Hubička s cukrovou vatou

„Všechno je ulepený, fuj,“ hořekoval principál. „ Na co Dřevo sáhne, to zkoní!“
„Slyšíš to?“ nastražil uši satirik. „To je hlas!“
„Kdybych věděl, jak svou vinu smýt,
žhavým ohněm chtěl bych za to jít...“
Principál se satirikem se hnali za maringotku. Tam zůstali jako solné sloupy.
Dřevo drhnul zalepený kotel a z plných plic si prozpěvoval:
„...čas snad usmíří hněv anděla
a má duše z ráje vyhnaná
pozná snad, žeee-e-e-e …“
Když spatřil principála se satirikem, zakoktal se.
„Okamžitě na scénu! Zpívat Lukáše!“ křičel principál. „Bude sukces! Konečně hlas!“
„Ale to já pro-prosím nemůžu,“ zašeptal Dřevo. „Já-já se před lidima sty-stydim, no…“