DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Problémy nastaly ve chvíli, kdy si císař chtěl dát snídani.
„Vy nemáte jogurt?“ ptal se nevěřícně lodního správce kantýny.
„Bohužel, Vaše Veličenstvo,“ řekl správce zkroušeně. „Piloti je všechny snědli. Jsou po nich jak diví...“
„Co palačinky a javorový sirup?“ zkoušel dál císař.
Správce zavrtěl hlavou. „V poslední zásobovací zásilce sirup chyběl.“
„Tak aspoň ovesné vločky,“ císař začínal znít zoufale.
„Taky ne,“ ve správcově hlase se odráželo skoro stejné zoufalství. „Ovesné vločky nejsou od té doby, co jsme vyhodili skoro všechno obilí...“
Princezna se obrátila ke svému choti a řekla nesmlouvavě: „Tak si prostě dáš rohlík s máslem jako všichni ostatní.“

Mým největším potěšením bylo tehdy sedávat v okně vedle květináčů s vonnými popínavými růžemi, pozorovat lidi, kteří chodili dole po ulici a vymýšlet si o nich příběhy. Mamince tahle moje radost dělávala starosti. Bála se, že prochladnu a nikdy se neuzdravím.
V naší šedomodře dlážděné ulici se nacházelo množství krámů a krámků a panoval tam po většinu dne čilý ruch. Hned naproti mému oknu bylo ale zlatnictví, kterému jsem přezdíval U snědeného krámu. Obvykle zelo prázdnotou, majitel byl nerudný, ve výloze zlatnictví se však skvěly nádherné hrací hodiny. Představoval jsem si, že se uzdravím, jakmile si tyhle hodiny někdo koupí.

Prodejní automaty jsou zde převážně mudlovské, některé s přídavným zařízením k výrobě snazších lektvarů (životabudiče, "obluzováky").
Jedna z nejstarších budovních legend ovšem vypráví o takzvané "Mizející truhle". V 18. století ji anonymní student popsal jako "truhlici karakteru podivného, jako by tovar měl v ní býti, však prázdná zdá se docela a patřiti ji na rozličných místech možno".
Moderní věda pokládá truhlici za tzv. anachronický objekt: předpokládá se, že jde o skutečný automat z 21. století, jehož výskyt o tři století dříve však zůstává neobjasněn, stejně jako druhá část legendy, pravící zlověstně: Až její čas nadejde, vše živé v sebe pohltí.

Rozhlédla se po bytě a povzdechla si. Lednička prázdná, spíž na tom nebyla o moc líp. Vytáhla poslední peníze do výplaty a zašla ke kadeřníkovi. Investovat do budoucnosti se vyplatí. Vzala si prstýnek, chlapi mají odjakživa strach ze závazků a svobodná ve středních letech, to jsou chodící závazky. Vydala se do nejdražší kavárny ve městě a vytáhla knížku, aby nevypadala zoufale. Vedle si přisedl chlápek. Movitě nepůsobil, ale někteří to na odiv nedávají a jeho víno vypadlo kvalitně.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy.“
Otočila se na něj a usmála se.
„Jsem teprve na začátku, ale vypadá zajímavě.“

Odpojili jsme ji. Některá rozhodnutí nejsou snadná, ale člověk je musí brát čistě racionálně. Její stav přestával být slučitelný se životem. Jakmile její teplota stoupla na úroveň pokojové, nebylo zbytí.
Společnými silami jsme ji opatrně přemístili na záda. Ležela odevzdaná a velice tichá.
Také jsme mlčeli. Situace si žádala dodržet dekorum.
V. promluvil teprve v polovině pitvy.
„Hele, stejková omáčka. Tu kupovala ještě ex,“ dodal sentimentálně.
„Ehm, kdyže jste se to rozešli?“
„Vloni.“
Moje obočí zamířilo k temeni hlavy.
„Zas to tu bude jak u vyžranýho krámu,“ vzdychl.
„Třeba se pozítří vzpamatuje. Doufám.“
„Doufej. Tak malou mrchu už totiž neseženem.“

"Kapitáne Karotko!!!"
"Co se děje, desátníku?"
"Jsou tady... Počkejte, tam nemůžete!!!"
Na strážnici vtrhl houf trpaslíků. "Musíte to zarazit!" ozvali se všichni jako jeden... trpaslík.
Karotka vstal od stolu, a to stačilo, aby dav zmlkl, a začal nenápadně schovávat dvoubřité sekery.
"Zarazit co?" zeptal se Karotka.
"Tu zhůvěřilost," vychrlil ze sebe trpaslík, který je vedl.
"Pan Sven Přilbodrť, nemýlím-li se. Jakou zhůvěřilost?"
"Trollové! Vtrhli k nám do pekárny, a..." nebyl schopen to vyslovit.
"Všechno je pryč," ozval se jiný. "Pecny chleba, bojové dortíky, vrhací housky..."
"Oni to ukradli?" zeptal se Karotka.
"Ne," hlesl Sven. "Koupili, ale... ale... oni to SNĚDLI!"

Líčím na něj pasti už několik let. Mé anonymní inzeráty v Timesech se neshledaly s úspěchem, stejně jako báječné divadelní představení věnované pouze jemu taky nevyšlo. Asi že na něj nepřišel.
Před pár měsíci jsem si kvůli němu zařídil obchod. Dal jsem si opravdu záležet, aby měl tu správnou romantickou atmosféru - žádný smrad sýra, všude čisťoučko a hlavně ta správně svůdná hudba. Věřili byste, že židovská kapela není vůbec levná?
Ale! Již přes týden brousí kolem a já vím, že přijde den, kdy vstoupí dovnitř.
Poté, co mu odmítnu dát jakýkoliv sýr, zcela jistě zahoří touhou prozkoumat se mnou sklad.

Předmět: Jídlo
Důležitost: vysoká
Vážení, dobře zásobený automat na sušenky patří spolu s kávovarem a vysokorychlostním připojením mezi základní lidská práva. Ta se nevyplácí podceňovat. Žádám o urychlené doplnění tyčinek Twix.
Q
FW: Jídlo
Q,
podle sdělení F_678, které nalezneš v týdenní aktualizaci, se MI6 připojilo k projektu zdravého stravování. Nevyhovující potraviny budou do dvou týdnů nahrazeny bio variantami.
E.
FW: FW: Jídlo
Eve, přečetl jsem si sdělení. Pochopil jsem, že za dva týdny nám nainstalují jabloň a záhon mrkve (?)
Zmatený Q
FW: FW: FW: Jídlo
Je to experiment.
(*povzbudivý smajlík*)
E.
Předmět: VÝPOVĚĎ
Q.
Potřebovat.
Cukr!!
Příloha: výpověď.txt

„U Snědeného krámu, divné jméno pro restauraci.“
„Mě přijde kouzelné.“
„Tobě přijde kouzelný všechno.“
„Nebuď sarkastická, Donno, bude se ti tu líbit.“
„Divná restaurace. Žádné stoly, židle jen barový pult.“
Došli k baru. Odnikud se zjevil číšník.
„Prosil bych dvakrát krocana nadívaného humrem.“
Číšník zmizel. Za chvilku před nimi stály dva půllitry s inhalátory.
„Co je to?“
„Náš oběd.“
„Jak to mám jíst?“
„To se nejí. Vdechuješ vůni a chuť.“
„Co je to za blbost.“
„Žádná blbost. Nápad génia. Nepřibereš a dosyta se najíš.“
„Spíš načucháš.“
„Zkus to a uvidíš. Vůně tě neskutečně zasytí.“
„Teď už rozumím, jménu téhle restaurace.“

Letadlo pomalu dosedlo na ranvej.
Nesnáším létání.
Fakt, že ne.
Ze srdce nesnáším.
Něco o tom vypovídá fakt, že i o hodinu později svírám pevně Vincentovu ruku.
Neochotná se ho pustit.
Co kdyby se ztratil a já musela zpět letět sama?
"Jsi nějaká bledá. Nemáš hlad?"
Tichý opatrný dotaz.
Zamyslím se.
V žaludku mi zakručí.
"Trochu. Co navrhuješ?"
"Támhle to vypadá dobře."
Zvědavě se otočím.
Pobaveně pozvednu obočí.
Zasměji se.
"To myslíš vážně?"
"Co?"
"Hospoda U snědeného krámu?"
"Proč ne?"
"Myslíš, že tam budou mít vůbec nějaký jídlo?"
"Nevím, ale zkusme to."
Povzdechnu si.
Pobaveně.
Vždycky mi dokáže zvednout náladu.