DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Megan ve společenské místnosti pojídá čokoládové žabky střídavě s pištivými cukrovými myškami a důležitě přitom vykládá spolužákům.
„Táta plánuje nový projekt. Budeme zkoušet brainstorming. Prý nás to ohromně posune dopředu.“
„Cože to?“
S plnou pusou sladkostí nezřetelně vysvětlí.
„Mozkobouření.“
Odpoví ji vyděšený halas.
„Máma měla pravdu, byl to Smrtijed… Po Vánocích se sem nevracím, nenechám si zlikvidovat mozek… Tohle se učit nebudu… No ale, občas by se to mohlo hodit. Vím o některých, které bych mozku zbavil docela s chutí.“
Megan nechápavě zírá, co svým prohlášením způsobila.
„Co to, u Merlina, blábolíte?“
„Říkala jsi přece, že budeme mít kurz mozkomoření!!!“

Mysli mysli mysli! No tak, snaž se! Alespoň malej nápadíček! Jeden. Malinkatej! Úplně nejmenší. Jiskřičku... A já se jí pak chopím a rozepíšu z ní román na 300 stránek. A zápletka bude tajemná a ohromující, postavy charakterní a jako živé a představitelné, prostředí bude pulzovat uvěřitelností a barvami skutečnosti. A každý, kdo si dílo přečte, rázem se ocitne v mnou vymyšleném vesmíru a společně budeme objevovat jeho krásy a hrůzy a pravidla a zákony. A potom v závěru nás síla příběhu vyplivne změněné, povznesené, učarované...
---
Hm, takový plány mam a přitom mi dělá problém napsat jedno krátký drablátko.
Díky, mozku.

Lokál byl nezvykle ztichlý. Každý se zabýval bouřlivým přívalem myšlenek a pocitů.
"Nečekal bych u tebe soucit," pronesl Hora směrem k Bídákovi.
"O čem to meleš?" odsekl mu.
"O schůzce s katem. Kolik si mu nabídl, aby se ho pokusil zachránit?"
"Jsem snad vůl? Myslíš si, že by mi to u Šára prošlo? Já zaplatil jen za to, aby se netrápil. To zasraný lano mu mělo hned zlomit vaz," pronesl Bídák a vrátil se pohledem k mladíkovi, kterému visela na krku přetržená oprátka.
"Já žiju!" zaječel ve chvíli, kdy mu to konečně došlo. Celý lokál se dal do nadšeného řevu.

Bolela ho hlava. Ta trocha zdravého rozumu, která mu ještě zbyla, se prudce bouřila proti chování jeho kolegy. Ještě před pár lety by společně vyzvali všechny kolem shromážděné k rozchodu. Ušklíbl se. Ale před pár lety taky nemusel na vestě nosit číslo své městské části. A teď měl vrazit do domu nějaké stařenky, která ukrývala někoho ze šestky. Tak nějak zněl rozkaz. Co je policista bez loajality? pomyslel si ve snaze nedat si na výběr. Ale zdravý rozum měl tentokrát navrch. Ať na to koukal jakkoliv, to, co měl teď udělat, nedávalo smysl. A navíc jeho sestra bydlí na šestce...

"Můžeš to zapojit," zavelel Nathaniel až příliš odhodlaně. Nervozitu v hlase se nepodařilo potlačit.
Geiger zadal povel centrální jednotce a dlouhá jehlice síťového konektoru zajela vzadu do lebeční kosti. Nebylo to zrovna příjemné.
"Analyzuji kybernetickou jednotku 2127... 12/37864 souborů... Defragmentuji lokální úložiště...," sám Geiger jakoby se pokoušel zamaskovat napětí v hlase. Oba věděli, jak zásadní informaci mají na dosah.
"Zjištěna závada optického čipu XB-L4. Selhání jednotky za 237 hodin." Senzor poslední dobou opravdu vypadával.
"Revize kardiovaskulárního systému... Ireverzibilní změny biotické tkáně... Doporučena kybernetická kompenzace... Životnost organických komplementů... Neznámá," Geiger se na něj zadíval soucitně lidskýma očima.
"Nezbývá mi čas... Holčičko."

Sergeje nová křídla hřála, ale bujarý večírek ne.
Vyklouzl do komory - a málem nakopl schouleného Pierra.
Opatrně jím zatřásl. Smrděl tou lítostivou, upřímnou polohou opilství.
Vzhlédl zarudlýma očima „Kadete… já tě mám rád!“
Sergej tiše řekl: "Já... mám rád Annelise..."
Pierre se rozesmál, hluše: "Já taky... ale nemůžu tě dostat z hlavy. Jako kdyby mě trefil blesk."
Vstal. Zavrávoral. Sergej ho chytil.
„Kdybys jenom tohle řekl, seberou mi křídla…“ zašeptal potom Pierre.
Tělo v Sergejově náručí roztřásl tichý pláč. Objal ho pevněji.
Když přišla Annelise, neskrývala úlek. "Musíme domů!" Nedůvěřovala mu.
"Pomůžu ti s ním." Usmál se. "Každý máme něco."

Vyhlédneme si zralého, dobře živeného jedince, který pracuje ve společnosti, jež provádí rituál mozkobouření.
Pozor! Ujistěte se, že má v hlavě mozek. Sláma, piliny ani vzduch nejsou adekvátními náhražkami.
Pozor! Dbejte, aby se věnoval mozkobouření alespoň hodinu, aby byl mozek řádně doměkka.
Po odchycení zručně vysajeme část mozku (dovedná hospodyňka to zvládne tak, že si toho člověk ani nevšimne) a jedince pustíme (pokud nám zachutná, tak si ho příště odchytíme znovu).
Dále (za zpěvu tradiční písně „Vyletěl mozek z lebky ..“) zpěníme na másle cibuli, přidáme mozek a smažíme. Nakonec osolíme, rozklepneme vejce, posypeme pažitkou a podáváme s chlebem nebo topinkou.

Král ReiNatus I. choří. Dveře komnaty na petlici, nikoho nepouští dál.
Čtveřice přešlapuje na rohožce - přemýšlí, co teď.
"Posadit na koně, třikrát objet Jižní mokřad a chmury jsou pryč," prohlásí velitel armády.
"Kdepak, to chce pořádné jídlo," míní kuchařka.
"Nebo pití! Ano, léčivý bylinný odvar!" přebíjí zahradník.
"Věřím v moc literatury! Taková Filozofie utěšitelkou..." prosazuje knihovník.
Křičí a špičkují, ale dohodnout se nedokážou. Uraženi se rozchází.
Nad ránem vrznou dveře. Z tichého pokoje vystrčí nos nemocný král.
"Ehm?"
Před sebou vidí lahev jalovcové pálenky. Vedle knihu s mapou plísně na hřbetu. A koně pod sedlem, spokojeně žvýkajícího poslední košer koláček.

Ve svém myšlenkovém paláci nikdy předtím bouřku nezažil. Blýskalo se a okny dovnitř tekla voda. Ignoroval to. Hlavní byl deník… Támhle! Skočil po něm a nalistoval požadovaný záznam.
Najednou ucítil prudkou bolest na hrudníku a začal vykašlávat vodu.
„Holmesi!“ uslyšel Johnův hlas hraničící s hysterií.
Otevřel oči. Zvláštní, neuvědomoval si, kdy je zavřel. Ležel mokrý na podlaze koupelny a John klečel vedle něj.
„Našel jsem to! V zápisníku bylo dnešní datum a čas 17:30,“ řekl vítězoslavně. „Musíme jít.“
„Blázníte? Právě jste se málem utopil ve vaně.“
„Nepodstatné.“
„Přestal jste dýchat!“
„Detaily, drahý příteli. A teď pospěšte. Musíme chytit pachatele.“

Alenka nervózně přechází sem a tam.
V hlavě bouře nejistoty.
Absolem na ni líně kouká.
Není lehké rozhodnout se v takto obtížné situaci.
Je to skutečné nebo falešné?
Jestliže to skutečnost není, proč to vůbec řešit, ale znamená to, že jsem blázen. Ovšem pokud to je skutečné, jak bych asi tak mohla přemoct Tlachapouda?! Jak bych asi tak já mohla zachránit Říši divů?
Náhle vzpomene si, není to sen, nebyl to sen, je to vzpomínka!
Pokud tedy tento nemožný svět je přece jen možný, pak je možné uvěřit v mnoho dalších nemožností a tím je učinit možnými!
Dneska skolím Tlachapouda.