DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Maminka se dneska moc zlobila. Vrčela s vysavačem, co mu říká lux, a zakopla. Pak spadla ze schodů a zvrtla si kotník. Pusinkoval jsem jí ho, aby nebolel, jako to dělá ona, když si odřu koleno. Asi to ale dospělým lidem nepomáhá, protože moc nadávala a vůbec se neusmála, jako to dělám já.
Tatínek nás naložil do auta a jeli jsme do nemocnice, kde mamince dali na nohu sádru. Tatínek říkal, že tu mašinku, co ji vytratil z krabice, uklidí. A maminka mu řekla, aby si ten krám narval do chřtánu. Jsem zvědavý. Je to ta největší mašinka, kterou máme!

"Děcka, kde jste se tak strašidelně zprasili? Vaše mi máma utrhne hlavu a vás bude drbat rejžákem!", štkal jsem, když se z mlází vynořily dvě malé noční můrky.
"Já za to nemůžu strejdo, já uklouz!"
Letos je všude plno bahna, vážně za to nemohou. Což nic nemění na tom, že mi jejich máma hlavu utrhne. Pachtíme se až k tomu nejkrásnějšímu stromečku, už po druhé, musíme se přece podívat, jestli si zvířátka vzala všechno, co jsme jim tam pracně nachystali a navěšeli. I zvířátka si zaslouží Vánoce. Namouduši, ožrali to zase nadoraz, ani drobek nezůstal. Tak dobrou chuť, fauno lesní.

Na sluncem sežehnuté trávě ležela zebra. Přesněji, bývala to zebra. Teď už to byla jen zdechlina. Padla dnes brzy ráno. Její tělo se teď pomalu peklo na žhavém Africkém slunci. Vysoká tráva se ale brzy zavlnila a objevila se malá smečka Lvů. Všichni, vyjma vůdčího samce se zastavili kousek od mršiny. Vůdce se jako první pustil do jídla, po něm přijdou na řadu lvice. Když lvi dojedli, připlížily se k nedojedené mršině hyeny a o zbytky se pak postarali supi.
Druhý den se sem přiloudal osamocený šakal. Smutně hleděl na svítivě bílé, dočista ohlodané kosti.
Tuhle hostinu, zdá se, propásl.

Noční byla náročná a stála mě kalhoty. Musím to zanýst do diet. Nohavici mám na cucky a pod bundou cítím pot. Doufám, že pot. Umírám hlady.
Zombie, to jsme tady nikdy neměli. Nový invazivní druh v oblasti Orlických hor. Exemplář udolán během a lopatou. Stěží jsem se dovlekla k Plivníkovi do hospody.
„Nemáte utopence?“ zkouším to na Plivníka. „Nakládanej hermelín?“
„Ne, všechno je snězený. Ale tohle ti posílá vampýr.“ Postaví přede mě panáka. „Prý mu připomínáš dávnou ztracenou lásku.“
Podívám se na sebe do zrcadla nad barem. Mrtvolka mi pohled oplácí.
Vampýr si přisedá a já buším hlavou do stolu.

Už zase přišel ten čas. Ten, na který se těší možná jen ty nejisté z perných nocí.
Máš hlad, tak si jdeš dát večeři. Ne, nebudeš se přejídat. Jeden chleba ti stačí. Po večeři by sis ještě něco dala. Že by čas dezertu? Jedny bebéčka tě nezabijí. Ale to není ono. Něco tu krásně voní. Bingo! Čokoláda! Už jsi jí dlouho neměla, kousek si dát můžeš. Nebo rovnou celou čokoládu. A teď by to chtěla něco slaného. Hele, balíček chipsů. Kašli na to, tak se jeden večer vyprasíš no!
Ty krámy by mohly být spíše z těch krámů, co sníš.

Každý ví, že nic netrvá věčně a každá radost skončí. I tak ale byli štamgasti Bídáka zklamaní. Jeho černý speciál nevydržel ani dva dny a veškeré zásoby došly.
"Tos nemoh objednat víc?" smutně si povzdechl Hora, na kterého nezbyl ani korbel na ochutnání. Ve službě nepil a pak nebylo co.
"Hele, já nemůžu za to, že tu mám žíznivý a nenažraný sarančata," bránil se Bídák.
"Vím. Ještě před zabijačkou to tu překřtili. U vyžranýho chudáka."
"Vyžranej možná, ale nikdy vychlastanej. Vyhoď toho posledního vobudu a zavři. Já načnu poslední sud speciálu. Ten je pro nás."
Hora měl hned lepší náladu.

U nás byste hostinec U snědeného krámu nenašli.
Ráda dobře jím a raději vařím a to je v kruzích našich známých tak pověstné, že se k nám stále rádi vracejí.
Na naší kuchyni toužebně vzpomínala má kamarádka, když se účastnila hógo fógo svatby. Všechno alá Vogue, hostina v luxusním hotelu.
Katastrofa nastala u prostřeného stolu: trošku polévky, jedno malé stehýnko a kopeček salátu. Pak nic, až v šest večer raut. A zase: troška zákusků, miska zeleniny, pár řízečků. Vyhládlí hosté si chodili na jídlo do vedlejší restaurace.
„Holka, jak já toužebně vzpomínala na tvé bramboráky“ završila líčení toho hladového hororu.

V jedné dlouhé uličce stál malý kamenný krámek. Přímo naproti knihkupectví.
Byl den jako každý jiný. Obloha byla jasná, plná buclatých obláčků.
Prodavač z kamenného obchůdku stál přede dveřmi a nedočkavě vyhlížel zákazníky.
Najednou uslyšel šílený rachot, který se stále přibližoval. Lidé vyděšeně prchali na všechny strany. Slunce prodavači zastínila obrovská, pohybující se hora. Napřáhla svou ruku přímo po krámku a odlomila z něj kus. Prodavač, chráníc si hlavu, s křikem zalezl dovnitř.
„Hmmm, chutný kámen, moc dobrý,“ konstatovala hora.
Majitel knihkupectví naproti se podíval z okna a pomyslel si: Pane na nebi, co si to ten Bastian zase přál...

,,Zima se blíží!" zahlásil Rob.
,,Ježišmarja, kolikrát to ještě řekneš?" hodila oči v sloup Catelyn a dodala ,,to bude svatba! Jak teď asi vypadá Walder Freye?"
,,Určitě jako ten úchyl ze Scary movie, co měl znetvořenou ruku!" napadlo Talisu.
Starkové se usadili, uchopili číše. V pohárech nebyla ani kapka. Služebnictvo přineslo táci. Všem vyhládlým po dlouhé cestě už tekla slina po bradě jako lunt. Jenže k jídlu také nic nebylo...
,,Je to tady jako u snědeného krámu!" rozčílil se Freyd a dal pár Starků vykuchat.
A kdyby tam byl i bastard, všichni zlovlci by zavyli: ,,Johne Sněhu, ty nic nevíš..."

Se ztuhlými prsty se špatně píše. Dýchala na ně, pak si ruku zabalila do záhybu aksamitového pláště.
Na mnohé věci si v Německu nezvykla, především na zimu a na nepohodlné komnaty. A tohle byl jen hostinec. O tak vznešenou dámu se sice náležitě pečovalo, jenže majitel už dosti dlouho čekal na peníze.
Nezáleží na tom, že manžel nosí tu nejvznešenější korunu, pokud ujede z města bez zaplacení a fraucimor tu nechá jako rukojmí. A dluhy narůstají.
Zatím ke dvoru přijeli její strýčkové a ona by je tak ráda viděla. A manžel jí také scházel.
Kéž ho její prosebný list obměkčí.