Píseň ledu a ohně

Tywin byl spokojený. Po letech snažení konečně dosáhl svého.
Co na tom, že se to povedlo až napodruhé? Minulostí bylo ponížení, které mu připravil Aerys, když odmítl největší věno, jaké kdy království mohlo vidět, jen aby svému synovi místo oslňující krásky nabídl neduživou Dornku. Jak uspokojující bylo pomyšlení na jeho neslavný konec…
Nový král byl jiný. Mladý, plný života, dychtící po zábavě. Takový život ovšem vyžaduje mnoho zlata. Toho však po proběhlé válce nebylo nikde nazbyt. Nikde kromě sklepů Casterlyovy skály.
Tywinova pokladnice bude krvácet. Žádná cena však není příliš vysoká za to, aby na železném trůnu viděl svého vnuka.

Ledový vítr zavanul od tmavých vln Trojzubce a starý shrbený převozník si přitáhl plášť z beraní kožešiny blíž k tělu. Ač bylo Braniště po ničivé podzimní povodni z velké části obnoveno, k válce se přidala zima, pročež živobytí nebylo snadné. Proto převozník každou chvíli opouštěl teplo krbu a vydával se vyhlížet pocestné na cestě.
Přibližující se zvuk koňských kopyt přinutil převozníka otočit se tím směrem. Jezdec v hábitu Tichých bratrů mezitím dojel až k němu a odhalil svůj děsivě popálený obličej. „Říkal jsem ti, že se jednou vrátím,“ oznámil. „Přišel jsem si pro svých osm tisíc devět set devadesát zlaťáků.“

„Nezlob se, ale nemohla by sis odložit ty… no, ty podivné šperky?“
„Nelíbí se ti?“ posmutněla Magráta.
„Ale ne, jsou moc pěkné, opravdu. Jen mi to moc evokuje, že jsi čarodějka. Nemám s magií dobré zkušenosti,“ vysvětloval Davos.
„To je mi líto,“ usmála se omluvně, zatímco se zbavovala všech talismanů, náramku s podivnými nápisy, světélkujících náušnic a náhrdelníku s pentagramem.
„Ty za to přece nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Mně zase smrdí kapsy cibulí…“
„To jsme ale dvojice,“ vyprskla Magráta a na jeho udivený výraz dodala: „Nezmínila jsem se, že příjmením jsem Česneková?“

Cibulový rytíř se po dlouhé době od srdce zasmál.

Chyběla mu spousta věcí. Pořádné jídlo, spánek, důstojnost, latrína, nebo aspoň klidný kout v lese na čerstvém vzduchu poblíž velkých lopuchů. A meč, kterým si mohl důstojnost vynutit.
Jenže s ubíhajícími dny a nocemi, které nešly od dnů rozeznat, se ta záplava ztrát zmenšovala a vyostřovala.
Snažil se vybavit si kroužky Cerseiných vlasů mezi prsty. Zůstala sama.
Otci všechno zlato nepostačí, aby ho vykoupil, protože teď má jeho syn nedostižnou cenu dvou malých děvčat a obrovské kupy mrtvol.
Když měl lepší dny, utěšoval se, že Tyrion něco vymyslí.
Když měl ty špatné, dal by pravou ruku za jediný sluneční paprsek.

„Strašně mi šla na nervy. Pořád samá přísaha sem, povinnost tam, rytířství a čest… U sedmi pekel, jak zrovna ona může být pořád tak naivní? Prostě mi jí bylo líto, tak to bylo.“
Zarazil se pod upřeným pohledem bledých očí.
„S tím na mě nechoď, je mi úplně ukradená.“
Další zírání.
„A teď se mi budeš posmívat, že o ní mluvím? Já s tím nezač-“ nedořekl, protože si uvědomil, jak směšně to zní.
Namířil prstem do strnulé šeredné tváře s neuhýbajícíma očima: „Abys věděl, vůbec se mi nelíbí!“
Na to se Ilyn Payne ušklíbl a podal Jaimemu měch s vínem.

„Kámo, ty jsi ale velký. Kde ses tu vzal? Kde jsem se tu vzal já? Jaktože tu nic nesmrdí?“
„...“
„Ty nebudeš zrovna ukecaný, co? Nevadí, já si vystačím. Ale měl bys vědět, že takové to – mluviti stříbro, mlčeti zlato – je pěknej nesmysl. Nic nevytřískáš tak, ani tak.“
„…“
„Ještě bych si to mohl vzít osobně. Nebavíš se se mnou, protože jsem malý spíše páchnoucí mluvící pes, zatímco ty se považuješ za důstojného skorovlka?“
„…“
„Že tě přerušuju… Támhleti dva po nás jdou.“
„…!“
„Sakra, všimnul sis, že jsme tu sami.“
„Baf!“

Gaspoda odlétá pět metrů. Duch se spokojeně usmívá. Moc hezky si popovídal.

„Nepropadej zoufalství. Sjednotit tolik kmenů se žádnému Králi za Zdí, jak jsem slyšel, dosud nepodařilo. Máš možnost přinést svému lidu mír.“
„Jdou za mnou, protože věří, že jsem našel Joramunův roh, magický předmět schopný probudit obry a zbořit Zeď…“ povzdechl si Mance. „Jenže pravý roh byl zničen, tenhle je obyčejný. Při bližším pohledu to zjistí každý.“
„Můj bílý bratr Charli mne učil moudrosti bílých tváří. Někdy je pro dosažení dobrého cíle nutné lhát.“
„Nechápu…“
„Říkáš, že pravý roh byl zničen. Když rozlámeš i jeho nápodobu, můžeš tvrdit, že byl použit při magickém rituálu a jeho síla nyní prodlévá v tobě.“

Sotva si šlo představit podivnější svatbu. Hostů poskrovnu, přesto hodovní síň praskala ve švech náporem domácích.
Mladou a křehkou nevěstu zdobil růžový plášť s vyšitou zlatou volavkou, ale její pleť svou barvou připomínala peří té skutečné. Naproti tomu ženicha, ač bezzubého, seschlého a shrbeného, jako by v jeho devadesáti letech polili živou vodou. Zatímco pro ni byla tato svatba první, on se dnes ženil již poosmé.
„Jaký krásný pár,“ uchechtl se kdosi v davu přihlížejících, „skoro by jeden začal váhat, který z nich přežije toho druhého.“
„Proč se nevsadit?“ odpověděl šeptem druhý. „Za sebe říkám: sto zlatých dragonů na Waldera.“

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.