DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… cos to, Janku, cos to…“
„Sněd si ten pomeranč, nebo ne? Vyklop to, uličníku! Jsi v tom namočený až po uši.“
„Há! Mám dvě uši k poslouchání a dvě oči ke koukání… Hele, šiška!“ nezbedník namířil prstem k nebi, hbitou ručkou otočil další pomeranč a hurá z krámu ven!
Prodavač pobaveně zakroutil hlavou, mávnul rukou a jal se urovnávat hromádky ovoce. Pomyslel v tu chvíli na velkolepé představení, ve kterém se po setmění ten malý dareba bude předvádět a na tvář mu doskotačil úsměv.
Téhož dne přišli i ostatní artisté a krámeček vykoupili.
Za vstupenky.

Do hospody vpadlo pět vojáků v zaprášených pláštích. Už jejich zjev hostinskému napověděl, že pro ránu daleko nepůjdou, a vyděsil se.
„Krčmáři, pro každého džbán vína, pečené husí stehno a pořádný kus chleba,“ zakřičel jeden a zabodl do stolu tesák. „Jsme hladoví jak vlci.“
„Milosti, v zemi je hlad a bída, sami nemáme co jíst,“ zaprotestoval hostinský. „Město vydrancovali před měsícem císařští, pak přišli Švédové. O pořádný kus masa tady nezavadíte, víno nenajdete nikde. Moje krčma by se teď mohla klidně jmenovat U snědeného krámu.“
Našli ho druhý den ráno s podříznutým hrdlem. Ale hlad vojáci nezahnali. Opravdu nebylo čím.

Paní Spencerová vlastnila hokynářství odnepaměti. Vývěsní štít jejího krámku byl zpuchřelý a vrásčitý, ne však tolik jako její tvář. Ta ženská vypadala jako mumifikovaná už v době, kdy jsem byl kluk.
Gwyneth mě hodlala překvapit, a tak dopoledne skočila nakoupit na slavnostní večeři.
"Paní Spencerová, kde máte ústřice?"
"Nemám."
"A camembert máte?"
"Ne."
"Portské víno?"
"Nikolivěk, děvenko."
"A co provensálské byliny?"
"Viděla jsi snad venku ceduli Francouzské delikatesy?"
"Ne."
"To asi proto, že tu žádný francouzský delikatesy nejsou."
"Tak to vypadá, že Barnaby bude o hladu," povzdechla si Gwyneth.
Stařena si založila seschlé paže v bok.
"Hlad je nejlepší kuchař."

Tohle byla zapeklitá situace. Doslova zamotaný kruh. Jako první onemocněla malá. Nejprve průjem, potom zvracení. Pak jsem to dostala já. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, navíc to byl den, kdy jsme měli jít nakoupit, takže lednička zela prázdnotou.
Nemá smysl popisovat další průběh, protože záchod byla jediná místnost, kde jsem trávila svůj čas. Jediný, kdo to neměl v tak hrozné podobě, byl manžel. Ale i ten raději den držel preventivní hladovku.
Jenže pak nastal problém – něco jsme jíst museli, protože bez jídla nebyla energie na uzdravování. Ještě že obchod je kousek a není to tu jak u snědeného krámu.

Akane si kriticky prohlížela název restaurace - U snědeného krámu. Pak věnovala pohled Toriovi.
"Tak tady jíst nebudu!"
"No, tak můžeme zajít vedle do cukrárny?"
"Dóbře."
*
"Dobrý den, máte něco tady něco sladkého?"
"Je mi líto, ale ten stařík před vámi právě vykoupil všechno zboží."
*
"Vyprodáno? Ty jsi nemohl najít horší místo, co?"
"Koukni, támhle je zelinářství, chceš koupit aspoň jabko?"
"Aspoň, že to."
*
"Je mi líto, ale byl tu takový hnědovlasý mladík..."
*
A tak zatímco se Torio hádal s přítelkyní, L právě řešil důležitý případ a Ryuk pomáhal Lightovi s novou strategií. Ani jedno se neobešlo bez pravidelného doplňování
energie...

"Vypadám snad jako flákota?"
Martyho hloupá otázka zněla nekonečnou ozvěnou jeskyně.
Jeho vlastní "joooo!" mu řvalo ve snech.
Co? Co, pro všechny mrakodrapy na světě, provedl tak hrozného, že mu bylo dáno skončit na kusu země, kde nikdo nekrmí a nikdo netleská? Kde králem je praštěná pruhatá opice, která by z něj chtěla mít zbraň hromadného ničení? Všechno maso tu umí utíkat. A on nikdy nelovil. Co hůř, některé to maso jsou jeho přátelé.
Přátelé? Ne, Marty, běž pryč. Není řešení.
Není? Kecy...
Jen počkej, New Yorku. Brzy uvidíš.
Představujeme vám naši hvězdu. Lva! Alexe!!!
Jediného lva, který... žere sushi?

"Kde je Lee?"
"Třeba čekal tak dlouho, až vrostl do země. Vidíš támhle to křeslo? Nápadně se mu podobá.."
"Jo, a taky vidím vzkaz na stolku."
Dvojčata se shlukla kolem papírku.
"Sraz v šest. U snědeného krámu."
"Bezva. Co tím sakra myslel?"
"Nejbližší krámy jsou v Prasinkách. Pochybuju teda, že některý z nich přes noc přejmenovali."
"Co ty víš. Třeba si řekli, tak, teď je všechny převezem a bác. "
"Nebo je to šifra! Vezmeš první, třetí a páté písmeno a-"
"Co tady blbnete?!"
"Lee! Můžeš nám odhalit genialitu svého vzkazu?"
"Snědený krám?"
Ukázal na prázdný obal od bonboniéry na stolku.

Píšu papír, píšu stránka,
píšu tužkou, nejsem banka.
píšu pro vás, píšu sám,
snědeného krámu pán.
Tož jsem přišel na buben,
nehledě na měsíc duben,
V květnu všechno rozkvétá?
mýlka, ač jsem poeta.
Do výlohy hodil by se,
aby se tu vyjímal,
model věže co je v Pise,
hned by lidem zvěstoval.
Je to s námi nahnuté,
toť beze vší skromnosti,
ač nohy máme obuté,
a kradem všem i možnosti
uplatnění v trhu práce,
nekupujem věci,
že nám vzrostla populace?
to jsou enem kecy!
Já jsem toho příkladem,
sám jako kůl v plotě,
jenom se svým výkladem,
ve stoslovné slotě.

"Jsme tady u Suchánků, nebo co?" bouchl do stolu starší, až jeho zlaté hodinky poskočily.
"Je mi líto, pánové, ale v sudech mám jen myši..."
"A jakpak to, paní hostinská?" zeptal se zpěvavě mladší.
"Váš podařený bratříček za to může! Zrovínka tady, jak sedíte, se pohádal s tatínkem králem. Padla totiž otázka, jak má svého otce rád...
Odpověděl: Jako pivo! Což byla svatá pravda!
A ježto pan král je letory prudké, rozkatil se a dal všechno pivo vylít prasatům. Prý že to vyjde nastejno. ...Svého syna pak vyhnal z domu."
"Ani jsme si nevšimli - stejně byl víc doma v hospodě..."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sleduješ ako k nám tá postaršia osoba ženského pohlavia mieri.
- Veruže sledujem. A čože tu chceš, biedna duša, takto skoro ráno o pol tretej na obed?
- Dobrý deň, pastierikovia moji.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Nechytaj hneď valašku, Pištík. Tuto starká nás zdraví ako vie. A čože sa vám prihodilo?
- Pred dvoma deťmi utekám. Obchod a barák mi zjedli a ešte ma aj upiecť chceli.
- Aj vás chceli zjesť? Nám Anča jedlo pravidelne nosí. A ju zjesť, by bola veru škoda.