DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Predával z domu. Nevyprodukoval veľa, čo-to pokúpili susedia, zvyšok miestna pekáreň.
Život chutil sladko.
Bol by pokračoval kým mu sily stačili, no jedného leta sa v kútoch a popri stenách začal objavovať drevený prach. Stoličky sa lámali pod jeho ťarchou, parkety rozpadali. Prišiel o všetok porcelán keď sa preborili police.
Už vedel, že je len otázkou času, kedy mu na hlavu padne strecha.
Pred úľom sa zošikovali bývalé robotnice, teraz vojačky – záloha spojeneckej armády termitov. Aj tomu najmierumilovnejšiemu, najpracovitejšiemu ľudu raz prasknú nervy, ak im niekto pravidelne ukradne a vyžerie domov.
Nech si to pán včelár vyskúša na vlastnej koži.

Matyáš se domníval, že se golemátku bude na vojně líbit. Tvrdému režimu i respektu k autoritám bylo geneticky uzpůsobeno. Kamenem úrazu se však stal kolektiv vrsteníků. Stalo se předmětem ostrakizace, a to – zejména díky intelektuálně založenému vojínu Bedřichovi – doslova.
Poučeno populární kulturou, pokusilo se nejdříve uniknout z armády pomocí nošení ženských šatů. Avšak jako každá žena nekonfekčních rozměrů brzy zjistilo, že nemá co na sebe. Polyesterový krabicoidní hábit rezolutně odmítalo. Záhy však našlo jiné řešení. Rozhodlo se sníst džíp.
K Matyášovi se záležitost dostala až v okamžiku, kdy v sobě mělo skoro polovinu toho krámu. Okamžitě se rozhodl experiment ukončit.

Když mě někdo pozve na oběd k sobě na chaloupku u lesa, prostě předpokládám, že bude mít pro mě připravené jídlo. Existují však jedinci, kteří tuto základní premisu neznají.
Ocitla jsem se tedy tehdá v absolutní pustině, s jedním chlebíčkem přede mnou na talíři a třetinkou limonády na celé odpoledne, protože dřív zpátky nic nejelo.
Připadala jsem si nejen jak U snědeného krámu, ale také jako U Suchánků, protože voda do chaloupky zavedena nebyla.
Onen den se pak zapsal do historie tím, že jsem dobrovolně snědla větší než malé množství lesních plodů a pila z potoka. Odtehdy menu ověřuji předem.

Scullyová zaklepala na dvěře Mulderova bytu. Přišel jí otevřít zabalený do peřiny.
„Jsem nemocnej,“ zahuhlal.
„Tak okamžitě do postele,“ přikázala mu Scullyová. Mulder ulehl na gauč v obýváku. Povzdechla si.
„Jedl jsi něco?“
„Ne.“
„Musíš něco sníst,“ trvala na svém Scullyová. Odešla do kuchyně a navlékla si zástěru.
Podívala se do špajzu.
„Ty máš kočku?“ podivila se nad pytlem granulí.
„Už ne.“
Scullyová se nenechala odradit prázdným špajzem. Otevřela ledničku.
Několik sekund do ní překvapeně zírala. Byla prázdná. Nebyly v ní dokonce ani takové ty věci, co by v ledničce přežily i atomovou válku.
„Muldere, kdy naposledy jsi byl nakoupit?“

Promnula jsem si oči. Bylo hluboko přes půlnoc a já si vzpomněla, že jsem nevečeřela. Něco malého bych...
Prohlédla jsem spíž, ale kde nic, tu nic. Ani kousínek bagety. Hlad začal být hryzavý.
Zachrastění v koutě mě přivedlo na nápad. Že bych...?
V mžiku jsem se proměnila v kočku a instinkty mne vedly. Myš neměla šanci. Zakousla jsem se do ní... a s odporem ji vyplivla. Tak k tomu mě ani hlad nedonutí.
Vrátila jsem se do své podoby a ulovenou myš předhodila Birdiemu. S chutí ji slupl.
A já, s kručícím žaludkem, netrpělivě čekala, až ráno otevřou první boulangerii.

„Litujeme, tuhle knihu se nikde nepodařilo dohledat.“
No, v berlínské knihovně pro to mají často odůvodnění „válečná ztráta“, ale pokud vím, tak Klementinum bombardováno nebylo …
Pro druhou položku jsem musela do speciálního oddělení; nakonec mi místo objednané německé knihy přinesli třetí díl nějakého lexikonu ve španělštině. Prý má přesně onu signaturu.
S třetí položkou to vypadalo, že mám větší štěstí a konkrétní svazek časopisu se našel. Strany, kde měl požadovaný anglický článek být, však chyběly.
Marně jsem se rozhlížela, zda-li se odněkud neozve „ook!“. Jediná kvalifikovaná osoba tu prostě chyběla.
Tak jsem nakonec tu seminární práci o Serapidově noze nenapsala.

Vzbudilo ho šustění, kroky, vrznutí dveří. Jen co mu došlo, že by měl zkontrolovat, co se děje, zase usnul. Ráno si nepamatoval nic. Vysoukal se z postele a s ještě slepenýma očima se došoural do kuchyně.
„Kde mám střechu?!“ Probudil se okamžitě. Doprostřed domku bylo odevšad vidět. Tmavě hnědé podlahy se již neskrývaly ve sladkém stínu, ale ozařovalo je silné ranní slunce.
„To se nesmí jíst?“ Daniel upíjel na pohovce čaj.
Ondra se chvíli nezmohl ani na slovo.
„To byl dárek pro Matýska. Co mu mám teď říct?“
Daniel se zatvářil provinile a pak se vítězoslavně usmál. „Že přišla vichřice?“

Nebylo mlíko. Ani rohlíky. Že nebylo maso si už dávno zvykli, o nějakém ovoci ani nemluvě. Barča zmuchlala síťovku a strčila ji do kapsy kalhot – místa dost, stejně byly volné. Měla strašnou chuť na kakao. Nebo na čerstvou housku s máslem. Klidně i na ztvrdlou, bez másla. Z obchodu ale vykročila s úsměvem, byť jí kručelo v břiše. Usmívala se, protože bráchové doma brečeli - musela být statečná.
„Zboží dovezou zejtra,“ oznámila dvěma párům hladových očí. „Dneska si dáme polívku.“ Z vody a těch několika nahnilých mrkví ve špajzu.
Zejtra, opakovala si. Zejtra už to musí skončit. O moc dýl nevydržíme.

„Hele co jsem ti přinesl!“
„Šmarjá, myš, okamžitě s tím vypadni!“
„Chytil jsem ji až vzadu na poli, u nás už nejsou!“
„Co tě to napadlo, zvíře nešťastný?“
„Jé, schovala se pod skříň, pojď, půjdeme ji lovit, to bude sranda! Pak si ji dáme k obědu, nechám ti kejtičky, tam je toho nejvíc, pojď!“
„Za co, fakt, za co tohle! To už je třetí myš, co ji musím nakonec honit já!“
„Zábava, viď? A navíc už nemusíte být hlady! Jsem slyšel, jak jsi včera bědovala, že my máme plnou skříň granulí, ale v lednici je to jak u snědeného krámu!“

Ritina kariéra vypadala slibně. Zejména poté, co získala očarovaný bleskobrk. Její reportáže měly šťávu. Fakta kořenila zajímavými spekulacemi a lidem se to líbilo. Čtenářů přibývalo.
S jídlem ale roste chuť. Rita dávala bleskobrku čím dál tím větší prostor, články byly stále peprnější a peprnější, až… v nich nakonec nezbylo nic, než jen to pikantní koření. Vypadaly jako onen pověstný vyjedený krám.
Z Věštce Ritu vyhodili. Dlouho nechápala proč.
Došlo jí to jednou při vaření. Aby jí čtenáři byli opět ochotní spolykat, co jim naservíruje, musí být pepře míň. A na co hlavně nesmí zapomenout, je ten skutečný velký šťavnatý stejk.