DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Bitva se přiostřovala. Na každé straně ležela spousta mrtvých vojáků. Ti živí se snažili bitvu vyhrát pro svého krále. Všude byla spousta špíny, krve a utrpení. Ale bojovalo se o Aldormský trůn, a tak se na to moc nehledělo. Každý chtěl na konci být na vítězné straně.
Uprostřed této vřavy se nacházelo i několik žen. Tohle nebylo místo pro ně, ale ony už ztratily vše, co měly - domov, rodinu. A tak doprovázely ty, co jim zbyly.
V táborovém stanu, který stál v klidnějším místě, tu noc porodila jedna z žen chlapce. Dala mu jméno Roy. Netušila, jak moc bude důležitý.

Pro pochopení tohoto drabble je nutná znalost fandomu. Omlouvám se všem, kteří si ho neužijí...
Na okna knihovny dotíral vítr o síle blizardu, ženoucí směs sněhových vloček a zmrzlých krup. Twilight Sparkle obvykle strachem ze změn počasí netrpěla, nicméně teď se krčila ve své posteli pod peřinou, kopýtka předních nohou přes oči a třásla se hrůzou.
Dveře se s příšerným prásknutím rozletěly a Twilight děsem div neprobořila strop. Papíry, pera, desky a dokonce knihy se rozletěly v tornádu studeného vzduchu, který se dral dovnitř náhle vzniknuvším otvorem.
To už se ale dveře zase dovřely a ozvala se Rainbow Dash:
"Až se mi dostane do ruky ten, kdo dnešní počasí svěřil Derpy Hooves, bude toho litovat!"

„Pojďme běsnit!“ křikla Pipi.
„A proč? A jak se to dělá?“ divila a ptala se Anika.
„Jednoduše. Rozbíjíš věci, vyhazuješ je a děsně řveš a tak.“
„Tak dobře.“ Souhlasil Tomy.
Vylezli na půdu, kde byla spousta harampádí. Pipi objevila hodnotnou porcelánovou vázu a s hlasitým klením ji mrštila o zem. Kniha spolu se soškou pejska proletěla ven dírou po tašce.
Tomy zvedl staré hodiny a pustil je z výšky se zavýsknutím (nepovedlo se mu do toho vložit vztek jako Pipi a neznal tolik jadrných výrazů).
Anika nesměle vytáhla starý dopis z otevřené zásuvky sekretáře a roztrhla ho na čtyři díly.

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

„Ne že bych je neměl rád. Ale víte, někdy bych je nejradši všechny zavraždil. Je to jako zatmění. Takový vnitřní běs.“
„Máte často tyhle pocity?“
„Občas. Je to špatné?“
„Není, jen máte děti. A to je záběr na Id i obě ega.“
Nekromant se rozesmál. „Na každého jednou dojde. Vy jste mi to říkal Freude. Děti. Takhle jsem o té svojí nemrtvé bandě nepřemýšlel. Děkuji vám pane doktore.“ Zvedl se z pohovky a usmál se na ducha.
„Chcete už odvolat?“
Freud zavrtěl hlavou. „Ještě si posedím, počtu a pak pomalu půjdu.“
„A díky za vyslechnutí. Moc jste mi pomohl.“
„Kdykoli.“

Svatí bojovníci jsou vychováváni přísně.
Aby se oprostili od vnějšího světa, ztrácejí vstupem do Chrámu jména. Byl oslovován Sedmý.
Svatí bojovníci neznají zahálku.
Ani v okamžiku zatmění, kdy celý Chrám soustředil pozornost na odvrácení konce světa, se vyučování nezastavilo. Probíhala přednáška o taktice. Sedmý pozorně sledoval výklad zpod přivřených víček.
Svatí bojovníci hledají poučení v každé vteřině.
A Sedmý sledoval, jak sluneční Bůh klidně setrvává na místě, nepropadá bojovému šílenství a nakonec vyhrává. Došel k pochopení, že běs není správnou volbou. Bojovat a zabíjet je třeba s klidnou hlavou.
To byl jeho první krok k vedení krvavě vítězné svaté války.

Můj vzácný pane, kam jsme to jen došli? Jak motýl, z místa na místo, jste hledal slibovanou lásku, vděčnost a úctu, na kterou jste zvyklý. Nikde nic. Zavřená vrata a srdce jako kámen.
A přece. I teď když vás osud tiskne k zemi, když vaší mysli vládne bouře mocnější než živly bičující vaše nechráněné tělo, když jste zůstal téměř sám… Jsem tu s vámi. Spíš zradím sebe nežli svého krále, můj život i má láska patří vám. A do posledního dechu se budu snažit zkonejšit zoufalství a hněv, běsnící ve vašem nitru. I déle, budete-li chtít.
Copak mě vážně nepoznáte?

Pozn. Namíchání vážna a nevážna mi moc nejde, ale že je to výročně aktuální, tak to tu nechám. (A nevím, jestli jsou živly životné nebo neživotné.)
Živly se sešly brzy, aby měly na přípravu kalamity dost času.
„To si zaběsníme,“ liboval si jeden.
„Jo, šéf slíbil, že pustí všechnu vodu, co nahoře nastřádal,“ přitočil se druhý a prásknul hromovým bičem.
Třetí se vznášel vedle a sršel nedočkavostí. Společně shlížely dolů a natěšeně sledovaly, jak mlha v okolí hrdého města houstne.
„Stop!“ ozvalo se najednou vzadu. „Zastavte to!“ Koordinátor sotva popadal dech.
„Rozhodli jsme se, že… to zatím odpískáme. Vypadá to, že si odteď budou běsnění dole obstarávat sami. Šéf předpovídá 1429 dní. Sorry, chlapi.“
Byl duben, najednou vysvitlo slunce a na Sarajevo dopadl první minometný granát.

V místnosti online: 7
Sheryl: Ahoj.
JohnWatson: ahoj, jak se máš?
Šmudlinka: mě ses nezeptal :-(
Sheryl: Nudím se. Povídej něco.
JohnWatson: co?
Šmudlinka: jak jsem se měla já tě nezajímá :-((((
Sheryl: Můžeš začít tím, jaký byl den... A pokračovat tím, jakou bys chtěl mít noc.
JohnWatson: dneska se chci konečně vyspat
Sheryl: Takže žádná zvrácená fantazie? Divoký sex pod sprchou?
My007: Pokud mne paměť neklame, Sherlock si jako malý rád říkal Sheryl.
JohnWatson: SHERLOCKU?????????????
Sheryl: Až sem půjdeš, přines mi mobil.
JohnWatson: Já tě zabiju!!!
My007: Nic mu nenoste. Zavolá si sanitku.
JohnWatson: To už nestihne.
JohnWatson offline...

Je více než pravděpodobné, že každého člověka stíhají jeho vlastní běsi. Já slýchám hlasy. Je jich hodně (jen jeden z nich by za určitých okolností mohl být považován za příznak psychické choroby) a každý má svou roli.
Jeden se posmívá. Sleduje mé kroky i mé myšlenky a ošklivě ironickým tónem komentuje paradoxy v nich obsažené.
Další podrývá mnou schopnost lhát sama sobě. Přiznávám, že tato nucená poctivost vůči vlastnímu já je nepříjemným handicapem.
Pak je tu i ten poslední. Jen z něj mám skutečný strach. Nemohu napsat, co říká. Brání se zveřejnění. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zmlkne.