DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Zhroutila se mu do náruče a ztratila vědomí. Dveře doklaply. Objal ji. Na zádech ucítil horkou lepkavost. Jeho ruka byla od krve, stejně jako její oblečení. Vzhlédl k bratrovi, v očích jasnou paniku.
"Nepotřebujeme tady zmatky! Mysli!" okřikl ho bratr a pokračoval:
"Položte ji!"
"Potřebuju světlo!"
"Obvazy!"
"Vodu!"
"Šití!"
"Nemáme..."
Nahrbil se nad ležící. Pařát rozřízl svaly až na kost, ale páteř nevypadala poškozená. Pro jistotu ji ale zafixuje... čím? Jak nahradit ztrátu krve, která znovu prosakuje obvazy?
Bratr mu strčil pod nos hadičky a jehly.
"Já jí mám dost."
Zatímco to dával dohromady, horečnaté přemýšlení pokračovalo.
Jak zachránit generála?

Její věznitelé zapálili oheň, družně se bavili, popíjeli. Ji nechali ležet opodál, svázanou na rukou i na nohou. Usilovně přemýšlela, co dělat. Vzdát se rozhodně nemínila. Ne teď, když došla tak daleko. Nikdy!
Měsíce s Ansgarovou bandou nebyly marné. Ti dva to netušili.
Hlavně zachovat chladnou hlavu… Ruce měla sedřené dokrvava, ale pout se nakonec dokázala zbavit i bez nože. Nohy pak rozvázala snadno. Trpělivě čekala, spřádala další plán.
Alkohol pomohl, opilce okradla snadno. Svůj nůž, jejich peníze, trochu jídla, oba koníky – i to ji naučil Ansgar. Jednoho později prodá.
Nad ránem přišla bouřka s lijákem.
Snad smyl její stopy.

Strážce listuje. Já nerozumím.
„K čemu je?“
„Je v ní vědění nás všech. Úplně všech.“
Pomyslím na tvář ve stínu a špičaté zuby.
„Kouzla s časem i mimo čas. Odpověď, jak přežít bez města. Jak otevřít oči člověku. Jak jej vtáhnout do našeho světa. Možná dokonce, jak to zvrátit.“
„Z čeho žije?“
Nemusím říkat kdo.
„Z lidských myslí a smyslů.“
Horečně listuje a všechny jeho tváře jsou nadšený chlapec.
„Kouzlo je vratné,“ řekne pak. „Musí je však vrátit ten, kdo je vytvořil.“
„Není jiná možnost?“
„Protikouzlo. Dokážu je provést, ale nebude to jednoduché. Budeme potřebovat pomoc. Musíš za ni zaplatit.“

Chlapi prý maj kulohryz, ženský bouři v mozku,
to jste ještě nepoznali sousedovic Josku.
Tuhle koukal jak na moři serfovaly myši,
hlavu z toho, jak sám říkal, měl pořádně v plyši.
Jak hlodavec tohle zvládne jeho mozek nebral,
toho dne to vypadalo, že malinko přebral.
Potkany si zašel koupit - myši totiž došly,
dva viděli vanu s pěnou a hned z toho pošli.
Zbylé cvičil do cirkusu, když mu potom zdrhli,
pomstu kuli krvelačnou, do větších měst vtrhli.
Potkaní klan v kloakách a kanálech se cvičí,
že odvetou lidskou chátru nenávratně zničí.
Chudák Joska pukl smíchy,
čímž zaplatil za své hříchy.

Risa always wanted to visit Venice.
But not to swim in the tunnels.
„Follow me!“ he said.
It was dark and narrow. She tried not to hyperventilate... and not to lose Thorne.
She sobbed quietly. The walls were closing in...
Dive under the water and swim to the next opening.
When she surfaced, she was shaking. She couldn’t continue.
„Come on!“
Impossible.
„Alright. Stay here. I will come back for you.“
Alone.
Darkness, cold, wet, not enough air? Pressure. She will suffocate. Or freeze.
In the corner of her mind, a way out. Will it open before it’s too late?

„Kam byste chodili? V mém domě jste vítáni.“
Aleksandr nadzvedne obvaz a kradmo pohlédne ke dveřím, jako kdyby se měla objevit ranhojička a klepnout ho přes prsty. Olena sotva vyšla schody. Sedí stočená v křesle s hrnkem čaje a dekou kolem ramen.
Zlatica se v ložnici snaží znovu rozkojit. Každý zaplatil jinak.
Mohl by pokračovat sám. Mohou pár dní odpočívat. Můžou jít po rovině. Můžou se vrátit domů.
Musí zavolat velmistrovi.
„Porušils dohodu s vlastním živlem,“ shrne velmistr. „Zaplatíš cenu.“
„Já vím.“ Neodmlouvá. Doufá, že ho velmistr nevyhodí z učení. „Šlo o život.“
„Prozradili jste se. Musíte se vrátit domů.“

Od večeře seděl ve své komnatě, u ruky sklenku jiskrného vína. Před sebou na stole papír a brk.
To není maličkost, něco takového skomponírovat. A musím já, těm hřbetům to svěřit? Nikdy!
Přemýšlel, ale nenapadalo ho nic. Chtěl si nalít další sklenku, ale zarazil se.
Raděj s čistou hlavou.
Vstal a netrpělivě přecházel po místnosti. Ozvalo se zaklepání. Vešla služka se svícnem.
Už je tak pozdě? Nu, co počít. Snad bude nejlepší si odpočinout. Ráno moudřejší večera.
Nakonec nemusel čekat na ráno. Uprostřed noci se vzbudil. A měl jasno. Tedy minimálně oslovení...
Nejjasnější vzácné vznešenosti, naše nejmilostivější paní, paní kněžno...

Byla to prastará magie, které pořádně nerozuměl nikdo z žijících kouzelníků.
Tak bílá, že jí Severus nevěřil.
Tak mocná, že se jí Hermiona bála.
„Opravdu to chcete?“ zeptal se Artur. „Na dětech se tenhle rituál nikdy neprováděl. Je možné, že to nepřežije.“
„Jestli z něj tu moc nedostaneme, přijde den, kdy mu usmaží mozek jako blesk. A přijde spíš dřív než později.“
„Severus má pravdu. Každé jeho slovo se mění v kouzlo silnější, než jakému sám dokáže čelit. Ještě není připravený nosit v sobě takový dar.“
„Dobře. Tak začneme.“
Henry spal.
Artur pozvedl kalich proti světlu úplňkové noci.
Merlin zakvílel.

Skutečně na tom nebylo nic složitého. Zapisovali si objednávky, roznášeli čaj a usmívali se na zákazníky. Sem tam to trochu popletli, ale to se přece stává i nejlepším. Alespoň tak to říkal Iroh.
Netušili, co je to za týpka, ale shodli se na tom, že je super! Byl pro každou legraci a dělal ten nejlepší čaj na světě.
Jen...
"Co je to s tebou?" nechápal Roco, když byla Hope opět duchem nepřítomná. "Jsme tady! Můžem se tu toulat a dostáváme zaplaceno!"
"Já jen - nechali jsme tam rodiče..."
V tu chvíli se otevřely dveře. Ještě nikdy neviděli Iroha tak sprintovat.
"ZUKO!"

Měl jich už dost a tak je nechal odvést do sklepení.
Zavřeli je společně k mučenému vězni.
Jednu ruku měl bez dlaně.
Na druhé zůstal pahýl palce.
V obou již dávno byla sněť.
Vypravěč si jej však nevšímal. Pozoroval Salix, která k němu byla otočená zády a choulila se v náručí chlapce.
Věděl, že by měl přemýšlet nad tím, jak se dostat pryč, ale myslí mu bouřila jediná myšlenka.
Jak si opět získám její důvěru?
"Kdo je ten chudák?" zeptal se přiškrceným hlasem chlapec.
"Býval biskupem. Všechno bohatství procházelo jeho rukama. Teď už v rukou nemá žádnou moc," odpověděl Vypravěč.