DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Hawkeye, BJ a Winchester vešli do důstojnického klubu. Otec Mulcahy hrál na piáno, vedle něj stál Klinger v dlouhých třpytivých šatech zlomený do pozice šantánové děvy a zpíval.
"U všech hudebních skladatelů, to se nedá poslouchat!" zavyl Winchester.
"Mám štěstí, že mám absolutní hudební hluch," přitakal Hawkeye. "Ještě chvíli, a ohluchnu úplně."
BJ si zacpal uši.
Otec Mulcahy ale vypadal, že mu skřehot nevadí.
"Klingere, přestaň, Otec už je tvým zpěvem tak omámený, že ani nevnímá, jak je to příšerný!“ Hawkeye se snažil zasáhnout.
Ale Klinger zpíval dál. Ráno ho Radar našel svázaného na latríně a s roubíkem v puse.

„Do toho údolí... nepůjdeme, není tam nic zajímavého.“
„Ale, veliteli, ještě včera jste říkal, že...“
„Neslyšels rozkaz?!“
Pochva meče pleskla o stehno. Volný cíp turbanu se zatřepetal. Kůň zařičel bolestí. Kdyby důstojník mohl, zaryl by raději ty ostruhy do slabin veliteli. Pět mužů se vrátilo z průzkumu s nevysvětlitelnými bolestmi, Bůh zatrať všechny nevěřící! Má to snad být k ničemu?! A přitom tam opravdu... nebylo vlastně nic. Jen skály, srázy, polozbořený římský akvadukt, tu a tam pokroucená zplanělá oliva. Nic k životu.
„Strhněte tábor!“
Odtáhli.
Na konci onoho údolí si Písečná mandala přestala pobrukovat.
Její lidé zase mohli pokojně spát.

Gimli byl…
…dotčený, že jemu jako jedinému chtěli zavázat oči.
Je snad nějaký zločinec?
…zoufalý ze smrti Gandalfa.
Ač to nedával příliš najevo, opravdu si starého čaroděje vážil.
…unavený z cesty Morií.
Ano, i trpaslík se unaví.
…zmatený ze setkání s Galadriel.
Jakoby jí stačil jeden pohled a věděla o něm úplně všechno.
Myšlenky se mu hlavou honily jak šílené.
Pak se ale rozezněl ten zvláštní zpěv a on se náhle cítil naprosto klidný, vyrovnaný a smířený.
„Žalozpěv za Gandalfa,“ vysvětlil Legolas celému Společenstvu.
Žalozpěv, přitom tak konejšivý. Gimli, nerad, musel uznat, že elfové jsou v něčem lepší než trpaslíci.

"Za světlem jít..." linulo se z hrdla nalíčené slečny. Část tónů poslušně setrvávala na svých místech, ale několik z nich zatoužilo po dobrodružství a odhopkaly na druhou stranu stupnice.
"Tak co si myslíte?" usmála se na režiséra.
"Skvěle Marie. Ty drobné chybičky ještě doladíte."
Marie se už zvedala k odchodu, ale pak zahlédla scénáristův výraz. Jako by si nebyl jistý jestli má něco říct nebo mlčet a trpět dál.
"Je něco špatně?" zeptala se.
"No...jen, že tady se píše" poklepal na scénář "'její kouzelný zpěv'. Obávám se, že potřebujeme někoho...kouzelnějšího."
"To myslíš vílu?" nadhodil režisér.
"Myslím dobrou zpěvačku."

Connor se opíral o zadní zeď domu a dumal. Měl zavřené oči a opřenou hlavu. Najednou oči otevřel. Slyšel líbezný hlásek a tušil, komu patří.
Aby se rozhlédl, vyšplhal na střechu.
Překvapilo ho, že sedí na střeše. Netušil, jak se tam dostala. Nevěděla o něm. Chvíli za ní stál a poslouchal. Srdce mu plesalo, cítil zvláštní spojení radosti a smutku.
Potom k ní pomalu přistoupil obloukem ze strany, aby jí nevylekal. Vyvalila oči a přestala si broukat.
„Nemusela jsi přestat.“
„Stydím se před lidmi i mluvit, natož zpívat.“
„To nechápu. Nemáš důvod.“
„Já cítím, že mám.“
„Pověz mi o tom.“

„Všechno je ulepený, fuj,“ hořekoval principál. „ Na co Dřevo sáhne, to zkoní!“
„Slyšíš to?“ nastražil uši satirik. „To je hlas!“
„Kdybych věděl, jak svou vinu smýt,
žhavým ohněm chtěl bych za to jít...“
Principál se satirikem se hnali za maringotku. Tam zůstali jako solné sloupy.
Dřevo drhnul zalepený kotel a z plných plic si prozpěvoval:
„...čas snad usmíří hněv anděla
a má duše z ráje vyhnaná
pozná snad, žeee-e-e-e …“
Když spatřil principála se satirikem, zakoktal se.
„Okamžitě na scénu! Zpívat Lukáše!“ křičel principál. „Bude sukces! Konečně hlas!“
„Ale to já pro-prosím nemůžu,“ zašeptal Dřevo. „Já-já se před lidima sty-stydim, no…“

Cítil se ztracený. Svět, do kterého ho otec poslal, byl chladný, nesrozumitelný, strohý a málo barevný. Byl zde cizincem a nemohl přivyknout.
Kdykoliv mohl, utekl z města ven. Ve volné přírodě se cítil přece jen lépe.
I dnes se toulal po lukách i v lesích, až došel na vrchol kopce a sedl si do trávy. Nebyl zde však sám.
Dívka, jejíž rusé vlasy zářily v paprscích zapadajícího slunce, rozpřáhla ruce a…
„V moje srdce vešla láska…“
Nádherný soprán se nesl večerní krajinou.
Povšimla si ho, ale zpívat nepřestala.
Hleděli si do očí a oba věděli, že tohle je osudové setkání.

Aby usnul, matka mu každodenně zpívala. Vždycky se mu u toho zavřela víčka a spalo se mu pak velmi dobře. Ani nevěděl, co je to za písničku, ale byla stále stejná a měla krásnou melodii.
Když vyrostl, přišlo mu divné, aby mu matka zpívala písničku na dobrou noc, ale matka na tom lpěla a nepřipouštěla žádné výjimky. A tak se rozhodl, že když už mu matka dennodenně zpívá, zkusí rozluštit, co. Ale ráno si nikdy nedovedl vzpomenout. Pamatoval si jen na pocit údivu nad slovy. A pak, jednou, když matka výjimečně zapomněla zazpívat, zjistil syn, že ona potřebovala, aby spal...

Zlý Vlk se potuloval lesem. V břiše mu kručelo, už pár dní pořádně nejedl. Něco bych sněd, pomyslel si, a v tom to uslyšel. Jemný dívčí zpěv k němu dolehl spolu se šuměním listů na stromech. Malé holčičky jsou moje nejoblíbenější, dneska budu mít dobrou svačinu, řekl si a vycenil tesáky ve vlčím úsměvu.
"Říkají mi červená," zpívala. Vlk jí nadběhl. Sbíhaly se mu sliny.
"Co tu děláš, holčičko?" zavrčel.
Upřela na něj svá modrá kukadla. Vlk zkoprněl.
Karkulka se sladce usmála.
To je v háji, pomyslel si Vlk. Ta malá mu naprosto učarovala.
Snad mu dá aspoň kousek klobásy.

Jaro – stejně jako cokoliv jiného – v Edinburghu se nestane jenom tak. Ba ne - po šesti měsících plískanic, šedi a větru najednou uhodí a nedá pokoj.
Zelená a zlatá úplně všude člověku začne hezky skotsky skákat po hlavě, dokud se nevzdá, nehodí povinnosti za hlavu a nevyjde do parku. Všechny ty zabahněné šedivé lemy chodníků nejdřív zasvítí fialově koberci krokusů, pak žlutě pásy narcisek.
Obvyklý zvuk dudáků s magickou schopností vylidnit okolí do tří sekund vystřídají pouliční muzikanti, tartan zkrátí lemy a člověk najednou zjistí, že ve městě žijí i jiní ptáci než racci a havrani. Jaro ve Skotsku nejde ignorovat.