DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Nejdřív dívky v Tirionu
Maedhrose lovily,
pak zjistily, že má k sukni
dál než k mužské košili.
K mému zpěvu upnuly se,
že jsem slavík či ký ďas,
nejlibější ze všech Noldor,
kouzelný je prý můj hlas.
Občas zpívám na zahradě
písničky tón po tónu,
přepečlivě vyhýbám se
stínu dívčích balkónů.
„Prý se budeš ženit, hochu,“
přišel za mnou Fëanor.
„Než ženitbu chtěl bych radši
neštovice, svrab a mor.“
„Rúmil pravil, že má dceru,
obdivuješ její vnady,
pod okny jí prozpěvuješ,
vymýšlíš jí serenády.“
Vzpomněl jsem si na tu dívku,
tuhle jsem šel okolo
jejích oken, zpíval jsem si:
„Trolololo-lo-lo-lo.“

Představte si, představte si, co měl Jája k obědu
představte si, představte si, co měl Jája k obědu
granule s tyčinkou, tyčinkou malinkou
nudličky maštěný, baštil je jak praštěný
sám si pak pod linkou zmazal kožich pralinkou
gourmetku s rybičkou, schovanou před babičkou
felix výběry v želé, no to bude veselé
bozitu v omáčce, packy kloužou v zatáčce
se spoustou kuřete Applaws, zbylý po tetě
kuřecí snack se sýrem, vypusťte ho honem ven
myšku malou křupavou, zakousnutou za hlavou
vařené bravčové, co donesli bačové
zapil vodou nakonec, vše co sežral, hladovec!
To koukáte, to koukáte, co měl Jája k obědu!

Zpívali, a byla to elegie.
O vlkovi, který ztratil drápy i zuby a nakonec i to, kvůli čemu si je nechal narůst - a přesto běžel dál. O nevěstě, která chtěla vidět všechno a navždy bude nosit na očích pásku nevědomosti. Zpívali o dítěti času, osamělém starci, který se blížil ke konci své věčnosti.
Zpívali, a byla to píseň radostná.
O nekonečnu, o tisíci planetách, milionu měsíců a hvězd. Zpívali o cinknutí sundaných okovů, o prvním nejistém svobodném nadechnutí.
Zpívali, a byl to pláč a smích a bolest. Zpívali o temnotě, o přítomnosti a o konci.
Zpívali... A potom nastalo ticho.

Dvorskou zábavu měl velice rád.
Odpolední hon byl báječný. A zítra ho čeká zlatý hřeb celé slavnosti - turnaj!
Celou cestu do hodovní síně probíral s ostatními, kdo se s kým utká v boji. Tu se však sálem náhle rozlehl překrásný zpěv.
Mezi stoly stála nádherná dívka v zelených šatech. Měla rusé vlasy a krásným hlasem zpívala píseň Palestinalied.
Rytíři úžasem vypadla číše z ruky. Ač během svého života slyšel mnoho zpěvů, tato dívka ho zcela uchvátila.
"Pro ni bych žil, i bojoval" pomyslel si.
A když mu nazítří předávala věnec pro vítěze turnaje, už věděl, že jeho cit není jednostranný.

„Tak ukažte,“ vyzve profesor Pasr Filipa.
Hrstka písku pod vztaženou dlaní. Pár tónu, ostýchavých, ale jasných. Zrníčka zrudnou. Pak je Filip prudkým pohybem pošle proti dveřím.
Teda, skončily by na dveřích, kdyby jim profesor nenastavil předloktí. Všechna čest, ani nezasykl.
„Na co je to dobré?“
„Hlavně proti třeťákům,“ vyhrkne Filip upřímně.
„Vtipkuje,“ zachraňuju situaci.
Pozdvižený obočí mě upozorní, že můj pokus byl zaznamenanej a odmítnutej.
„To víte, pane profesore, jsme přirozený oběti.“
Přejede skeptickejma očima moje krátký tělo. Filipovo ne, vzhled neprozrazuje značně pochybnej původ.
„Buďte s tím opatrní! Kdyby se nedali odradit, přijďte za mnou,“ zabručí. „Vy přirozené oběti!“

Když Constance Bonacieuxová poprvé zaslechla vzdálené vábení Sirén, nepřikládala mu valný význam.
Pravda, ten mladý Gaskoněc dokázal být roztomilý…
Poté, co kvůli ní neváhal dát v sázku vlastní život, už nedokázala skrývat skutečnou povahu svého citu.
Ten ztřeštěný mladík jí nabízel vše, co v manželství se starým, hloupým a sebestředným mužem postrádala.
Potom se ale cosi zvrtlo.
Únos, úklady, skrývání v klášteře…
Zoufalý okamžik, kdy věnovala důvěru nesprávné osobě…
Tehdy ten kouzelný zpěv zaslechla naposledy.
Jak život zvolna vyprchával z jejího těla, schoulená v d’Artagnanově náruči bláhově děkovala za to, že loď, tříštící se o skaliska, je pouze její vlastní…
***

Ten kouzlený zpěv znějící ze všech světa stran,
přivádí vábení všem smyslům sluchovým ni šarlatán.
Jaké to lahodné propojení jemňoučkých tónů,
toť orchestr císařsky bohatých faraónů.
Vábení duše, lepšení nálady, konečné uvolnění,
sladké se světem hudby a umění propojení.
Magické tóny opouštějíce nástroj dřevěný,
krutostí reality, dopadem života stroj raněný.
Svobodná slova, bezbranné pronesení myšlenek,
vypadají tak dokonale a čistě pouze navenek.
Do srdce vtírá se nápadná zášť vůči dokonalosti,
je těžké skrýt zraky plné neskrývané nevraživosti.
A chudák houslista čím dál tím hlouběji si sahá,
jeho naděje na poklidné dokončení vskutku je malá.
Ten dokonalý jev,
houslí kouzelný zpěv.

Kdybyste označili Komkolzgrad za mrtvé město, ani v nejmenším byste nelhali. Nedávno se ale stala věc nevídaná, vlak, který z města odjel, se brzo vrátil a ještě byl přivítán slavobránou.
Pak se události seběhly rychle, zpěvačka Helena Romanski byla zajata, krátce nato bohužel byla i osvobozena a vlak s božskou Helenou odjel z města. Doprovázen explozí.
Sergej Borodin stál v troskách svého nádraží a pozoroval odjíždějící mechanický vlak. Zvedl si svářečské brýle a utřel slzu.
S francouzákem v ruce se vrhl na tovární varhany.
Vyrobit mechanickou zpěvačku (na kterou by se taky vrhl s francouzákem) přece nemůže být tak těžké.

V.
Jsem vinen, vykřikoval Tiblov v slzách i ve chvíli, když mu Kadlec a Tkadlec nasazovali pouta. A Tintin, ukrytý za sloupem, se jen usmíval.
IV.
Bianca Castafiore byla na scéně přivítána potleskem. Tato diva zapěla svou oblíbenou Šperkovou árii z Fausta a několik dalších známých kusů. Na žádost starého známého zařadila na závěr árii Černé svědomí, která všechny dojala k slzám.
III.
Tiblov vyndal z obálky lístek na operu. Inu, proč ne.
II.
Tintin se stavil u Bianky odpoledne na kávu a kus řeči.
I.
Tiblov bleskurychlým hmatem ukradl z Tintinova stolu obálku. Třeba v ní bude něco zajímavého.

"Kolego, jestli vás to nezajímá, nemusíte tu být, ale nerušte prosím ty, kteří se snaží poslouchat," postrčil si přednášející brejličky na čele a monotónním hlasem pokračoval: "A máme tu další pozoruhodný fenomén. V hloubi amazonských pralesů byl údajně nedávno objeven kmen, který ...."
Martin počkal, až se profesor Nula opět zabere do výkladu a tlumeně dokončil větu: "... fakt vážný! Tentokrát Karel leží už druhý den a nic nevnímá, jen pohybuje očima."
"A co ta nahrávka?"
"To je právě dost zvláštní. Žádnou jsme nenašli. Buď si ten kouzelný zpěv Karel vymyslel, nebo ji někdo v době, kdy už ležel v rauši vyfouk!"