DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Nikdy jsem nechápal, proč při každém útoku na školu, jsme se se Snowem ocitli v bezprostřední blízkosti. Většinu času jsme se jeden druhému spíše vyhýbali.
Pamatuji si, když se to stalo poprvé. Moje schopnosti mě naprosto zklamaly a strach ochromil. A ten idiot Snow neměl nejmenší tušení, jak ovládat svoji moc - která je bohužel mnohem větší, než ta moje.
Křičel jsem na něho, snažil jsem se ho donutit k nějaké akci. Ten tupec ale jenom opakoval, že neví jak.
Taky se bál. Ale ne o sebe. O ostatní. O školu. O mě.
Myslím, že tehdy jsem se do něj zamiloval.

„Teď není čas hrát si na hrdinu, Joe.“
Vytrhnu mu z ruky pušku a opřu ji o stěnu.
„Chlap má držet slovo.“
Upravím mu vázanku a postrčím ho k zrcadlu.
„Řekni mi, jestli by ses zejtra dokázal sám sobě podívat do očí, kdybys tam dneska nepřišel.“
Narazím mu na hlavu klobouk a odfouknu smítko ze saka.
„Vím, že nedokázal. Takže tím je to vyřízený a můžeme jít.“
„Do hajzlu, Barnaby, přece tam svoje chlapy nemůžu nechat samotný!“ zaburácí.
„Uznávám,“ pravím klidně, „rozumu sice moc nepobrali, ale do svýho poslání dávají srdce. Jedno ozbrojený přepadení hravě zvládnou. Ty se koukej oženit!“

„Dovidenia, Beckett.“ Podal som mu ruku. „Ak budete mať zaujímavý prípad, ozvite sa nám. A nabudúce použite telefón – nie sme až také vykopávky.“
Zasmiali sme sa, hoci trochu nútene.
„Keby ste ešte niečo potrebovali, v Londýne ostávame do zajtra,“ ponúkol Watson.
* * *
„Má potenciál stať sa výborným vyšetrovateľom,“ zhodnotil som pri večeri.
Nepochyboval som o inšpektorových úspechoch, obzvlášť s Wigginsovou podporou. Beckettovi sa v očiach formovala badateľná iskra. Tušil som, že jeho stratená láska z neho spraví neoblomného strážcu spravodlivosti-
„Od vás je to bezprecedentný kompliment, Holmes. Len škoda, že ten muž… ako to povedať…“
-preto sa ma Watsonova poznámka dotkla.

Bim
bim bam
jsem sám
sám
zvoň jen zvoň
sám
dech žár
dech žár
Prach sem prach ven
prach vzdech prach
vzdech
bim bam
bim
bam
Ha! Tam
bim bam
je tam
a dýchá prach
tak krásná
tančím sám bim
bam
Bim bam
a řev chlad
a sám a dech
Pojď
Bim bam
bim
bam
Pojď sem
krásná
nejsem sám
jen sám
s tebou bim
bam
Bim bam
proč ven
proč tam
ne sám,
NE!
sám...
bim bam
ten zvon
je sám
jsem sám
tak leť!
jen leť!
Bim bam
zas sám
Ne sám.
Tebe mám.
Bim bam
...
srdce prach.

Na lavičkách pod kaštanem sedí skupina mediků s psychiatrem.
„Paní Vomáčkovou viděli všichni? Tak copak paní je?“
Krčení rameny. „No, vypadá docela normálně. Žádný bludy, přiměřená nálada, odpovídá přiléhavě.“
„A copak vám povidala?“
„Normálně, je z Kolína, učila se švadlenou…“ Soused mu skáče do řeči. „Cože? Z jižní Moravy, má ráda víno!“ Ze třetí skupinky někdo hlesne: „Nám říkala, že měla šest dětí a strávila celej život v hospodářství.“ Chvíli se po sobě koukají.
„Tak já vám napovím. Přeložili ji z interny, kam přišla se srdečním selháním. Našli jí dilatační kardiomyopatii a jaterní cirhózu…“ Rozhlíží se po studentech.
„Jasně! Korsakoff!“

Do této chvíle si nedokáže pořádně vzpomenout, jak to přesně bylo. Prostě tam jen tak leželi vedle sebe, v tělocvičně plné lidí a povídali si. A pak následovala ta zvláštní věta. Myslel to tenkrát doopravdy? Přemýšlel nad tím vůbec? Něvěděla. Jedno bylo jisté, příliš to neplánoval. A tak ji svou otázkou lehce zaskočil. Pro jistotu se zeptala ještě jednou, jestli slyšela správně. A pak souhlasila. Jejich srdce byly v té době několikrát větší než obvykle.
Horší to bylo s mozky. Jak jinak si lze vysvětlit, že se dovedete zasnoubit, aniž byste měli na prstýnek, o svatbě nemluvě? A stejně nelitují!

Ne, to ne! Nemohla to být pravda!
Pak se podívala na Benjaminův vážný výraz, na zoufalství v jeho tmavých očích, a všechno to na ni naráz spadlo.
Boxera odváží na smrt.
Na smrt.
Ne!
Napjala své staré svaly, opotřebované klouby zapraskaly, jak na ně vyvinula příliš velký tlak. Zoufale začala volat jméno svého druha, toho hloupoučkého koně, co každý den pracoval do setmění.
Kára nabírala na rychlosti.
Rozum jí říkal, že ji nemůže dostihnout, že se nemá ani snažit.
Pak se ale zevnitř vynořila Boxerova hlava.
Jenomže jeho boj dostat se ze zavřené káry byl stejně zbytečný jako její běh.

„Všichni Nebelvíři mají malý mozek, jen ty, Pottere, musíš být opět výjimka a nemít žádný.“
„Nemusím mít velký mozek, když mám velké srdce,“ zazubil se Harry.
„Tak velké, že bych z něj dokázal uvařit šest zakázaných lektvarů?
„Tak velké, že se do něj vejde Smrtijed a lektvarista a profesor a hrdina a ten muž, co si v zamyšlení přejíždí brkem po tváři, i ten co si tajně sladí kávu a taky ten, co mě obejme, když mám noční můry. Dále ten, který krásně líbá, ten který…“
„Musím uznat, že jsem se zmýlil,“ přerušil ho Snape. „Těch lektvarů by bylo sedm.“

"Hagrride, prroč je tú taková strrašná zima? Venku je dvacet stupňů, oheň v krrbu plápolá ..."
"To nic, to si zvykneš. Mám tady odlišný to ... klima."
"Počkej, jde to ze skříně ..." Chtěl jí zastoupit cestu, ale Olympa jej hravě odsunula. Ze skříně se vylila studená mlha, z níž se natáhla malá šedá hnáta. "Fuj, mozkomor! Jedeš!"
"Nech ho!" Hagrid vzal ze stolu neidentifikovatelnou šedou hmotu. Nabídl hnátě, která se po tom lačně natáhla. "Našel sem ho chudáka náhodou v lese. Nějakej mizera ho málem zabil Patronem. Dávám mu dobrotu, říká se tomu ´květák jako malý mozek´, může se po tom utlouct."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či za tými Internetom nesedíš, ako posledný týždeň. Veď si ani slivovicu nepil.
- Starý môj, vzdelávam sa. Čítal som, že keď v Kamerune gorilu ulovia, tak náčelník zje mozog a významný člen kmeňa srdce. To by sme aj my mohli.
- To by som mal jesť mozog a ty srdce? Pištík, videl si, aký má gorila malý mozog. Veľmô by som sa nenajedol.
- Starý môj, však je to aj tak jedno, kde by sme gorilu u nás zobrali? Však predseda nemá ochranku.