DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Když byla malá, patřily pastelky mezi její nejoblíbenější hračky. Nejraději kreslila kytičky.
Střed slunečnice teď vybarvím hnědě...
Na střední škole si oblíbila černobílé kreslení tužkou, ale pastelky se hodily k zvýrazňování v sešitu.
Řasy dělíme podle složení chlorofylu na červené, hnědé a zelené. Mezi hnědé řasy patří chaluha bublinatá... Kde mám hnědou pastelku?
Když jí vysvětlili, že se uměním neuživí, šla studovat biologii a pastelky odložila.
... Fucus vesiculosus, řád Fucales, třída Phaeophyceae...
Při stěhování do nového domova pastelky vyhodila jako nepotřebné, ale časem jí začaly chybět. Jejím koníčkem se stalo barvení rostlinami.
Tmavě hnědou barvu získáme ze slupek vlašských ořechů...

Kreslení ji odjakživa bavilo. Svět kolem ní, postavy z pohádek a večerníčků, všechno se přenášelo na papír. Veselé barevné světy.
Psaní, to přišlo později, když zvládla čtení a přišla mu na chuť. Postupně začaly vznikat pokusy o vlastní příběhy, samozřejmě i s obrázky.
„Ty to vždycky tak odflákneš. Samé figurky, jedna jako druhá.“
Tátova slova ji zarazila. Zkusila si dát víc záležet. Nakreslit babičku a vnučku, tak, aby zřetelně vyvstal rozdíl i podoba mezi nimi.
„Vždyť říkám. Figurky.“
Tak nic. Vlastně pro ni bylo stejně důležitější psaní.
„Samé bláboly a nikam to nevede. Holt nemáš talent.“
Pravda někdy skutečně bolí.

Číhám.
Teď! Levá packa, pravá, náhra a šup! Trefa!
Číhám znovu.
Jé, spadla blízko! Stačil levý hák a je tam taky.
Tak honem, už číhám dlouho!
Konečně! Mazej za ostatníma!
„Já nemám červenou! Mně se ztratila červená!“
Jejda, je zle. Malá zjistila, že je něco špatně.
„Babí, slyšíš, jak mám vybarvit Karkulku?“
„Koukni na zem, tam někde bude!“
„Koukám a není! Někdo ji sežral!“
„Kdo by ti žral pastelky, prosím tě…“
Domácí se s povzdechem spustí na kolena. Jde najisto.
„Jsou pod ledničkou, koukej. Červená, žlutá, modrá… a hele, i černá! Že se nestydíš, Tobiáši!“
Nestydím. Já si zas počkám!

Krvavou záclonou prosakuje čarovná síť.
Xénie ji cítí, magie se táhne jak jedovaté pavučiny.
Proniknout do skrytého prostoru je možné, jen najít a rozplést správný uzel.
Evženovy prsty kloužou po drsné zdi, sledují palčivé proudy. Černota se vpíjí do kůže.
Xénie bez dechu přihlíží.
Evžen ví, co musí překonat. Čáry uzavírají jeden prostor v druhém jako tajnou zásuvku.
Rychle vytáhne špačka tužky. Podrobí cizí čáry své vůli. Rozbije závoru.
Moc jeho znaků zápasí s tvrdošíjným odporem brány.
Tuha se zlomí.
Evžen zuřivě zaskřípe zuby.
Xénie pohotově pomůže.
Modrá pastelka přejde z dlaně do dlaně.
Jasně modrý klíč rozepne černý zámek.

"Ach, to jsi ty, Zuzanko," řekla slečna Cílená. "Posaď se."
"Zuzanko..."
"Ano, slečno Cílená?"
"Mám tu stížnost, od slečny Rybářové-Kvěchové. Ohledně tvých pastelek."
Slečna Cílená se odmlčela a nervózně se rozhlédla. Vždyť tu přece...
"Jsi tady, Zuzanko?"
"Ano, slečno Cílená."
"Ach ano. Tedy, hmm, prý jsou tvé pastelky nevhodné pro kreslení."
"Tomu nerozumím, slečno Cílená. Dostala jsem je od dědečka. A pečlivě se o ně starám."
"Zuzanko, jde o to, že nejsou dost... barevné."
***
Zuzanka otevřela dřevěnou vyřezávanou krabičku a prohlížela si pastelky. Nechápala, jak to slečny myslely.
Pastelky byly sice černé, ale každá ta černá byla přece úplně jiná...

Dřevěný šestihran nechtějí prsty držet správně. Nikdy jsi nekreslil rád, ale teď to doslova nenávidíš.
Musíte obnovit jemnou motoriku. Pište, malujte, navlékejte korálky, dělejte keramiku...
Barvy se překrývají, protože nedokážeš zastavit ruku tam, kde je třeba. Třes v nohou a zbytku těla už polevuje, ale ruce stále nemají sílu k tomu, aby zvládly běžné věci. Zvlášť ty titěrné.
Každý den to bude jen a jen lepší. To víte, není to bez následků. Ale výrazně vám to pomůže.
Řekli ti, že to stačí šestkrát. Neřekli, že to bude tak hnusný. Že nezvládneš udržet pastelku.
"Na elektrošoky dojdeš. Ale zpátky tě vezou."

Rodičia už spali. Vstal z postele a vybral pastelky, ktoré dostal k sviatku. Zobral si čiernu a nad posteľ začal kresliť štvorec.
Ako dotiahol poslednú linku, stena sa zavlnila a zjavil sa obraz cudzieho kraja. Strčil do štvorca ruku, tá ľahko prešla cez stenu.
Vliezol tam celý a ocitol sa úplne inde. Nebol to prvý svet čo objavil, za stenou sa ich skrývalo tisíce.
Prebudil sa a sklamane položil ruku na biely múr.
*
O mnoho rokov neskôr sedel pred štvorcom monitora. Do svetov vytvorených a ukrytých za obrazovkou sa nedalo vojsť.
Možno by som mal znova skúsiť pastelky, pomyslel si.

Seděla sama v polostínu na skládací židli, před sebou měla stojan a na něm čtvrtku. Pastelky držela všechny v hrsti, v takovém špalíčku. Každou chvilku si z něho některou vytáhla a krátkými, rychlými a jistými tahy pokrývala čtvrtku zelenou barvou. Kreslila, co viděla před sebou. Mýtinku se skalkou a osamělou malou břízkou, rostoucí na jejím vršku. Kreslila jen zeleně, všechny pastelky, které držela, měly nějaký odstín zelené, pochopitelně každá jiný. Bylo jich asi pět nebo šest. Obrázek, který vznikal, jiné barvy tudíž neměl, přesto byl naprosto úžasný! Stál jsem za ní a okouzleně sledoval po papíře se míhající zelené pastelky.

Na tuhle práci jsou lepší dětské křídy a velký prostor, ale nepohrdne ani pastelkami. Kreslí kruh. Hada požírajícího svůj ocas, koloběh minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bez počátku, bez konce?
Červená. Jako krev. Jako moc. On sám.
Modrá. Jako barva letní oblohy. Ten druhý. Ten, který je tu navíc.
Zelená. Listí šumící ve větru. Vodník. Posera, který splynul s pozadím.
Žlutá. Barva jara. Barva naděje, kterou si ti dva nesou.
Oranžová. Západ slunce. Oheň, jímž spálí svět.
Přicházejí. Proplétají se uvnitř kruhu, odpojují se a zase scházejí.
Minulost není mrtvá, přítomnost netrvá navěky, budoucnost je jen pro někoho. Kruh se uzavírá.

Dva roky zpátky přitáhly holky do třídy módu hádanek.
Vymýšlely úplně pošahané hlavolamy a pokud je daly klukovi, mohli jste si být jistí, že řešení je „srdce“, „naděje“, „úsměv“ nebo podobná blbost.
Od nás se samozřejmě čekalo, že budeme vymýšlet podobné hádanky pro ně. Já osobně je googlil, ale stejně to byla otrava.
Tenkrát Kusano trochu bral na Bando a naznačil to nezapomenutelným způsobem.
„Bando, víš co to je – je to barevný a není to vidět?“
Nebyl za takového magora jako teď, tak ji to potěšilo a lámala si hlavinku až do oběda.
Zakopaný pastelky za rohem mu nikdy neodpustila.