DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Jennifer chtěla být silná pro svého syna. Tak moc! Ale už nemohla.
Nemohla se složit, když jí zavolali, že má proraženou lebku, ani když bylo potřeba čekat, jestli přežije, ani když mu dodávala sílu bojovat o každou píď blíž k uzdravení…
Její syn byl už měsíce jen vzdálenou vzpomínkou a doma měla běsnícího tyrana, který byl ochoten ničit nejen sebe. Pochybovala, že to zvládne. Na všechno je tak sama a Justinův stav se spíš horší než lepší. Plakala, třela si naražený bok, jak jí odhodil na komodu při svém posledním záchvatu hněvu. Nechce, ale musí zkusit cokoliv.
Půjde za Brianem!

Ocitly jsme se v chodbě snění. Věděly jsme to, nikdo nám to nemusel říkat. I kdybychom si náhodou nevšimly, že fyzikální zákony si tady dělají, co chtějí, na stěně byl rezavými hřebíky přibitý nápis „Vítejte v chodběsnění“. Vynechanou mezeru jsme ignorovaly, i když nás na chvíli napadlo, jaký by asi byl chod běsnění. Určitě víc nebezpečný než taková chodba snění.
„Je tu někdo?“ zavolala jsem.
Odpověděl skřípavý hlas: „Pojďte dál. Pán vás očekává.“
„Kdo jsi? Kdo je tvůj pán?“ zeptala se má společnice téměř tak vyděšeně, jak jsem se cítila já.
„To už se nedozvíte. Běsní. Prý vás obě sní.“

Postavy: Belgie a Španělsko
Varování: nizozemská revoluce, násilí a pokusy o cizí jazyk
Choulí se v koutku střechy. Zimnice s ní třese navzdory blížícím se plamenům.
Křik z ulice zní v její hlavě, křik z domů, křik z hrdel mužů předtím, než je setnou, z úst žen, které - Přitiskne si kolena k tělu. Děti. Její děti.
Kouř se jí dere do plic a pláč ven.
Dvířka půdy se otevřou.
„Esta es mía.“
V ruce drží jen hloupý kuchyňský nůž, ale -
Španěl ji popadne za zápěstí.
„No llores, Flandes.“ Políbí ji na spánek. „Todo irá bien.“
Antonio ji nese krvácejícími ulicemi.
Ten kouř.
„Te lo prometo.“
Její oči hledí nepřítomně do zběsile jasné noci.
V listopadu roku 1576 vyplenili španělští žoldnéři Antverpy. Za oběť jim padlo 8000 lidí.
Překlad: „Esta es mía.“ - Tahle je moje. „No llores. Todo irá bien.“ - Neplač. Všechno bude dobré. „Te lo prometo.“ - To ti slibuji.
Flandes - Flandry

AN: je to hrozný AU fluff, ale když já holt u tohohle páru to klišé zbožňuju.
Rumplestiltskin vší silou hodil talířem o zeď. Před očima měl rudo a vztek mu svíral hrdlo tak, že se z něj linuly jen skřeky.
Tohle že si dovolila!?
Se zakletím rozrazil dveře a v slepém hněvu smetl ze stolu čajový servis.
Konečně! Belle se objevila ve dveřích a nevěřícně koukala na spoušť okolo. Temný pán se nadechl...
„Co prosímtě děláš? Neběsni tady jako malej, ten klobouk byl olezlej a starej, tak jsem ho vyhodila. A jestli myslíš, že ten svinčík budu uklízet já, tak se setsakra pleteš,“ přerušila ho jeho žena klidně.
Temný pán zavrčel a šel si pro smetáček.

(cca rok 2030)
Některé ženy při slově „svatba“ upadaly do zvláštního stavu, ne nepodobnému běsnění.
Tolik vymýšlení předem – hosté, menu, květiny, barvy... Holubičky? Ne, strašný kýč. Hlavně, aby šaty nevěsty byly bílé, aby jí ladily s opálením...
Co k tomu říct? „Tetička“ Veronique měla o svatbě své dcery naprosto jasnou představu a přes ni nejel vlak. Co na tom, že Danae by radši něco menšího? Čtyři, pět lidí, západ slunce a dva kroužky z bílého zlata? Žena bety by dokázala srovnat do latě nejednoho evropského alfu.
Nechtěl raději vědět, jaký amok Veronique popadne, až zjistí, že z ní tchýni už udělali a potajmu.

Tvůj vnitřní svět hroutí, něco v tobě se láme, rozpadáš se pod tíhou bezmoci. Protože proti světu se obrátil jeden z Nich. Protože Oni neví, jak dál. Protože nepomohou. Protože neudělají nic. Vše, co nabízí, jsou jen slova.
Když do tmy a zoufalství promluví vzteklý a zpupný hlas, připadá ti jediný skutečný. Správný. Ukazuje cestu, dává směr. Zahlazuje pochyby, vybízí k činu.
A tak vezmeš do rukou meč a necháš se vést hněvem. Pro pomstu. Pro krev za krev. Proti svým rodným. Jako opilý.
Zápověď a Sudbu nevnímáš. Vystřízlivěls. Hořící lodě a krvavý příboj v Alqualondë ti roztrhly duši vedví.

(4k, tentokrát 15+ kvůli použitému slovníku)
Magnar Ruuti, mistr zuřivého umění dávných berserků, spráskl ruce takřka křesťansky.
„Šéfe, kurva, opřete se do toho,“ prosil zaučovaného boha a tajně proklínal Vídara za ten nápad.
„Vztek je základ. Musíte být tak nepříčetný, že byste zabil vlastní matku.“
„Těchto rad si vážně cení, k chuti mu to však moc není,“ oponoval Edvin očividnou pravdou.
„Váš otec byl vyšinutý idiot,“ snažil se Magnar provokovat, jenže provokovaný s tím souhlasil.
„Ošukal jsem vaši ženu a chce repete,“ zkoušel dál, rovněž bezvýsledně. Oba věděli, že jí by nestačil.
„Rap je umění!“ zařval nakonec zoufale a do tří vteřin z něj bylo pyré.

Ta běsní! Pobíhá po bytě tam a zpátky, skoro vidím stoupat jí příslovečnou páru z uší. Zvedá jednu věc za druhou a hned je vztekle hází zpátky. Teda, ne tak úplně přesně zpátky, cheche. Během chvilky nadělala všude perfektní nepořádek, sám bych to nedoved líp. Vysypala prádelní koš a přehrabuje se ve špinavých ponožkách. Teď padla na kolena jak musulman při večerní modlitbě. Super!! Donutil jsem jí tlouct hlavou o zem! ...Ne, to jen nahlíží pod nábytek.
Já to prostě žeru! Tahle schovka se mi fakt podvedla. Ale zítra jí ty klíče strčím do cukřenky a to bude teprv něco!
Fandom: Krutá realita. Nebo vy snad na skřítky Záškodníky nevěříte?!

"Jacku, drahoušku, jsme v týhle časový smyčce už druhej rok, ta postel je fajn, ale začínám se nudit."
"A co bys s tím chtěl jako dělat?"
"Pořídíme si štěňátko! Nic neříkej, já vím, musím vymyslet, jak ho sem dostat, ale venku si toho nikdo nevšimne, tam je to sotva týden..."
"Johne, ty ses dočista zbláznil!"
"Malýho, chlupatýho pudlíka, měl by podobnej výraz, jako když chceš, abych ti podal flašku."
Mlčky se na sebe pár vteřin dívali. Jack seskočil z postele, John vytáhl bouchačku zpod polštáře. *prásk* Třísky se rozletěly do okolí. Jack si utřel zkrvavený ret. A pak se políbili.

pozn. navazuje na drabble Nenažranec
András držel hyeňáka pod krkem a jeho tesáky se leskly jen několik centimetrů od Jessieho tváře.
„Kdo ti dovolil sahat na něco, co je moje?!“
Hyenodlak měl v očích nefalšovaný úděs a třásl se po celém těle, div se strachy nepočůral. „Já jsem…“
„Nevěděl?!“ vlkodlakova tvář zbrunátněla. „V tohle domě je všechno moje!“
„Je tak trochu majetnický, Jessie, toho si nevšímej,“ uculil se Leandros, který právě došel do jídelny a položil na stůl velkou papírovou krabici.
„Co to je?“ zajímal se András.
„Hádej.“
Alfa zavětřil a pomalu povolil sevření, takže hyenodlak tvrdě dopadl na podlahu. Popošel ke krabici. „Pařížské trubičky?“