DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Bavili jsme se o tom, jaké různé potraviny obsahují stopy korýšů. Chleba z Alberta nás totálně rozložil. Jak je možný, aby v chlebu byly stopy korýšů? Never mind…
Venku jsme na korýše navázali.
„Teď si představte, jak by Ríša seškrabával ty korýše z kýlu.“
„Ale to by pak byl… KORíša“
To už jsme smíchy všichni umřeli.
Celou následující cestu na Dejvickou jsme vymýšleli činnosti, které by z Ríši udělali KORíšu.
To už mě smíchy bolela bránice a nekontrolovatelně jsem slintal.
Aneb korýšové jsou všude, i tam, kde je vůbec nečekáte. Mrchy jedny…
A když to není korýš, je to KORíša.

V noci pršelo. Byl to zcela normální déšť, který ráno po sobě zanechal mokrou trávu a čistý vzduch. Začínala si už myslet, že se jí to všechno zdálo. Kde jinde by přeci po sobě déšť zanechal druhý den moře než ve snu?
V tom snu netoužila po ničem jiném než se vrátit domů. Teď ale doufala, že by se tam někdy mohla vrátit zpátky. Chtěla by zase z okna lovit kraby a chodit podél mořských kolejí.
Ale to všechno byl jen sen. Už tomu začala věřit. Pak ale otevřela okno, aby se nadýchala dešťového vzduchu. Na parapetu našla maličkého kraba.

Evžen se rozhodl sbalit Máňu jedním jediným frontálním velkopanským útokem, který ji navždy dokáže jeho velkorysost, nadhled, rozhled i výjimečnost. Za tímto účelem utratil celou výplatu za suroviny na parádní večeři. Jenže když zazvonil zvonek, Evžen stál bezradně nad stolem.
Stopy korýšů, kteří se vzepřeli svému osudu a zaveleli k exodu vedly skrz talíř majonézy k ledovému salátu, kde končily. Zdá se, že jejich hlavohruď nebyla zrovna stvořena k vytváření strategických plánů, ale na Evžena to stačilo.
Máňa těžce dosedla na židli osázenou okvětními plátky rudé růže a vzdychla.
„Tohle do mě nedostaneš ani za nic. Nepůjdeme radši na pivo?“.

„Prý zničená atmosféra. Nesmysl, to bychom tady vůbec nebyli. A pokud je se vzduchem všechno v pořádku, co nám brání postavit skutečná letadla, ne vznášedla ploužící se pár metrů nad zemí?“
Nakonec prezidentka Paylorová i sbor guvernérů nově demokratického Panemu odvážný projekt „Zpátky nad stromy“ (ministru pro komunikaci připadal kdovíproč strašně vtipný) povolili.
Po několika dnech se podařilo dohledat trosky prvního zkušebního letounu. Křídla měl podivně zdeformovaná. Podle technické analýzy to nezpůsobil pád.
Po dvou týdnech nalezli černou skříňku s kamerovými záznamy. Neobjasnily mnoho.
Na záběrech byla modrá obloha a pak, než obrazovka zčernala, se objevilo něco připomínající obrovská klepeta.

Pekárna byla nepoškozená. Technicky. Nebyla ale dostatečně netknutá na to, aby šéf neomdlel hrůzou, když dorazil do práce.
„Co jste to provedli?“ zachrchlal, když ho hoši z noční směny propleskli k životu. Tichý Boris pokrčil rameny. Tišší Boris neudělal ani to. Člověk obalený růžovým mimozemským slizem se vůbec těžko pohybuje.
„Došlo k dalšímu otevření portálu,“ oznámila Milada věcně. „V těstě možná budou nějaké zbytky,“ řekla, jako by se ze stropu nechumelily kusy obřích krabů z okraje vesmíru.
„Napíšu to do složení,“ vzdychl šéf rezignovaně, když se konečně posbíral ze země. Postavit pekárnu na časoprostorové trhlině rozhodně nebyl jeho nejlepší nápad.

Raci prý chodí pozpátku.
............... Mluvíme o revoluci, sedmdesátých letech i době těsně po válce.
Ale raci se přece posouvají dál.
............... Z našich rozhovorů vlastně plyne spousta věcí pro léta budoucí.
Na okno narazí můra.
Snad slyší pár slov, nebo to možná není můra, ale můrák.
Rozhodně kašle na naši dámskou jízdu.
Okno zůstane prostě černé.
Raci prý chodí pozpátku
............... a my se slovy vracíme v čase.
....... Jsme raci?
Sklenky vína se mění ve smích a únavu.
............... Raci přece víno nepijí.
....... Ale zkoušel jim ho někdo nabídnout?
Jdeme slovy zpět
............... i vpřed,
....... nejsme raci,
............... připomínáme raky,
horoskopoví jsou emocionální,
....... smějeme se.

Veganství. Momentálně je to jedna z důležitých částí mého života a doufám, že se v ní budu zlepšovat. Zatím jsem totiž spíš vegetarián, protože se občas neudržím a dám si mléčnou čokoládu, nebo si nepřečtu etiketu tyčinky a doma zjistím, že je s jogurtem…ale maso už nejím a nemyslím, že ještě někdy začnu...Občas je to vážně složité a někdy se mi díky tomu stávají i vtipné příhody. Ovšem vrcholem všeho je, když si domů nadšený vegan přinese tři pytle mražené zeleniny, začte se do složení a úplně na konci je drobným písmem napsáno: „Výrobek může obsahovat stopy korýšů…“

Jeho čelo se dotýkalo studené země, kolena bolela a o zničených zádech ani nemluvě. Přesto se odhodlaně ráno co ráno obracel směrem k Mekce, doufajíc, že tam nahoře je někdo mocnější než beznaděj tohoto davu plného zlomených lidí. Svěřoval Bohu osud své rodiny - těhotné manželky, dvou dětí a naději na nalezení bezpečí. Najednou si všiml něčeho na zemi. Drobní korýši. Radostně se usmál. Dnes je připraví na ohni. Bůh jeho rodině dopřál pokrm v té největší bídě, který by v nějaké luxusní restauraci v Sýrii stál majlant. Tato skutečnost jej naplnila nadějí, že ten nahoře bude mít asi dobré srdce.

Po vyšetření rychle sál, ještě tomu nešlo věřit, spánek.
Probrala se, něco a všechno jinak, něco bylo – už není a nebude, na okno dopadají těžké kapky, zvenku se line křik.
Poslouchá hlasy – vražda, právo, Bůh – třeští jí hlava – vražda a život – vždyť já jsem nechtěla!
Vyjde na chodbu (neměla by). Ve vedlejším pokoji – okno dokořán – pláče dívka.
To okno zavře. Vidí jen deštníky a spoustu noh pod nimi, malé kraby s bezcitným krunýřem navrch.
Tuší, že dívka chtěla, ale na tom nezáleží.
Lehne si vedle ní – společná bolest – čekají.
Přestalo pršet.
Po krabech zbyl ušlapaný trávník a pár jizev navíc.

"A co vaše práce, doktore?"
"Našli jsme v Pegasu loď třídy Orion, je dost poškozená, ale můžeme ji celou rozebrat. Je to úžasné," odpověděl mu Zelenka.
Ke stolu přistoupila servírka.
"Já si dám smažák, děkuji," objednal si Tomas a usmál se.
"Pro mě svíčkovou," doplnil doktor Zelenka, "neuvěříte, jak dlouho už jsem ji neměl."
Tomas si dál prohlížel jídelní lístek.
"Stopy korýšů? To si dělají legraci?" vyhrkl a ukázal doktorovi v lístku poslední stranu.
"Jo, to je teďka nové," zasmál se Zelenka.
"Teda, žiji poslední tři roky na cizí planetě, ale jako cizí svět mi to začíná připadat tady doma."