DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Vydali se ke kostelu, pod rouškou tmy. Zastavili u boční zdi a Jiří se zhluboka nadechnul.
"Začneme obrysem. Jedna čára, jedna vzpomínka." řekl průvodce.
"Jak?"
"Otevři svou mysl, Jiří. Povedu tě." přiložil mu dlaně na spánky.
"Bude to bolet?"
"Teď ne. Nahoře nad městem vystavěli místo kapličky a poutevny chrám. Město si přeje vědět, jak bude vypadat. Ukaž mu to."
Myslí zavíří obrazy. Kalvárie, stařičký sad, sladké třešně brzkého léta, bolest nohou cestou nahoru. Klid a úžas u stříbrného oltáře. Cihlově červené linie na koncích zdí a bílé středy. Procesí, kryté schodiště, kaple, monumentální věže...
Ano řečené ženě před Bohem.

„Ne. Tohle prostě nedám,“ prohlásila Hermiona už poněkolikáté. Hlas jí prochvíval zřetelný podtón zoufalství. „Bolí mě hlava. Můj mozek se bouří!“
„Grangerová,“ protáhl Draco lenivě, „časový paradox je prostě paradoxní. Ve škole jsi obraceč času používala denně. Přestaň to řešit!“
„Jenže v téhle povídce, abych zastavila Voldemorta, cestuji mnohem dál do minulosti. Přitom se jaksi mimoděk stanu naší společnou babičkou. Voldemort je zničený, změna minulosti ale přepíše i budoucnost, takže se ani jeden z nás nemůže narodit. Přesto tu jsme!“
„Grangerová, nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale nechceš toho pro dnešek nechat a zajít raději někam do cukrárny?“
***

K anulování původního hlasování nikdy oficiálně nedošlo.
Uslyšeli řev dozorců, rozlícených, že se vězni nepachtí na poli a v sadu, uviděli, jak se ženou po svahu a mávají obušky.
Dara chytila Betty za ramena a zvedla ji ze země.
Ženy se semkly kolem nich.
Alex se ocitl mezi Jaredem a Pepém; muži stáli bok po boku, semknutá řada, ženy za jejich zády; nervozita, pach potu, napjatý dech.
"Mluvit budu já," instruoval je chvatně Pepé.
"Zkuste všichni vypadat aspoň trochu sjetě," dodal Jared.
Těla vytvořila ochrannou hráz. Mysli se spojily do jedné; vystrašené, úzkostlivé, třesoucí se.
Vzbouřené, silné a pevné.
Vzdorující.

Nevyšiluj, Šebestová, řekl Mach, vypadají normálně, ale myšlení mají pomalejší, na co obchoďák, mohl říct o šaty sluchátku, a děda zavrčel, pomalejší možná, hluchý ne, do sluchátka zařval, chceme šaty! a rychlejší myšlení!, načež se zombiím zajiskřilo v očích, jak se v jejich mozcích rozproudily elektrické výboje jako malé blesky, a Šebestová zoufale zaječela, utíkejte, zombie útočí!, jenže lidi na chodnících si akorát ťukali na čela, jakýpak zombie, jenom někteří se rozběhli, rychle a lehce, protože chytrý telefony je už léta učily utíkat před zombiemi, a děda se zachechtal, koukněte na ně, na chytráky, ti mají nejlepší mozky, za nima!

Kapitán se odpoutal z probíhající přestřelky.
Na velitelské konzoli vybral Dantarri, Aradoggo a Shaggurtu: "Stáhněte se z boje, za pět minut buďte ve strojovně."
Zkusili už vše.
Křísit padlé, vyvolat duchy z mrtvol nepřátel, opravovat rozstřílené metaghúly do vyčerpání necrokitů.
Ve strojovně se radili čtyři špinaví a unavení důstojníci.
"Už se neudržíme dlouho, budeme muset zničit loď."
"Autodestrukční systém je narušen."
"Přetížení wortex reaktoru?"
"Příliš pojistek - to nemusíme stihnout."
"Pak už zbývá jedině odpálit střelu NovaDoom."
"Ialso, Polzaku, běžte jí připravit."
"My dva zkusíme vybojovat pár minut navíc."
Pár ťuknutí do velitelské konzole. Z interkomu se začla linout Skiranast Kizma.

Nuže, pánové víry, znamená oklamaný a podvedený nutně nepravdivý?!
„Ano!“ zahřmí z úst pastýře. „Křivda je pohlcující bouře v mozku, synu! Utkvívá v minulém – možnostmi vyprázdněném – a staví mimo realitu. Od dob Sodomy neradno se ohlížet, vzadu dno. Kdo položí ruku na pluh a hledí zpět, není způsobilý pro království Boží. Kdo neodpustí svému bližnímu sedmasedmdesátkrát denně, jakbysmet! Jakož i my odpouštíme našim viníkům?! Potřebuje snad Bůh mít naše bližní očištěné od našeho hněvu? Ne! Potřebuje mít nás očištěné od našeho hněvu!“
Rozhlédne se, rozohněný, svěsí hlavu, šeptem:
„Protože zloba nás umrtvuje… Ostatně soudím, že Bůh odpouští vše, krom autodestrukce.“

"So... about that rest after death?" she asked breathlessly, head on his chest.
Before her emotions could overwhelm her.
He chuckled and started talking, stroking her hair.
Focusing on information'll keep the thoughts away.
"My associate found a way to... restart the brainwaves..."
Thinly veiled disapproval - almost disgust - laced his description of the magic.
She pushed herself up on an elbow to hide a shudder as it resonated with her self-recrimination.
"...we might make it useful..."
His eyes shone with zeal now.
It took too much effort to mirror it in a smile.
Tears came easy later in the shower...

V nepravý čas na nepravém místě otevřel dveře. V objetí žena a přítel. Ze stínu mezi nahými těly se vznesla noční můra a vletěla mu do nosu. Až v mozku svěsila křídla a zmagnetizovala.
Přitahovala stíny, vysávala energii a vypíjela potoky. Země prahla, elektřina vypadávala, rozpraskané rty vesničanů prosily o trochu vody. Vyhnali jej jako kozla. Sucho praštělo.
Vyšel na kopec, přetížen nahromaděnými slzami, poloslepý pohlcenou tmou.
„Tak vzlétni,“ pravil můře v hlavě, „ty stvůro!“
Odpoutal se od vrcholku a letěl, z očí mu pršel déšť a sršely blesky, z uší se valily bouřkové mraky. Zem zazelenala, děti hltavě pily.

„Mně se vždycky vzbouří mozek,“ prohlásí Sikar, „když vyjde nové téma!“
„Spíš vypne,“ hudrá Apolo.
„To je to samý, ne?“ odloží breviář Thea. „Každá vzpoura nakonec spočívá v odmítnutí –“
„Mně znostalgiční,“ vzdychne Linkva, „strašně se mu najednou stýská po včerejším zadání!“
„Tak to mám stejný!“ přidává se Filcin. „Občas ale prší nápady, přímo liják, nestačím chytat kapky! Když dopadnou na zem, jsou pryč! A v dlaních jediný motiv: muž potká ženu…“
„Já si všimla, že se opakuješ,“ nešetří Linkva.
„Co ti jen víří v té tvé hlavičce,“ kochá se dceruškou Taura.
„Uáá,“ odpoví Viktorka.
„Myslím, že má hlad!“ překládá Apolo.

Náhlý nápad jako záblesk osvítil křivolakou strukturu mozku. Šedá hmota mozková nemá jen šedou barvu podobnou zataženému nebi. Má také jiné barvy: bílou, černou a červenou.
Bílá hmota evokuje barvu mraků. Skládá se z nervových vláken, která spojují buňky šedé hmoty.
Tmavou oblohu před bouří připomíná černá substance. Hraje klíčovou roli v řízení pohybu. Je součástí bazálních ganglií. Zbarvení způsobuje nahromadění melaninu, který je zodpovědný také za tmavou barvu vlasů a kůže.
Červená barva je v mozku zastoupena díky početným cévám. Blesky na obloze pomyslně rozsvítí kontrolku: Pozor, nebezpečí života!
Leccos o mozku, včetně barev známe. O mozkobouření téměř nic.