DMD č. 7. pro 7. 4. 2017. Téma: Bezpečnost letového provozu

Za svůj pobyt v lese se toho hodně naučila. O sobě, o lidech, zvířatech i rostlinách. Zažila bolest, ale zároveň se poučila a uvědomila si, že tohle je prostě její Osud. Bloudit, hledat a časem možná i najít.
Zjistila, že ptáci létají a nedbají přitom na základní pravidla provozu, kůrovci zásadně lezou, jak se jim zachce a žížaly si neváží starších. A přes to (nebo možná právě proto) vše krásně fungovalo. Zvířata nepotřebovala stanovovat pravidla, protože je měla zakořeněná někde hluboko ve své mysli.
Vše fungovalo, jak mělo. Jen ona sama do toho systému jaksi nepatřila. Opět byla nechtěným vetřelcem.

Převážně smrkový les. Brzké ráno.
Černobílý strakapoud trpělivě vyťukává do kůry svůj rytmus.
‘Hvizd! Hvizd!’ ‘Hvizd- hvizd!’ proletí kolem dvě hnědé skvrny tak rychle a tak blízko, až to strakapoudovi pocuchá čepičku.
Křivka na vedlejším stromě na výtržníky nesouhlasně zacvaká křivým zobákem. “Vrabci blázniví! Co kdybyste někoho srazili!”
“Ti nejsou zdejší,” pípne tence maličký králíček ohnivý o větývku vedle.
Moudrá sojka přikývne.
Strakapoud nasupěně ťukne do stromu. “Jsou to měšťáci. Měšťáci vždycky lítaj jako prasata.”
“Hrajou si na auta,” dá mu za pravdu křivka.
“Kašlou na předpisy, na bezpečnost,” pokračuje strakapoud a každé slovo podtrhává ťuknutím.
Sojka přikývne. “Jako lidi.”

Zažil smrt už mnohokrát, avšak nikdy nebyla tak bolestivá a děsivá. Málem se zbláznil. Ztratil dočasně kontrolu nad všemi svými zvířaty.
Pitomý pták! Dopředu tušil, že ovládat tvora s malou hlavou a křídly místo nohou bude problém. Opakovaně se mu stalo, že se vysoko ve vzduchu jen těsně vyhnul jinému dravci. Koordinace pohybů nebyla jeho nejsilnější stránka. Nepřipadal si v jeho těle ani trochu bezpečně. Jenže Mance potřeboval zprávy a po smrti Orella byl jediný, kdo mu je tímto způsobem mohl poskytnout.
Melisandra spokojeně sledovala orla padajícího k zemi. Oslabila nepřítele a přispěla tak dalším kouskem ke konečnému vítězství Světla.

Dispečer střediska letového provozu spatřil na radaru tečku pohybující se směrem k letišti.
“Tady věž. Ohlašte se, prosím.”
“Dobrý den?”
“Letíte příliš rychle. Zůstaňte v letové hladině a při kroužení postupně snižujte rychlost.”
“Hele! Co se to ke mně najednou tak strašně rychle blíží? Tak strašně moc rychle. Je to veliké, placaté a kulaté... to chce nějaké důkladné jméno jako třeba... zem!”
“Jo, je to zem. Brzděte, sakra!”
“Jestlipak budeme kamarádi?”
Po mlaskavém žuchnutí následovalo už jen ticho. Vzápětí se na radaru objevila nová tečka signalizující další neznámý letící objekt.
Dispečer si stihl pomyslet jediné: “To snad ne, už zase!”

Říkali, že kivi nelétá, ale on viděl toho malého chlapce, jak se přehrabuje v motorech a žádné selhání ho nezastaví.
Přicupital nesměle k němu a zamával křidélky. Nechal se zvednout ze země a vysadit na kůlnu.
Skočil, ale let se brzy změnil v pád. Oklepal se a dožadoval se nového pokusu.
"Jsi odvážné ptačisko," usmál se Bruce a znovu ho vysadil nahoru.
Kivi zavřel oči a natáhl zobák. Otevřel je, až když si byl jistý, že opravdu letí, ale znovu jen spadl do Bruceovi náruče.
"To nevadí, začneme znovu. Jeden se nesmí vzdávat jen proto, že se pokouší o nemožné."

Nejdřív to bylo kulaťoučké, pak to bylo malé, nechutné, pak to mělo peří. Heboučké, nadýchané. A teď už je to dostatečně velké, aby to...
Máma sýkorka se probudila. Měla tolik starostí se svými sýkorčátky, až jí nezbýval čas na přemýšlení a musela přemýšlet při spánku. Dnes je čas udělat první velký krok.
"Dětičky, vstávejte"
Maminka je seřadila u východu z hnízda.
"Moji milí, bezpečnost letového provozu už jsme několikrát, ve skutečnosti hodněkrát probírali. Teď vám to ještě jednou názorně ukážu. Zkusíte to po mně. Očekávám, že neuvidím žádné přestupky!"
Máma sýkorka roztáhla křídla a křikla po větru: "NEZAPOMEŇTE SE PŘIPOUTAT!"

Ne, synu, svoji „káru“, jak pravíš, ti rozhodně nepůjčím. Že nebudeš „in“ a budeš vypadat mezi kamarády „jako z jiný galaxie“, mne vůbec nezajímá. Nebylo ti osmnáct, nevlastníš ani bezpečnostní helmu, a co je hlavní, nemáš s řízením žádné zkušenosti.
Říkáš, „to je bomba, kočírovat sluneční spřežení“, ale je to práce od rána do večera, nemáš den volný, a když si někdy potřebuješ už nutně odskočit, tak je z toho hned zatmění. Věř mi, raději bych řídil autobus.
Na to, abys mohl balit holky a kamarádům dokázal, že jsi můj syn, ti budou muset stačit zlaté vlasy a noční vidění.

Poutníci nebyli na své cestě sami. Potkávali jiné lidi. Většinou se jen pozdravili a šli dál. Někdy spolu putovali až k dalšímu rozcestí. Tmavovlasý muž v zelené jim v polovině odpoledne ukázal cestu ke studánce. Společně se napili.
Lovec se na pár chvil ztratil mezi stromy. Když se vrátil, měl prsty trochu fialové a úsměv ve tváři.
Kněz se dal s neznámým do řeči. Jen Bůh ví, proč je zaujalo právě letadlo kreslící čáru nad jejich hlavami a proč se původně filosofická disputace o kráse a kontrastu změnila v rozmluvu o bezpečnosti letového provozu. Prolétající vážky si přitom ani nevšimli.

„Cvičené čo?“ neveriacky sa opýtal principál.
„Nuž, cvičené kačice,“ trpezlivo opakoval Anton.
„Budete mi to musieť predviesť.“
Pred cirkusovým stanom čakal kŕdeľ kačíc. Vyzerali celkom obyčajne, niektoré sa dokonca snažili ďobnúť okoloidúcich.
Anton ich postavil do laty malou píšťalkou. Vzlietli a sformovali sa do krásneho trojuholníka.
„Vidíte? Bežne sa formujú do jednotky.“
„Je to trochu neobvyklé, pravda.“
Anton zapískal znova. Kačice vytvorili nápis ANTON.
„Pôsobivé.“
„Treba si však dávať pozor.“
„Na čo také?“
„Na lietadlá, vrtuľníky, migráciu, vodné plochy, konkurenčné kŕdle,“ vymenovával Anton.
Ozval sa výstrel a jedna kačica sa zosunula k zemi.
„A na loveckú sezónu,“ dokončil smutne Anton.

„Generále, špatná zpráva,“ poručík nejistě přešlápl ve stanu hlavního velitele, „během posledního týdne jsme neztratili ani jeden letoun.“
Generál zvedl hlavu od plánů a poškrábal se na pleši:„Cože to? Nepřítel se stahuje a ani po nás nestřílí?“
„Ve skutečnosti se nestahuje, jen střílí,“ zamumlal mladík.
„Tak v čem je problém?“ generál těžce dosedl do plátěného křesílka a povytáhl si kalhoty.
„Velitelům se zdá, pane, že ochabuje statečnost našich mužů, prý jim dokonce zabavili petici o bezpečnosti,“ vymáčkl ze sebe poručík.
„Ve jménu národa, bezpečnost, to jim nedaruju, vojínům prašivejm!!!“ zahřměl generál a křesílko se pod jeho masitou zadnicí rozpadlo.