DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Zablesklo se. Blesk osvítil jeho pracovnu, ateliér, laboratoř, vězení. Ukázala se spousta pečlivě utříděných moderních nástrojů a přístrojů zejména lékařského charakteru.
Zvon odbíjející půlnoc přerušil hrom. Takové skvělé počasí, o oni nikde! Další hrom a zaklepání na dveře. Za dveřmi stáli dva pánové, firma Burke and Hare deliveries. Na nosítkách měli zásilku, na kterou se doktor okamžitě vrhl s odpichovátkem, jedním z jemnějších nástrojů z jeho arzenálu. S pány se rozloučil a zaplatil.
Půjde to. Pravda, mozek měla menší, ale on ji nechtěl kvůli rozpravám. Podle rozměrů srdce bude aspoň hodná. Zablesklo se. Za oknem stálo on a díval se.

„Volala jste mě, královno?“ čaroděj se uklonil.
„Věřím už jen tobě, proto… jak víš, jsem osamělá. Toužím po někom, koho nebude zajímat má moc, bohatství, postavení, někoho s velkým srdcem, zároveň nechci, aby mi mluvil do vládnutí.“
„Vím přesně, co chcete! Procestuji čas a najdu… velké srdce a malý mozek.“
Následující den
„Je v zahradách, jak jste si přála.“
Oblékla se prostě, ale vkusně. Když však vkročila do rozkvetlého sadu, nevěřila vlastním očím. Malá hlava, protáhlý krk, mohutné tělo, čnící nad koruny stromů.
„To je…“
„Apatosaurus. Srdce obludné, mluvit neumí, jen… toho hodně sežere a každý záchůdek je mu malý.“

Říká se, že psí loajalita nezná mezí, ale když vidím svého psa, jak se za kolečko salámu vrhne i na samotného ďábla, dost o tom pochybuji.
Ale jsou i ony výjimky. Kdysi žil pes, který svého pána miloval nade vše. Doprovázel ho na místní nádraží, když šel do práce a pamatoval si dobu, kdy se z ní vrací. Pokaždé tam radostně čekal.
Ani po pánově smrti, nepřestal k nádraží chodit a čekat na něj. Ikdyž se zbytek jeho rodiny odstěhoval pryč. On se sem pořád vracel... celý zbytek svého života strávil čekáním na svého pána, dokud on sám zde nazemřel...

První máj, lásky čas.
Proto Žabák plánoval překvapit Rejska piknikem pod rozkvetlou třešní.
Vyprášil deku. Našel v parku ideální místo. Všechno jídlo připravil sám. Ujistil se, že bude pěkné počasí.
Radši deku vypral. A přibalil deštník.
Vyfikl se. Půjčil si taťkovu kolínskou.
Po cestě za Rejskem se stavil natrhat kytičku jarního lučního kvítí.
Když v celé parádě, s piknikovým košem zazvonil u Rejsků, otevřela mu překvapená Medvědice.
"Dobrý den, může Rejsek jít ven?"
Po krátké rozmluvě s Rejskovou mamkou se Žabák sklesle vracel domů.
Jak si měl při všech těch přípravách pamatovat, že Rejsek je ten den na ekologické olympiádě?

Menico vzhlédl. „Příšel ses posmívat?“
„Ani ne,“ odvětil džin, ačkoliv posměch v jeho hlase byl patrný. „Pěkně jsi mi zavařil, křesťane. Tady zůstat nechci.“
„A musíš?“
„Jakmile někdo lampu najde, budu sloužit zase jemu. Křesťanům! A tady!“
„Spadla do kanálu…“
„Ne. Do loďky. Vím, kde kotví.“
Menico vyskočil. „Kde?“
„Pomalu, křesťane. Jedině pod podmínkou, že se vrátíme a že mě nikdy nebudeš nutit zůstat tady.“
„To ti slíbím rád!“ prohlásil upřímně.
„Dobře, tak nezapomeň. A teď rychle.“
„Nepoletíme?“ navrhl Menico.
Džin se usmál. „Nesloužím nikomu, když nemusím. Nepovažuješ mě přece za takového lidumilného hlupáka?“
Benátčan se ušklíbl. „Tebe rozhodně ne!“

„Koší, proč máme tak malé hlavičky? Jsme přece stejně chytré jako lidi, ne?“
„Jasně! Velikost mozku nemá žádnou souvislost s inteligencí. Jde o množství a kvalitu nervových spojů. Největší dochovaný lidský mozek patřil jedinci tupému, zatímco géniové vesměs…“
„Takže když máme menší mozek, tak jsme vlastně mnohem chytřejší než lidi, ne?“
„No, to jsem ti zrovna chtěla říct! A nejen to! Taky máme větší srdce!
„Tak to ti nevěřím.“
„Je to jasné! Dřív se myslelo, že cit sídlí v srdci, ale teď se ví, že srdce sídlí v mozku. Lepší mozek, víc citu!“
„Ty umíš všechno tak krásně vysvětlit, Koší…“

Odepsali ho už ze začátku. Nebylo se co divit – uskakoval před něčím, co nikdo jiný neviděl, jančil, tančil, kopal a kousal. Každý se mu obloukem vyhýbal, kdo sebral odvahu, tak ho zavřel do nějakého malého prostoru, kde se mu o boky otíralo na kusy rozžvýkané dřevo. Vyháněli ho jako divokou zvěř, místo milující náruče ho obšťastňovali koženým bičíkem.
Pak se objevila. Obyčejné děvče s popelavýma očima, kaštanovými vlasy a obrněná nekonečnou trpělivostí. Naslouchala mu. Chtěla pomoci. Zjistila, že tou hloupou příčinou nezkrotnosti se stal prostý strach ze stínu. Evoluční nedostatek. Drobnost.
Ale nehrálo to žádnou roli - dostih se vyhrává srdcem.

Probudila ho tepavá bolest. Zamžoural do oslnivého světla. Otočil hlavou doleva, poté doprava, okamžitě ho zalila vlna nesnesitelné bolesti břicha. Zařval. Hořel zevnitř.
„Jak je na tom, sestro?“
„Špatně, všechny hodnoty jsou děsivě vysoké.“
„Musíme operovat. Hned!“ sestra odběhla splnit rozkaz.
„Sedmička je volná.“
„Do práce.“
Pomalu si začal vybavovat, co se stalo než takhle skončil. Postřeleně! Zase!
Byl na citlivé zahraniční misi. Měl schůzku s místním kontaktem. Zjistil, že jde o ženu.
Když vtom do restaurace vpadli tři muži, začali bezhlavě střílet. Nepřemýšlel o tom, zaštítil kontakt svým tělem. Zbloudilé dvě kulky našly cíl…
Většího sebevraha mezi agenty nenajdete!

Charlie Barkley na mě mával už z dálky. Očividně ji měl jak z praku.
„Kdes vzal toho psa?“ ptal se udiveně. Vyklonil se ze svého vozíku a nemotorně zvíře drbal.
„Ani nevím,“ řekl jsem popravdě.
„Jak se jmenuje?“
„Roa.“
Charlie se zamračil.
„To je divný jméno,“ uvažoval.
„Znamená to pes.“
„Tak to je pěkně blbý jméno.“
„Sám je úplně blbej,“ řekl jsem otráveně.
„Ale má tě rád, že jo?“ šišlal na hafana.
„Jo, protože je blbej,“ vyštěkl jsem. „Kdyby byl chytrej, zdrhne.“
„Ale prosím tě!“ zasmál se Charlie. „Snad jsi někoho nezabil?“
„Neptejte se na věci, který nechcete vědět, Charlie.“

Na menšiu skupinu som poslal spojencov. Na tú väčšiu som zaútočil sám. Nemali šancu. Ich oštepy mojej kožu neubližovali, ich jedy neškodili mojej fyziológii. Vytrhol som strom a niekoľkými mávnutiami ich rozhádzal po okolí.
Vrátil som sa k spojencom. Presilu nezvládali ani so zbraňami, ktoré som ich naučil vyrábať. Cestou k nim sa mi ale zatmelo pred očami... Nieeee!
Pochádzam z vesmíru, geneticky vylepšený, s úlohou pripraviť domorotcov na civilizáciu. Ich spoločnosť uznáva hlavne svaly, tak som prikázal telu ich vytvoriť. Podľa implantovaného počítača obrovské srdce poháňajúce ten kolos udieralo mocne a normálny mozog ten tlak nevydržal... a dostal mŕtvicu.