjel na zápěstí uvězněná v objetí okovů. Zírala si na ně celou dobu, co se jí okolí snažilo vysvětlit, co se stalo. Věděla to až moc dobře.
Myslela, že ty olověné okovy, které nikdo jiný neviděl, ale ji spoutávali každý okamžik, kdy se k ní přiblížil, zmizí s ním. Jejich složení ji otravovalo tak jako pomyšlení na jeho zradu.
Když se konečně olověné kruhy vypařily do vzduchu, přijela policie, aby je nahradila skutečnými. Ze železa. Byly tak těžké jako výplod její mysli?
Pohlédla na svou sestru ve vedlejším sedadle. Byly její okovy stejného původu? Proč by jinak pomáhala.

Malá holčička si utrhla kytičku pampelišek a teď se bavila tím, že jim trhala květy a cvrnkala je po svém tatínkovi, hluboce zabraném do jistě velmi důležitého rozhovoru se svým kolegou.
Tatínek si zapálil další cigaretu a setřásl z ramen žlutá kvítka. Střelil po holčičce přísným pohledem a vrátil se ke svému rozhovoru.
Holčička, dožadující se pozornosti, tentokrát nasbírala pampelišek třikrát tolik a znovu je začala pohazovat po svém milovaném rodiči. Tomu zcela očividně došla trpělivost a holčičku pořádně plesknul přes prdel.
"A kvůli takovému nevděčníkovi ona popravila čtyřiašedesát nádherných pampelišek," povzdechla si smutně beruška a sedla si na sedmikrásku.

Lori stála na nádvoří ústředí Hvězdné flotily a pozorovala rej okolo. Lidé, vulkánci, andoriané a další se hemžili všemi směry. Ráda pozorovala jejich tváře, hádala, na co myslí.
„Jste tu brzy, admirále,“ ozvalo se za ní.
„Mám ráda dochvilnost, Jime,“ usmála se.
„Rozuměla byste si s mým prvním důstojníkem,“ řekl. „Bývalým,“ dodal neslyšně.
Pozorovala, jak se jeho výraz změnil. Ještě před chvílí byl bezstarostný.
Vzpomínala, jak tu před několika měsíci úplně stejně čekali na Spocka. Jak se na něj Jim podíval, když přicházel. V tom pohledu viděla všechno, co nikdy neřekl nahlas.
Nedokázala si představit, jak moc mu asi chybí.

Dokonale sžitá se svým městem kráčí ulicí. Chvílemi tančí do jemného ťukaného rytmu a sukně z jemné látky vlaje kolem ní. Slunce hřeje pohodlím.
Radostně voní den, kdy jde na schůzku se svým nejdražším.
Zaslechne klapot a tiché nadávky.
Ne, tamten její město nezná. Ne od narození.
Každý, kdo kdy viděl, by o ní řekl, že žije v říši tmy.
Ona tmu nikdy neviděla. Neví, jak vypadá. Nedá se nahmatat, slyšet, cítit. Lidé jako ona si neumějí představit, jak svět vypadá, když ho vidíte. Ale jejich města a království jejich života nezakrývá tma. Jen procítěné dny, které dávají nádech vzpomínkám.

Už jsem v životě viděl ledacos.
Viděl jsem, jak Ivan udělal stojku na dvou lahvích piva. Byl jsem svědkem, jak Lynda upustila kontaktní čočku do popelníku, následně ji vymáchala v pivu, olízla a nasadila zpátky do oka. Viděl jsem, jak se Jindřich nabodl zadkem na řadicí páku, jak Fanouš ohryzal koberec v hotelovém pokoji, jak Saša o silvestrovské noci upálil vycpaného šusťákového Santu na násadě od smetáku.
Ale tohle jsem teda nežral.
„Pampelišky? Vážně?“ ušklíbl jsem se a pozoroval kouř.
„Je prokázáno, že smetanka lékařská zmírňuje kocoviny,“ poučil mě.
„A jseš si jistej, že i destilovaná?“
„Šestkrát, Alberte! Šestkrát destilovaná!“

Tanner nepřestával žvanit. A já umíral. Zasraně to bolelo. Svaly mi hořely a vesele se plnily laktátem. Plíce, pár scvrklých fuseklí naplněných dehtem, nabíraly dech s největším sebezapřením.
Tannerovi to bylo fuk. Koukal do desek. Tihle úředníci nemají špetku soucitu s trpícím.
„Možná je za tím někdo z její minulosti. Z doby, kdy velela z Hongkongu…“
„Uh,“ řekl jsem. Pokerová tvář je otázkou cti. Další shyb. Další. Před očima olověné kruhy. Zvolna se rozplývaly ve vzduchu.
„007,“ vzhlédl konečně, „Nenecháme to na potom?“
„Víte co? Nechte.“
Jakmile odešel, upadl jsem pod hrazdu, infarkt na dosah. Jestli já neměl zůstat mrtvý…