DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Nad horkým mořem běsnily barvy. Obloha hořela barvami ušlechtilých kovů a drahokamů. A také krvavě rudou, které pro jednou nebyla zaplacena lidskými životy. Temně zlatavé vody se vlnily a každým svým pohybem lákaly lodníky do smrtících ale přesto nádherných hlubin.
Západ slunce běsnil víc než tropická bouře.
Sandokan stál na palubě a pozoroval tu divokou krásu s mírným úsměvem ve tváři. Usmíval se, protože věděl, že je pánem těchto moří, oblohy i vzdálených černých linek pevniny na obzoru.
Yanez de Gomera mu stál po boku a také se usmíval, protože věděl, že moře, nebe i země jsou v dobrých rukách.

Nikdy si nepředstavovala konec světa jako procházku růžovým sadem.
Čekala neuvěřitelnou zkázu bolesti, smrti a utrpení.
Pak přišel on.
Jeden démon.
Posel temnot.
Rohatá stvůra s metrovými rohy, které ničily vše, po čem se ohnala.
Obrovská kopyta drtící pod sebou nevinné lidi. Rozmazávajíc je po zemi v rudé šmouhy.
Drápy na rukou rvoucí na kousíčky budovy jako by byly jen levné plastové zvětšeniny vlastních návrhů.
A řev, při kterém trnula krev v žilách, s touhou otočit se a utéct. Být co nejdál.
Myslela si, že je připravena na vše.
Ale při pohledu na běsnícího démona viděla, jak vážně se zmýlila.

Poznámka: Další Minerva. Pro pochopení se podívejte na Knihovnu
„Otče, mohu dostat klíč od pokoje?“
„V domě nemáme žádná tajemství!“
Minerva vytírala.
„ÁÁÁ!“
Výkřik vyšel z jejího pokoje. Minerva skopla kbelík, rozeběhla se.
Schody brala po třech.
Sarah křičela, máchala rukama, v očích měla strach. Na podlaze vyskládaní medvídci kolem čajového servisu, dva roztříštěné flakonky, dusivý zápach.
„Sarah! Co ti je?“
Žádná odpověď. Třas, pěna u pusy, nepřítomný výraz. Poklekla u ní.
Dovnitř vpadla matka.
„Co za svinstvo tady máš!“ zařvala rozběsněně. Minerva se skrčila. Matka nekřičela, nikdy!
„Obyčejné přísady.“
Matka se sklonila k Sarah. Hladila ji po vlasech.
„Zjistím, co smíchala a udělám protijed.“
Minerva se cítila provinile.

Když se Margarita dozvěděla pravdu, že je až druhorozená a celý život jí lhali, nedokázala se na nikoho v Talronu podívat. Co na tom, že jediní dva lidé, kteří znali pravdu byli Bheirg a její bratr.
Ne, nedokázala o něm přemýšlet jako o svém bratrovi. Na to ji až příliš popadl amok. Moc dobře věděla, že její běsnění nic nevyřeší, ale potřebovala ze sebe vykřičet ten vztek.
Nakonec se dokázala uklidnit a přemýšlet s čistou hlavou. Najednou si uvědomila, že je ráda, že má bratra. Už nebyla sama. Creagan se o ní jistě postará. Její starší bratr. Konečně má rodinu.

Vichřice nemilosrdně ničila všechno, co se jí připletlo do cesty.
„Říkala jsem to! Říkala jsem, že přijde katastrofa!“ křičela fififjonka, ačkoliv si byla jistá, že ji nikdo neslyší. Odpovídalo jí jen kvílení větru. Aspoň ten jí dal za pravdu.
Ráno byla bouře pryč a s ní i veškerý fififjončin majetek. A fififjonka si najednou uvědomila, že tahle spoušť má v sobě cosi poetického.
Podívala se na porcelánové kotě, které pořád pevně svírala v tlapkách, a připadalo jí, že i ono vypadá docela spokojeně. Zahleděla se do těch malých černých oček. Zdálo se jí, že mezi hučením vln zaslechla souhlasné zamňoukání.

Stál na přídi a pevně se držel rozvrzaného zábradlí. Takové dny už dobře znal.
„Zajistit všechna lana! Zkontrolovat poklopy,“ vykřikl do sílícího větru.
„Rozkaz, kapitáne,“ odvětili námořníci.
Moře bouřilo.
Šedé masy vln, které se snažily pohltit loď.
Její šedé oči, které mírností stravovaly všechnu nejistotu.
Bílá pěna hřebenů, světlé body v temnotě.
Její bílá pleť, zářivá a hebká.
Temný obzor a rozervané plachty.
Její tmavé vlasy, vždy tak pečlivě upravené.
Hřmění, voda, sůl, blesky, skřípění. A křik námořníků.
Její klid, střídmost, dobrota, soucit a opatrnost. Tichý, ale jasný hlas.
Miloval oceán.
Miloval Annu.
Doufal, že jednou ji s oceánem seznámí.

Bod čtvrtý Pravidel pohybu ve školních sbírkách: Po sále se pohybujte pouze v doprovodu správce. Nikdy sami.
***
Pravidla byla vyvěšená na nástěnce sborovny. Na dveřích sálu ve čtvrtém patře byla ve výšce očí. Největším písmem, který školní verze programu Word nabízela. Pro kolegy menšího vzrůstu o něco níže nalepil Daniel von Drak ještě jeden exemplář.
***
Lukáš N. za to opravdu nemohl. Jeho návštěva byla ohlášená. Mejdan, který si uspořádaly kostry už ne.
Kantor vlezl doprostřed bitky s duchy. Cáry ektoplazmy létaly vzduchem. Fyzikář marně hledal úkryt před sprškami slizu. Potom ho chytil kostlivec s červenou čepicí. Donutil ho tančit polku.

Mladík, který vběhl na chrámové nádvoří, křičel jako smyslů zbavený. Lidé od něho rychle ustupovali. Nakonec klesl na kolena a rozplakal se.
Kaifáš si povzdechl. Pocítil podobný závan lítosti jako ráno. Ale veleknězem se nestal ze soucitu. Byl pragmatik, rozhodoval se logicky. Je lepší, když zahyne jeden muž, než aby zahynul národ. Je lepší jeden zoufalec, než Římani se zkrvavenými meči.
“Co je mi do toho?” pokrčil rameny. “To je tvoje věc.”
Mladík na něj upřel zmučené oči a Kaifáš v nich zahlédl Nazaretského.
Stříbrná mince se mu dokutálela až k nohám. Dlouho se točila na hraně, pak konečně spadla.

Den po svatém Patrikovi patří k těm, během kterého nechcete řešit nic závažného. Zpravidla vám je fakt blbě a probudíte se neznámo kde, vedle neznámo koho, a nejlépe nazí. Ani upír Viktor na tom nebyl jinak. Jenže… samotářský vlkodlak Joža si vydupával nějaké speciální zacházení a vyhrožoval žraním šumavských turistů.
Upírek se bezradně podíval na svou asistentku – zoubkovou vílu, Sanife, stále oblečenou v zeleném kostýmku s typickým kloboukem a podvazky. Rukou pohladil rukojeť svého revolveru.
„Myslíš, že mě vystrašíš pistolkou a leprikonem na rameni?“ vyštěkl pes.
Viktor si pak sotva stačil zakrýt obličej před proudem vytrhávaných zubů z Jožovi tlamy.

Babička skočila přes plot pro pírko a zlomila si vaz.
*
Voldemort zabrumlal něco o nebohém sirotečku a pohoupal Harryho v náruči. Potom jej adoptoval.
*
Bella a Edward byli inteligentní.
*
Šípková Růženka dostala po píchnutí otravu krve a umřela. Princ ji líbal několik hodin a zdálo se, že se docela baví.
*
Malý princ snědl beránka.
A budeme dál pokračovat v měnění konců, pokud nám budete ohýbat rožky, podkládat námi nohy nábytku a čmárat do nás sprosté obrázky.
Nezapomeňte lidičkové, že jste vlastně bezvýznamní. To my, knihy, ovládáme příběh.
Jsme v podstatně dost mírumilovné, ale když už se vzbouříme, má to styl.