DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Na německé gymnázium ho přehlásila matka poté, co otec zemřel. Nechtělo se mu, neměl tam žádné kamarády, ale matka naléhala. Prý to tak bude za současné situace lepší.
Maturitu ovšem nikdy nedokončil. O dva roky později, v posledním ročníku, do školy přišli verbovat vojáci z místní posádky. Jeho to nechalo vlažným, ale matka se opět nadchla, za dva roky se toho změnilo až příliš. A tak šel a přihlásil se, stejně jako více než polovina jeho třídy. Škola je měla za hrdiny, všem jim vystavila čestné maturitní vysvědčení.
Psal se rok 1942 a on posílil jednotky Wehrmachtu na ukrajinské frontě.

Napsala po dvou letech.
Napsala za bílého dne. Jakoby chtěla dát jasně najevo, že se nejedná o slabou chvilku na konci nepovedeného večírku.
Napsala všehovšudy čtyři písmena.
"Kafe?"
Oblékl kabát a vyrazil.
***
Je celkem paradox, že potřebujete dva roky, abyste na někoho zapomněli, a pak stačí jedna minuta setkání, abyste si vzpomněli na všechno.
"Ještě jste spolu?"
Pokynul k zarámované fotce.
Přikývla.
"Tak proč jsem tady?"
"Je to hodný mužský."
"Já vím, byl to můj nejlepší kámoš."
"Já hodná nejsem."
***
Dovedl ji poslat až na konec světa. Věděl přesně, co po něm chce.
Přesto ji nechal, ať o to poprosí.

Nechtěl tu být. Strašně moc, zoufale, zběsile… vší silou, vší vůlí se soustředil na to, že tu nechce být.
Kdekoli jinde, jen ne tady.
Prosím, pane… Ano, vím, že jsem ateista… i vy to jistě víte, všemocný pane… Přesto… Prosím, prosím… pošlete mě pryč… Kamkoli… Klidně na konec světa, jen pryč z tohohle pekla…
S přáními je ten problém, že se občas vyplní…
„Kde to sakra jsem?“
„Vítejte na palubě Titanicu!“
Pryč…
„Proč se směješ?“
„On se probudil! Šelma je vzhůru…“
Pryč…
„Společnost American Airlines vám děkuje za přízeň a doufá, že opět využijete jejích služeb. Dáte si poslední drink?“

Vyfasuji berle a celu.
Nejspíš očekávají, že se teď natáhnu a budu spát. Tak to ne. Zamířím rovnou ke škole.
Lirich neúnavně leze po hromadě soudků s rybami.
„...a Ûtrichův otec ho tady nechal," vykládá. „Igrûn-nánâ," zastaví se najednou, „viď, že mě vezmeš s sebou?"
„Kam?" podivím se. „Snad ne do Hvozdu?"
„Přece až taky půjdeš..." ztiší hlas a spiklenecky zašeptá: „Pryč. Z Mordoru."
Vzpomínám, jak jsem putovala se svým kmenem. Na zimu, hlad a strach.
Myslím i na těla, kterých je teď v Hvozdu tolik. Skřetí těla, v mordorských šatech, ale ne vojenských. Elfové bdí.
„Já tady zůstanu."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa mi to marí, alebo sem skutočne voľajaká dievka ide.
- A veruže ide, dobré vidíš, starý môj.
- Vitaj dievka moja, a čože ty tu? Omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň, pán bača. Viete, ja utekám preč.
- Aha. A prečo si teda sem k nám zavítala?
- Viete, v dedine som sa predsedu stretla. Tak som chcela vedieť, kde ma môže čo najďalej poslať, aby ma nikto nenašiel. Tak ma poslal sem.
- Dobre ťa poslal, dievka moja. Však tu už sme kdekoho schovávali.

„Prosím Vás, pane, pošlete mě až na konec světa. Zabalte mě do okrasného papíru, omotejte zelenou mašlí a vyložte mě až tam na okraji, kde budu mít blízko ke hvězdám a daleko k lidem. Byla jsem příliš dlouho v centru dění a zevšedněla jsem sama sobě. Teď už chci jenom pozorovat noční oblohu a házet nedopalky cigaret na mléčnou dráhu.“ zašeptala dáma u přepážky tak tiše, že slyšel jen on.
„Bohužel, madam, potřeboval bych znát adresáta. Kromě toho svět dnes trpí kulatostí.“ odpověděl jí pošťák. „Ale mohu Vám nabídnout naše báječné stírací losy.“
„Nikoliv, děkuji. Můžete tam napsat malého prince?“

Lidé se mi snažili namluvit, že Země je koule a tím pádem nemá konec.
Jenže pak se do toho připletl jeden milý Pán, Osud, a ukázal mi, že vlastně svět má nekonečno konců.
Koncem světem byly louky nad městem, kde jsme s kamarádkou hledaly květiny do herbáře.
Koncem světa byla zoraná pole pokrytá mlhou - místo mého dětství v den, kdy jsem věděla, že ho vidím naposledy.
Koncem světa byl výhled na řeku, když kamarád vedle mě kouřil trávu.
Koncem světa byl polská zmáčená krajina, obehnaná německými nápisy a ostnatým drátem.
Koncem světa byla zasněžená jezerní slať pod bílou dubnovou oblohou.

Krčí se v blátě na zemi a třese se zimou. Nebo možná hladem.
Na krku má obojek z tvrdé kůže, který mu jeho vlastní kůži rozdírá do krve. Už ho přestaly bavit pokusy přetrhnout provaz, kterým je uvázán. I když má velkou sílu.
Okolo chodí lidé a prohlížejí si vystavené "zboží". Kupující jsou válečníci, obchodníci, i jarlové.
Náhle se před ním zastaví jeden muž, podle oděvu obchodník, s rudými vousy.
"Co umíš?" zeptá se velitelským hlasem.
"Všechno, když mě odtud dostaňte," zatíná otrok zuby.
"Vážně? Já potřebuju veslaře. Chci plout na konec světa," oznámí a napřáhne ruku. "Jsem Lief Eriksson."

"Zdirádku, nebolí tě nohy?"
"Ne, mami, došel bych až na konec světa!"
"Už jsme si řekli, že konec světa neexistuje," připomíná Pankrác.
"Tak bych obešel celý svět."
"To se ti nepovede, nejvýše tak čtyři světadíly."
"Jak to?"
"Začneš v Kapském Městě, přejdeš celou Afriku k Gibraltarskému průlivu, ten při troše plaveckého tréninku přeplaveš, poté hajdy celou Evropou a Asií k Beringovu průlivu, ten v zimě zamrzá, takže po ledě do Severní Ameriky a z ní do Jižní Ameriky na její nejjižnější cíp. Jen do Austrálie a Antarktidy musíš doplout nebo doletět."
"A dopadne jako César Cascabel!" mírní Pankrácovo nadšení Jenovéfa.

Jejich stará kancelář zvláštně voněla novotou.
„Mám případ. Jako za starých časů, záhady, teorie a tak,“ usmál se na ni Mulder, když jí podával složku s dokumentací.
„Kam pojedeme?“ zeptala se Scullyová, tentokrát už bez námitek. Po těch letech věděla, že to stejně nemá cenu.
„Bude se ti to líbit,“ mrkl na ni. „Vracíme se na Aljašku. Těšíš se?“
Scullyová se usmála. Vzpomněla si na to, když tam byli poprvé. Skoro se neznali, ale přesto je vyhrocená situace velmi sblížila.
„Na to, že mě bereš na samotný konec světa? S tebou vždycky,“ zaculila se na něj.
Jejich kancelář voněla domovem.