DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Už to tu bylo zase. Probudily ji kvílivé zvuky střídané skučením a pláčem. Dívala se do tmy a bylo jí jasné, co bude následovat. Vlhké doteky, pár štípanců a škrábnutí, pak mlaskání, tlak na hrudníku a břiše, možná brnící ruka. Věděla, že to nebude trvat přehnaně dlouho. Jen tak, aby potom padla vyčerpáním do peřin a modlila se, ať se to už neopakuje. Aspoň ne tuto noc.
Nejhorší bylo, že manžel, tvrdě spící vedle ní, nikdy nic podobného nezaregistroval a na její líčení se ráno tvářil soucitně, ale poněkud pochybovačně.
Zážitky kojící matky z nocí, kdy rostou zuby, bývají nesdělitelné.

Sherlocka probudil zuřivý útok londýnského počasíčka na okno. Tatam byla sladká mdloba a střep v mozku bránil detektivovi vzpomenout si, co jí předcházelo.
„Johde!“
Doktor vtrhl do ložnice téměř okamžitě.
„Báb rýbu,“ zabublal Sherlock zdrceně.
Odpovědí mu bylo úsečné: „Čaj?“
Sherlock věnoval šálku vlažné tekutiny vlažný pohled.
„Proč já? Proč ddeska?“
John ignoroval jeho štěněčí výraz.
„Protože jsi idiot. Protože jsi včera hodiny číhal v tomhle nečase. Já ti říkal, že Moriarty nepřijde. Jen si s tebou hrál, jako vždycky.“
Střep bolel. Sherlocka napadala jediná možnost, jak umlčet běsnícího Johna.
Naklonil se k němu a docela něžně ho polil čajem.

Mlaskavá pusa. „Buď tu hodná!“ Zavrzala branka a teta odešla. Dorotka chvíli pozorovala letící mraky, ale když začalo pršet, raději se schovala doma. Poslouchala, jak déšť ťuká na okna, pak se dívala na provazce vody, stékající po skle.
Zahřmění. Blesk sjel po javoru; ulomil obrovskou větev, která vzplála dřív, než dopadla na zem. Oheň se nerozhořel jen díky průtrži mračen. Dorotka stála u okna s očima vykulenýma a pozorovala ohromující divadlo blesků, křižujících ztemnělou oblohu, poslouchala hučení větru a přemýšlela, jestli takový vichr může porazit strom. Nebo se říká převrhnout?
Příští tornádo dům i s Dorotkou odnese do Východní země.

Vlny najednou nebyly vysoké jako on sám, ale nanejvýš jako lezoucí batole. Kdyby se Eustác někdy modlil, myslel by si, že se stal zázrak. Ale to mu, jak víme, ani na mysl nepřišlo.
Celou dlouhou plavbu od Osamělých ostrovů, a vlastně ani před nimi, se něco takového nepřihodilo. Poprvé po mnoha dnech mu přestalo být špatně od žaludku. Pookřál, konečně se pořádně najedl, a nálada se mu zlepšila tak, že byl skoro spokojený.
To Edmund s Lucinkou a všichni Narniané si dělali starosti. Eustác nechápal proč. Tak bez větru, poháněni jen vesly, pojedou trochu pomaleji. No a?
Pak to začalo.

Navazuje na Mycroftovo těžké ráno
...a pak se usmál.
"Jsem rád, že smrt neovlivnila tvůj apetit ani tvou drzost, bratříčku."
Otočil se a pohlédl do tmavých očí muže usazeného na parapetu.
Úsměv mu z tváře zase zmizel.
Sherlockovy oči připomínaly černé díry, jen se za nimi blýskalo.
"Zato tvé intelektuální schopnosti se rozvíjejí v nepřímé úměře k obvodu tvého pasu," prskl mladší muž.
Tentokrát to nebyla bratrská rivalita, ale drsný útok.
Mycroftova ramena poklesla.
"Předhodil jsi mu vlastního bratra. A jsi přesvědčený, že to za to stálo. I kdybych zemřel."
Tichá slova zbavená emocí.
"Vím, pročs to udělal."
Nepatrná naděje...
"To neznamená, že ti odpouštím."

Poznámka: ještě jedno nesoutěžní
---------------------------------------------
Poprvé byla lidmi znechucená, když viděla morbidní vzrušení některých z nich při té popravě na Staroměstském náměstí.
O víc jak půlstoletí později sotva unikla běsnění onoho sadistického šílence. Více jak stovka nařčených z čarodějnictví takové štěstí neměla a skončila na hranici.
Možná ji zachránilo, že utekla včas. Odplula do Nového světa, ale ani tady nenašla klid. I v Salemu se začala šířit hysterie, na povrch vyplouvala do té doby dobře skrývaná závist, nenávist, pomstychtivost… Co na tom, že tady neupalovali, nýbrž „jen“ věšeli. Pověsili dokonce i dva psy.
Od té doby nesnášela lidi. Dokážou být krutější než různé „pekelné nestvůry“.

Dubogradští černí mágové byli schopní spolu vycházet a dokonce i spolupracovat: věc mezi černými mágy jinde nevídaná. Severin si dlouho myslel, že je to kvůli dobrovolně dodržovanému kodexu. Když mistr Alexij žádal mistra Jakova, aby nezapomněl a zabil ho včas, považoval to Severin za vtip.
Dokud mistru Alexijovi nezačali tančit v očích běsi.
„Všechny vás zabiju!“ řval a od úst mu šla pěna. „Udělám jenom tak – “
Jakov chytil jeho zápěstí.
„Dej mu facku!“ křikl na Severina.
Učedník poslechl.
„Alexiji! Je konec.“
Alexij se probral.
Jakov mu vrazil do srdce nůž.
Severin vytřeštil oči.
„Zemřel jako člověk,“ řekl chmurně mistr Jakov.

Jim sedel v sude už niekoľko hodín a neodvažoval sa z neho vystrčiť nos. Bol si istý, že Silver s kumpánmi sú ešte niekde nablízku a keby ho videli vyliezať zo sudu, istotne by im došlo, že všetko počul, a jeho šance na prežitie by boli minimálne. Neodvažoval sa vyliezť, ani keď začali padať prvé kvapky vody. Na palube spočiatku iba jemne ťukali, po chvíli začali hlasito bubnovať. Oblohu prečesol blesk. Loď sa začala prudko kývať do strán. Sud s Jimom sa prevrhol a prekotúľal sa krížom cez loď. Jim pochopil, že ak chce prežiť besnenie búrky, bude musieť vyliezť.

Martha Jones, která Doktora neviděla už tři roky, náhle zahlédla jeho dvojníka v klobouku.
Donna Noble, která na něj už úplně zapomněla, se nekontrovatelně rozplakala a její dědeček vyběhl na dvorek a křičel: „Zasraný emzáci! Zasraný emzáci!“
Rose Tyler, která spala vedle jednoho z Doktorových klonů, se vzbudila, a po paměti sahala po jeho hlavě, aby se ujistila, že tam pořád nic nemá.
Rory s Amy se sešli večer doma jakoby nic a ohřáli si mraženou pizzu. „Vidělas Doktora?“ zeptal se Rory mezi řečí. „Jo,“ odpověděla Amy. „A vidělas, co má na palici?“
„No jasně. Ten stetson je prostě BĚS!“

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."