Osudové setkání

Cítil se ztracený. Svět, do kterého ho otec poslal, byl chladný, nesrozumitelný, strohý a málo barevný. Byl zde cizincem a nemohl přivyknout.
Kdykoliv mohl, utekl z města ven. Ve volné přírodě se cítil přece jen lépe.
I dnes se toulal po lukách i v lesích, až došel na vrchol kopce a sedl si do trávy. Nebyl zde však sám.
Dívka, jejíž rusé vlasy zářily v paprscích zapadajícího slunce, rozpřáhla ruce a…
„V moje srdce vešla láska…“
Nádherný soprán se nesl večerní krajinou.
Povšimla si ho, ale zpívat nepřestala.
Hleděli si do očí a oba věděli, že tohle je osudové setkání.